Drazí
Lidé,
je to
asi tak
měsíc od
toho co
jsem byla
v Maďarsku
a měsíc
do maturity.
Mám pocit,
že už
jsem dlouho
neviděla slunce,
zato jsem
potkala všechny
možné druhy
deště a
dokonce i
sníh a
led. Co
jiného by
se taky
dalo očekávat
od Březnu v
tak slunné
zemi jako
je Itálie?
Ale což.
Máme sníh......aji v kompostu
a led na značkách...
...lavičkách...
...střechách...
...i talismanech
Tedy
můj poslední
měsíc byl
asi poněkud
více akademický
než bych
si přála,
ale věřím
tomu, že
to vedlo
a povede
k dobré
věci, že
se mi
všechny ty
vědomosti jednou
budou hodit.
Já bych
napsala březen
měsíce
univerzit,
ústních
zkoušek,
asijského týdne,
oslav 30tého
výročí naší
školy a
third year
reunion.
Začnu
tím třicátým
výročím. Jeden
pátek se
v Terstu
v teatro
Verdi konala
velká oslava
30tého výročí
UWCAd a
taky úvod
knihy Kurt
Hahn od
David Sutcliffe.
Kurt Hahn
(1886 -
1974) byl
německý učitel,
který založil
ten UWC
movement. Věřil
domu, že
dospívající
lidé byli
příliš ovlivněni
společností a
že správné
vzdělávání by
to mohlo
zastavit, byla
li by
studentům dána
příležitost
vést a
rozvíjet se.
Definoval šest
největších
problémů
společnosti
- Decline of Fitness due to modern methods of locomotion [moving about];
- Decline of Initiative and Enterprise due to the widespread disease of spectatoritis;
- Decline of Memory and Imagination due to the confused restlessness of modern life;
- Decline of Skill and Care due to the weakened tradition of craftsmanship;
- Decline of Self-discipline due to the ever-present availability of stimulants and tranquilizers;
- Decline of Compassion due to the unseemly haste with which modern life is conducted or as William Temple called “spiritual death”.
Taky
definoval deset
principů, které
by škola
mít, aby
mohla poskytovat
to správné
vzdělání:
1. The
primacy of self-discovery
2. The
having of wonderful ideas
3. The
responsibility for learning
4. Empathy
and caring
5. Success
and failure
6.
Collaboration and competition
7.
Diversity and inclusion
8. The
natural world
9.
Solitude and reflection
10.
Service and compassion
(http://en.wikipedia.org/wiki/Kurt_Hahn)
No a
tak nějak
vzniklo UWC.
To první
bylo postavené
v Anglii.
David
Sutcliffe byl
jedním z
prvních ředitelů
UWC nejdříve
v Anglii
pak v
Itálii a
nakonec v
Mostaru. Byl
to přítel
Kurt Khah
a rozhodl
se o
něm napsat
knihu. Kvůli
panu Sutcliffovi
jsem se
strašně moc
těšila, že
to bude
zajímavé,. Že
tam bude
konečně nějaký
vážně UWC
člověk a
tak. Byla
jsem zklamaná,
strašně moc.
Celé to
byla jedna
velká show,
abychom jako
škola získali
více peněz.
Všichni řekli jenom to co mělo být řečeno a alespoň polovina z
toho nebyla ani pravda, ale škola pravděpodobně získala nějaké
peníze. Ale lidi na sebe byli strašně hrdí, že se tam mohli
ukázat ve svých nejlepších šatech, popovídat si s významnými
lidmi bla bla bla...no takže mě to vůbec nepotěšilo.
Taky bych chtěla mluvit o projektu
Mondo 2000, což byl mimoškolní projekt zabývající se imigrací
do Itálie a jak to berou Italové. Už od začátku školního roku
jsme navštěvovali italské školy a dělali workshopi o tom co a
jak no a jeden z těchto víkendů byla taková uzavírací akce, kde
přijeli všechny lokální instituce a organizace, které pomáhají
s těmito projekty a všechno se tak nějak oslavilo a tak. Já jsem
tam šla jako organizátor ale taky jsem se dostala na ty workshopi a
bylo to super. Procvičila jsem si Italštinu a taky jsem zjistila,
jak je těžké žít tady jako imigrant. Myslím, že to byla jeden
z nejlepších kulturních zážitků které se mi tu staly.
Přesně ten stejný víkend sem
přijeli někteří naši třeťáci. Víc než cokoliv to bylo
zvláštní. Samozřejmě jsem se za ten rok strašlivě moc změnila.
