Drazí Lidé,
ačkoliv tohle je poslední příspěvek
o Itálii, zřejmě (doufám) to nebude poslední příspěvek na
tomto blogu. Jak možná víte a nebo nevíte na další čtyři roky
jedu do Spojených Států Amerických odkud bych Vám (samozřejmě)
též chtěla psát. Ale budoucnost není to na co bych se chtěla
dneska soustředit. Dnes bych Vám ráda napsala o mých posledních
dnech v Itálii, o tom co mi tyhle dva roky vlastně přinesly.
Dlouho jsem přemýšlela jak tohle
všechno vlastně napsat, jak vyjádřit emoce a poznatky slovy. Ano,
možná bych Vám mohla psát o Leavers dinner, kdy jsme jedly
strašný smažený sýr a snažili se být společenští, ano,
mohla bych vám psát o maturitě, o dlouhém temném měsíci plném
kafe, knih a nedostatku spánku, ale nechci. Myslím, že nejlepší
bude když Vám popíšu těch posledních “oficiálních” 24
hodin na United World College of the Adriatic v Itálii (nebo možná
ne uvidím jak se to vyvine).
Paradoxně, mi poprvé došlo že
opouštím Itálii nadobro asi měsíc před odjezdem. Jela jsem
naposledy za svými bezdomovci, upekla jsem jim koláč a vydala se
tam. Z nějakého důvodu žádná jiná osoba nepřišla tak jsem
šla sama. Za ty dva roky na stanici jsem si tam našla dobrý pár
kamarádů jako Francesco z Florencie, jež neustále chválil moje
Italštinu (ačkoliv není zas tak dobrá), Tachir a jeho kamarád z
Kosova, kteří se se mnou vždycky bavili, Ivan z Moldavska, který
se mi neustále snažil namluvit že se bude ženit (už) příští
víkend a mnoho dalších. Jak jsem tam tak stála na té stanici a
koukala na všechny ty lidi, kteří nemají ani Internet abych s
nimi zůstala v kontaktu tak jsem se rozplakala a oni také. V tu
chvíli jsem naprosto chápala, že odjíždím, ale maturita mě pak
pohltila natolik že jsem se skoro stala zombií.
Poslední večer před uzavíracím
ceremoniálem nám prváci připravili IB show. Upřímně, nebyla
zas tak úžasná, ale jelikož to byla poslední show a oni na tom
tak moc pracovali, tak jsem se pokusila pozdržet všech kritických
poznámek a jenom si užívat to dobré, což se mi docela povedlo.
Nakonec nám všech (skoro) 100 prváků zazpívalo Happy ending od
Miky (https://www.youtube.com/watch?v=pxA26LGI2Mc). Jsem si vědoma
toho, že tato písnička je pravděpodobně o něčem úplně jiném,
ale ona seděla úplně přesně do mého pocitu. My jsme prostě dva
roky žili na místě a těď odcházíme. Tady není žádný happy
ending, a this is the way you (UWCAd) left me a prostě to tak nějak
celé sedělo.
A myslím, že tady se dostávám k
první z věcí na kterou budu vzpomínat a bude mi chybět. Poslední
dva roky byli pořád koncerty, show a divadla a všechny tady ty
věci kam jsem mohla jít. A hlavně ten pocit, když se dívám na
svoje kamarády jak jim to jde a jak stojí na pódiu, ten pocit když
já stojím na pódiu a můžu někoho rozesmát. Taky to že se můžu
naučit mnoho o ostatních kulturách, když se dívám na jejich
tance atd...Myslím, že je to určitým způsobem vyjádření
pospolnosti komunity, která pracuje sama pro sebe. Bude mi chybět
ten pocit, že náležím do komunity a pondělní assembly, kde se
všichni sejdeme, unavení a znudění, kde lidi poslouchají naše
dlouhé announcementy a pak stejně musí dostat email, aby si vůbec
vzpomněli, že to mají udělat...
Po show jsme všichni šli do porta,
kdy jsme si navzájem psali do ročenek vzkazy. Já jsem upřímně
vždycky našla toto poněkud pochybným. Pokud pro mě ten člověk
něco znamenal tak jsem s ním strávila čas, a řekla co si vážně
myslím a taky ne všechny emoce jdou vyjádřit slovy. No ale
snažila jsem se tu noc býti nekritická vůči sociálním
konvencím a nakonec jsem si to moc užila. Když teďka čtu ty
vzkazy od lidí, ty slova mi nic moc neříkají, ale ty vzpomínky
ano. A taky jsem si s hodně lidmi nenapsala, protože jsem věděla,
že už bych nenapsala nic nového. Byli jsme tam tak do čtyř do
rána a psali jsme lidem do ročenek. Byla to taková dobrá
sebereflexe a tak. Samozřejmě se spoustu lidí opilo a tak dále,
ale já jsem chtěla prostě mít hezkou klidnou noc.
