Aisté nebo žába?

Ahoj lidi,
tak jsem se rozhodla napsat ještě před odjezdem do Irska, abych měla čistý štít a mohla vám napsat zážitky odtamtud. Asi bych se teď pravděpodobně měla chystat, sto osmkrát za sebou si zabalit a zase přebalit, zjistit že mi chybí tisíce oblečení a nakonec se zbláznit přímo před odjezdem, ale to já neudělám! Jsem docela klidná, vím kam a jak mám dojet a co tam mám dělat. Lidi, kteří tam žijou a se kterýma si píšu maily se zdají super, takže mě čeká příjemné dobrodružství. Krom toho, že se chci samozřejmě naučit něco o ekologii, zahradničení a trochu (možná i víc) si zapracovat, mám dva cíle:
1. Vykoupat se v Atlantském oceánu
2. jakmile mi bude osmnáct, dát si pravé irské pivo (tedy Guiness) v pravé irské hospodě
Ale co bude bude, od Svratouchu jsem toho zase trochu zažila.

Za prvé mi přijela spolužačka z Litvy - Aisté. Měla jsem trochu strach, že si po dvou dnech už nebudeme mít co říct, nebo že nebudeme mít co dělat, ale kupodivu se tomu tak nestalo, za což jsem byla velmi velmi ráda. Nejdříve jsem ji provedla Brnem a ukázala jí všechny skvosty i antiskovsty tohoto úžasného města a navečer ji vzala do čajovny. Byla jsem velmi překvapena když jsem už ve škole zjistila, že ne ve všech zemí je tak veliká tradice čajoven. Tahle byla pro Aisté první a ona z toho byla velmi, ale velmi nadšená. Taky jsem od ní dostala ambr (asi?), to znamená, jestli jsem to správně pochopila zkamenělá pryskyřice, a pak křídy na kreslení, tak pomalujem Lucchese (jestli tam teda budem bydlet). No a v sobotu ráno jsme pak jeli do Prahy a po vcestě potkali pána s úžasným psem, co nám vyprávěl jak byl v Irsku, kousek od místa kde budu já a že to tam bylo super a že mám určitě vyzkoušet nějaký jiný Irský pivo o kterým jsem zapomněla jak se jmenuje a že to (shodou okolností) prodávají přesně v místě, kde náhodou budu tak dvě tři hoďky čekat.

Jakožto všichni cizinci, i Aisté chtěla vidět Prahu, takže jsme ji se Sokolem Prahou provedly. Znovu se mi podařilo shlédnout všechny památky, vyjít na věž Svatovítské katedrály, podívat se na Prahu z Petřína a tak. Ochutnaly jsme pravý český smažák, podívaly se na fotky z Ameriky (já osobně jich moc neviděla, páč jsem usla) a byli v muzeu hraček a v muzeu Alfonse Muchy, byly to dva docela unavující dny.
Jelikož jsem chtěla aby i ona měla nějaký zážitek, vzala jsem ji Stránskou do jeskyně, její první jeskyně do které vlezla, a ukázala jí to tam. Ačkoliv je to ta nejčistotnější osoba, kterou znám, přežila. A pak už jsme měli jen krátký výlet na přehradu a Mendelovo muzeum - k jeho výročí ho předělali a teď je to velmi, ale velmi zajímavá expozice za 30 korun s ISICem, tak si tam třeba skočte :).

                                                  Na věži katedrály

                                           Moje velmi čistotná budoucí spolubydla

                                                       ....se mnou na Karlově mostě

                                           Speciální Litevská pochoutka

                                          a egoistycký...mé oko :)
Hned den na to co Aisté odjela, jsem jela na Jezírko, což je ekocentrum někde u Soběšic (původně sice dělat jezírko pro žáby) stavět dřevěné prolízačky pro děti. Takže jsem tři dny v kuse kopala, doonce ksem se byla schopná prokopat betonem krumpáčem a rozbít jeden velký kámen. Hráli jsme spousty a spousty deskových her. A taky mě nějakej Žaba vzal na letiště, abych příště věděla jak cestovat do Irska, čímž se dostávám zase k tomu stejnému tématu. Takže asi zavřu počítač (ačkoliv bych měla dělat věci do školy) a půjdu se pokusit nějak zabalit, nebo alespoň vymyslet co si teda mám zabalit.
Jo a ještě jsem vám vlastně chtěla napsat o věci zvané: Guerrilla Gardening. Což je ve zkratce dělání zahrádek tam kde je městské nevyužité místo v rámci klidného protestu proti ekologickým změnám a tak obecně, užívání víc než je potřeba. Třeba i ty opletené stromy v Brně jsou toho součástí.
Mějte se moc hezky
Vaše Esi

Mostar, EE a taklovej ten zbytek

Ahoj Lidi,

Tak už je to víc jak měsíc co se vyskytuji v republice (což pravděpodobně vysvětluje, proč jsem stále ještě nenapsala). Chtěla bych to brát alespoň relativně chronologicky: začít Mostarem a skončit dneškem (doufejme).