Někde jsem našla nějaké to sebevědomí, a trochu více vnitřního
klidu a teď najednou přijeli všichni ti lidi, kteří mě znali
jako malou ztracenou anglicky-nemluvící Ester, no takže to bylo
takové zmatené. Ale jsem moc moc ráda, že jsem s nimi mluvila a
všechno, moc mě to potěšilo.
Ten stejný víkend byl taky Asian
week. Na ten jsem se těšila úplně nejvíce, protože mě ta
kultura tuze zajímá a myslím, že bych se vážně chtěla podívat
do Asie. Myslím, že to ta,y byal ten nejlepší cultural week,
který jsem za ty dva roky viděla (a taky ten poslední :( :)).
Nejdříve jsem šla na prezentaci Emada z Jemenu, který tam zažil
revoluci na vlastní oči a povídal nám o tom. Myslím, že si
prožil strašně moc a obdivuji ho za to, že pořád dokáže být
veselý a všechno, to je skoro neuvěřitelné. V sobotu potom byla
show. Měli to nádherně udělané. Téma bylo intercultural
marriages, takže jsme se třeba dozvěděli jaký je problém pro
Turka vzít si Arménku, nebo pro buddhistickou Kambodžanku, vzít
si katolického Indonésana a tak. Mezi tím byly všechny možné
skvělé a zajímavé tance. Prostě jsem byla strašně moc
okouzlená.
Kreslení henou na ruce bylo součástí asijského týdne (moje ruka a Liubin obrázek)
V neděli pak byla taster session, kde jsme mohli
ochutnat všechna ta jejich skvělá jídla. Pro mě byl ovšem
největší Asijský zážitek asi týden později, kdy jsme s Wintou
(druhačka z Kambodži) uspořádali Česko-Asijskou večeři (páč
já jsem byla ten jediný ne-Asijat, který vařil). Naučila jsem se
dělat Kambodžské spring rolls, a Japonské sushi a ochutnala jsem
dostatek všech těch úžasných jídle. Od těď chci bydle v Asii
jenom kvůli tomu jídlu. No a pak jsme koukali na film a tak obecně
jsme měli takový nádherný, přátelský a dlouhý večer.
Kambodžké spring rolls s omáčkouMayu a Lusitania po tom co dodělali sushi
vaření mongolského jídla
a tolik jsme toho nakonec měli
my, co jsme tam byli z leva: Namuun (Mongolsko), Mayu (Japonsko). Eloá (Brazílie), Já, Winta (Kambodžia), Gabal (Západní Sahara)
Tak teď už se musím dostat aji k
té škole. Tedy mám za sebou ústní zkoušky z Italštiny a
Angličtiny. O Italštině bych raději ani nemluvila, protože jsem
samozřejmě mluvila napůl španělsky, ale což. Vždycky to
funguje tak že dostaneme obrázek a tam musím popsat a pak mluvit o
tématu, který nás napadne při pohledu na obrázek a taky udělat
nějakou konekci ne tu část světa, která mluví tímhle jazykem.
No, vzhledem k tomu že jsem proslulá svoji láskou k přírodě,
dostala jsem v obou fvou případech obrázek přírody, což mě
potěšilo, protože jsem věděla o čem mám mluvit.
Nejsrandovnější to bylo v angličtině, po tom co jsem začal:
“Moje jméno je Ester Topolářová a moje číslo kandidáta
je...” Kerstin, mojí paní profesorce, spadly všechny papíry a
už se začala strašně moc smát, takže jsme museli začít od
začátku :).
Kačenka se snaží studovat :) ale nejde jí to :)
Jinak mám za měsíc maturity, takže
se MUSÍM učit. Tento pátek mám ústní zkoušky z češtiny,
kterých se bojím úplně nejvíce. No a taky jsem se dostala na
Univerzitu a dostala ale nedostala jsem plné stipendium, ale co
ještě se tam zkusím nějak napsat a tak, třeba se to nějak
vyřeší, jinam mám jěště pořád další dvě jiné Univerzity
v USA jam bych mohla jít.
No a to je tak všechno, napíšu vám
příště až po maturitě, páč asi za prvé nebudu mít čas a za
druhé se nic, krom hromady učení a i nestane. Mějte se nádherně.
Pac a pusu na čelo
aby Vám to slušelo
Esi
Jo a taky jsem pekla na...
Liubiny narozeninya Eath Hour