Mostar je jedno z velkých měst v Bosně a Hercegovině. Myslela jsem, že bude mnohem mnohem větší. Po té co jsme přejeli cedulku MOSTAR napsanou i v cirilici, jsme ještě dlouhou dobu míjeli vinice, které bývávali královské. Čas od času jsme projeli kolem naprosto rozstříleného statku stojícího osamoceně v poli nebo dvojabecedního nápisu se zaškrtanou ciliricí. Byla tu válka a bylo to vidět. Válka která skončila před dvaceti lety. Moc toho nevím a nechci vás zahlcovat informacemi, které si stejně můžete přečíst, zajímá li vás to tak moc. Jen ve zkratce, kdysi dávno byla Jugoslávie, která vzkvétala pod vládou Tita. Jek mi povídala maminka mojí kamarádky všichni byli šťastní. Každý měl dostatek jídla na zimu a všichni, i uklízečky, si mohli dovolit jet jednou ročně k moři. Po smrti Tita se to začalo trochu rozpadat, nějaká ta korupce se dostala do vlády a tak, ale stále to bylo fajn a pak se nějací velmi pro-národní lidé rozhodli že bosňáci, srbové a chorvati přece nemůžou mít spolu jeden stát, ačkoliv mluví tím stejným jazykem a tak začala válka. Hranice války byla přesně uprostřed Mostaru. Byt mojí kamarádky stál přesně na hranici. Museli se odstěhovat do Chorvatska a nějakou dobu tam zůstat. Kamarádčina maminka pak organizovala dovoz potravin do Bosny skrze tanky. Po válce se pak většina lidí vrátilo, ale sociální podmínky se zhoršili. Spousta lidí už nemá práci a hodně lidí musí dělat víéce než jednu aby se uživili. Když jdete Mostarem tak potkáte nové zrenovované budovy, ale taky staré prostřílené s rozbitými okny. Mostarem vede řeka, která ho rozděluje na dvě částí - křesťanskou a muslimskou. Ačkoliv se většina lidí snaží nastavit mír, pořád jde vidět napětí, nejen že nemlžete na muslimskou stranu v červené, kvůli jménu jednoho gangu, ale Ena - ta kamarádka co bydlí v Mostaru - musela přerušit svoji EE, protože pracovala v laboratoři na muslimské straně, ačkoliv žije na křesťanské straně.

Mostar je ale sám o sobě nádherné město, se svým starodávným mostem, mnoha mešitami do kterých jsou muslimové pětkrát denně svolávání zpěvem (jak jsem později se smutkem zjistila, tak ten zpěv je nahrán a pouštěn :() a na druhé straně kostelní věží, která se pyšní tím, že je vyšší než nejvyšší věž na muslimské straně. Všude kolem jsou tržiště s barevnými, já bych skoro řekly tureckými věcmi. Brala jsem ten týden jako odpočinek, jako takový můstek mezi školou a domovem, který mi k tomu dopomohl. Je pravda, že na konci už se mi docela chtělo domů, že těch pět dni bylo tak akorát. Takže jsme nic moc nedělali. První večer jsem se setkala s Veronikou - moji kamarádkou, která studuje stejnou školu jako já, ale v Mostaru - a šla se podívat na rezidence. Bylo to úplně jiný a zjistila jsem, že každý považuje tu svoji školu za nejlepší. Potkala jsem se s rakušákem, co velmi hrdě prohlašuje svojí velmi lámanou češtinou, že je Čech a snaží se dělat Czech A1 a spousty dalších lidí. Bylo to velmi fajn. Pak jsem se jednou dokonce i ztratila a od té doby mám čísla na všechny lidi z Eniny rozdíly. Jinak jsem s Enou bloumala po Mostaru, zpívali jsme si písničky ze školy, shrnovaly rok a tak dále, což bylo velmi potěšující. Jedli jsme strašnou Mostarskou zmrzlinu a pili velmi levné kafe a strachovali se o naši EE (což bych stále měla). Jeden den jsme jeli na kravince - úžasné vodopády, které podle mě vypadali jak z deštného pralesa a pak na historické město, jehož jméno jsem zapomněla. Mostar je horký, velmi, tak moc až to skoro bylo nepříjemné a to jsem tam nebyla ani v té nejvíce horké sezóně roku, takže jsme nemohli péct vajíčko na betonu pro Aisté. Jinak Enina rodina byla VELMI pohostinná. Nechali mě spát jak dlouho jsem chtěla a když jsme jedli, vždycky vyskládali na stůl úplně, úplně všechno a nechali mě vybrat a pak mi říkali a necheš víc?? Pak zjistili, že mi chutná jogurt, tak mi ho nabízeli pořád a pořád dokola.

      Po cestě do Mostaru jsme potkali tady tu úžasnou zelenou krávu, ke které jsem byla Enou přirovnána :)

                                                                         Ena cestou

                                                    To je důkaz toho, že jsem tam byla!!

          Klasická Mostarská ulice a pak periferie - všechny kopce jsou tam zaminovné a nesmí se tam

                             Mostarské stará banka - ta nejprofláknutější rozbitá budova v Mostaru

                         A ten kontrast s nově opraveným gymnáziem - část toho je UWC

                                              tohle na jedné straně a naproti toto:

                                                nebo toto:

                                                 kousek od centra mládeže.

                                                 Důkaz toho, že jsem tam vážně byla (já egoista :))

                                               Starodávné město kousek od Mostaru, nádhera

                                                  Kousek domu, na nějž nikdy nepršelo

                                           Vodopády, které jsou mnbohem větší než tu vypadají

                                                          A já tam byla!!!!!!!

 Nakonec mě dokonce odvezli ráno asi v pět do chorvartska odklud mě vezla Verunčina teta až dp Brna, 13 hodin autem byl docela dlouhý zážitek a strašně moc se mií chtělo celou dobu čurat :). Ty dvě hodiny co jsem čekala v Chorvatsku se mi moc líbili. Seděla jsem na lavičce v přístavu a dívala se kolem sebe jak se rozednívá. Enina maminka mi koupila čokoládové koblížky a jablečný džus. Tak jsem je pomalu jedla, koukala se jak vychází slunce, dýchala krásně slanej mořskej vzduch a učila se básničky od Lorda Byrona anglicky, tady je (mimochodem už jsem ji zase zapomněla):

So, we'll go no more a roving

So late into the night,

Though the heart be still as loving,

And the moon be still as bright.

For the sword outwears its sheath,

And the soul wears out the breast,

And the heart must pause to breathe,

And love itself have rest.

Though the night was made for loving,

And the day returns too soon,

Yet we'll go no more a roving

By the light of the moon.

A až tak za půl měsíce jsem teprve zjistila co to roving znamená a tak mě to potěšilo :). Byla to nádherné chvíle na mokré lavičce v cizím svetru a tohou už zase na chviličku vidět domov, školu a přátele v republice.
Nebudu vám psát o tom jak jsem vás potkala nebo tak, páč to víte, jen jsem se fakt snažila potkat všechny. Po té co jsem přijela domů jsem začala trpět syndromem tloušťky jsem se ponořila do čtení Platónovi Ústavy a děláním mé EE.
Jak s nejvetší pravděpodobností už všichni víte, moje EE je o porovnávání toxicity mezi normálním pracím gelem na růstu lemny-okřehku, což je malá plouvoucí třílistá kytička. Tímhle bych taky chtěla poděkovat Jelenům, kteří mi věnovali ekologický prací gel a GML, které mi půjčilo 2 milimetrovou pipetu. Koupila jsem si 45 malých 250 milimetrových vaniček a začala. V pondělí ráno (dokonce jsem si zvládla zapamatovat, že je to pondělí, ačkoliv mám samé soboty) jsem vstala v 7 (snažím se udržovat si svůj spánkový režim) a začala míchat předem vypočítané koncentrace na jeden litr a dávat je po 100 mililitrech do každého kalíšku, přidala jsem ekologické hnojivo (tedy rohovinu) a pak do každého dvě kytky po třech lístečcích. Samo o sobě sehnat okřehek bylo dost složité. Nakonec jsem našla relativní dostatek v Chrlicích a pak následně ještě někde, ale trvalo to trvalo. Každé ráno jsem pak v těch sedm vstala, vyndala kytičky do skleničky s čistou vodou, aby se pročistili, procedila použitou vodu, vrátila hnojivo zpátky, dala novou namíchanou substanci a dala zpátky. Dohromady i se zápisky mi to trvalo nějakou tu hodinu než jsem vše dodělala. Takhle jsem to dělala každý den až do neděle. Ze začátku to vypadalo jako by se mi experiment moc nedařil, ty kytičky v neekologické prostředku se množili strašně moc rychle, to díky obsaženým fosfátům, zatímco ty ekologické neprojevovali žádné speciální známky růstu. Vše se ale změnilo čtvrtého dne, kdy se kytky v neekologickém gelu začali zbarvovat doběla a rozpadat se a následně se potápět. Takže můj výsledek byl positivní :) hurá!!!! Byla jsem ráda. Zatím mám napsáno 4500 slov z 4000 a nemám ještě závěr, ale ono se to nějak okouše, tím se zatím netrápím. Teď musím dodělat ten konec a statistiku. Zjistila jsem, že mě ona naprosto vědecká práce zas tak nebaví a že chci asi taky pracovat s lidma, ale rozhodně v oblasti ekologie/enviromentalistiky nebo tak, ačkoliv už si vybírám univerzity, zatím v tom stále nemám jasno. Teď budu mít chvíli klidu a tak se na to podívám, kouknu na podmínky a tak a konečně bych se tomu mohla začít věnovat. Rozhodně bych měla.

                                                                 Okřehek

                                     tak jsem ho pěstovala, než jsem ho zabila pracím práškem

Takhle to vypadalo u nás na balkoně

                                       Mé dva prací prášky (z leva eco-friendly a normal)

                                                     Moje mrtvé kytičky :(

Jinak jsem dělala tokové ty věci které normálně dělám, chodila navštěvovat školy, šerm, podívat se na kousek bitvy a jela jsem na tábory. Bylo to super. Ve škola mi spousty lidí říkali, že pak ztratili všechny kamarády, když se vrátili domů, že byli změnění k nepoznání. Bála jsem se, že se mi to stane taky a byla jsem strašně ráda, že se tak nestalo. Vrátila jsem se do školy, začala mluvit o normálních věcech a sedla si na svoje starý místo, jen ta látka mi trochu nešla do hlavy :). Na táborech to stejné, jen jsem jim potřebovala čas od času vysvětlit, kterou že tu školu myslím. Bylo to super, užila jsem si je moc, více než některé jiné roky, děkuji všm za skákání na balících, noční plavání na Svratouchu, dlouhá sezení na molu, koukání na Žáby, braní mě do stanu, hraní na všechny ty nástroje, koukání na nestihnutý západ a všechna ta jídla, náhodné i nenáhodné konverzace a nespaní.
Pár fotek z táborů:

                                                             Budislavský rybník, mlůj dobrý kamarád

                                                              Moji spolužabaři :)

                                                              a žabičly, jupíííí :)

                                                      rybník 2, ale mě mě tak líbí

                                                                         Molo....a já :)

                                                                      rybník 3 a lodička

                                                    Pravá Svratouchovská můra z latrín :)

.....a to jsme se nudili s Kubou, než jsme šli plavat a objevit onen slavný vor na kterém se vůbec nedali         vybalancovat tři lidi, natož čtyři, že ano Danku? Vildo?
Trochu mě teď mrzí, že nejedu na skalku, ale zase bych chtěla zkusit něco nového. Takže se teď chystám do Irska, tisknu keše a jízdní řády, přemýšlím co sbalit a co dokoupit nebo kde sehnat zadarmo pitnou vodu kolem Londýna. Někdy se bojím a někdy se neuvěřitelně těším, ale rozhodně tam jedu, nepochybuji. A taky se těším na návštěvu Aisté, spolužačky z Litvy a mojí budoucí spolubydli. Pojedem do Prahy a tak různě kolem, možná zajdem na trpaslíky, chtěla bych ji ukázat všechno, bude to pět velmi intenzivních dnů. Teď se asi ponořím do práce a bude, stejně už mám domluveno spousty věcí.
Mám Vás ráda lidi, doufám že se máte nádherně
Vaše Esi