Tak se dostávám k další věci
které mi bude chybět, mí přátelé. Samozřejmě je ti nemohu
vyjmenovat všechny. Ale když 2 nebo 1 rok žijete intenzivně s
některými lidmi, tak se vám těžkou opouštějí, protože tvoří
velikánskou část vašeho života a vy se s nimi prostě chcete
znovu spojit a ono to není to stejné přes skype. Chtěla bych
popsat ten pocit svírání vnitřností, když na ně pomyslím, ale
nebylo by to vystiženo přesně. Prostě mi chybí, moc a někteří
budou ještě dlouho.
...dlouho
Pak jsem šla spát, se smutnou
myšlenkou, že musím vstávat v osm a vyřešit ještě pár
nedodělaných věcí. Třeba jsem v 8 ráno měla sraz s Daniellem,
abych mu dala svoji jedinou přeživší kytku a potom s Demetriem,
abych vymyslela kam dát kachličky z keramiky, které jsme vyrobili
přes rok. Když se podíváte na ten obrázek, tak já jsem vyrobila
tu vpravo uprostřed a když jsem to pak řekla Báře, tak mi
oznámila, že si tam bude chodit sahat na můj otisk ruky.
Potom jsme se všichni začali
připravovat na closing ceremony to znamená, že jsem si musela
obléct poněkud (na můj vkus) úzké šaty a podpatky, učesat se a
vyrazit. Po cestě jsem ještě kupovala kytičku mojí tutorce
Bridget. Tomuhle samozřejmě předcházelo spoustu mailů mým
co.tuttem jestli s tím souhlasí a jakou že ji chtějí a jestli mi
taky připlatí. No a pak jsme si tam posedali a spoustu lidí mělo
dlouhé proslovy. Myslím že za zmínku stojí proslov nové
hejtmanky kraje Friuli Venezia Guilia, která měla velmi pozitivní
řeč o spolupráci regionu a naší školy. Potom samozřejmě náš
rettore, který měl moc hezkou řeč, ale bohužel (jako obvykle)
plnou, podle mě, nemístných a nepatřičných vtipů, ale zřejmě
ho to tak baví. Pak se předávali ceny za nejlepšího fotografa,
nejlepší nerodilé mluvčí italštiny atd. Musím se pochlubit,
taky jsem vyhrála jednu cenu, oficiálně se jmenuje: The President
Gianfranco Facco Bonetti Prize for Courage and Determination to
succeed with an initiative for the good of others, ale prostě to
znamená aktivní student.
To je další z věcí, které mi
budou chybět jsou všechny ty možnosti aktivit. Bude mi chybět ta
možnost jen tak přijít, založit studentskou aktivity a udržet ji
a někam ji dovést. Bude mi chybět Environmental Action Group,
každý čtvrtek v pokoji číslo 7, moje social services, čištění
pláží a účastnění se dalších aktivit. Ale veřím a doufám,
že se budu účastnit takových věcí aji na univerzitě.
Pak se každému předalo maturitní
vysvědčení a potom druháci připravili pro prváky generation
song, což už je taková tradice. Text té písničky je docela o
ničem, ale bylo to jak nejlépe jsme dokázali svoje emoce vyjádřit.
Tady je odkaz: https://soundcloud.com/generation-song-2013 . No a pak
už byl jenom piknik a lidé se začali rozjíždět domů.
Mohla bych Vám teď začít
vyjmenovávat všechny ty věci, které mi budou chybět jako snídaně
v residenci, mluvení s uklízečkami, třídy s profesory, hovory s
náhodnými lidmi, Mensa, Duino, zvuk moře, pohled na slunce z
balkonu, čaj, pokoje, lidi a to všechno, ale nemá to cenu, je toho
moc...
Přemýšlela jsem co mi tahle škola
přinesla. Myslím že hodně. Myslím, že jsem se, krom anglického
jazyka, naučila takové dvě hlavní věci. 1. Myslet jinak, snažit
se vážit se názoru ostatních, pochválit a pak kritizovat pokusit
se nehodnotit tak moc, bez dostatku informací a za 2. být trošičku
víc sebejistá a prát se za své názory a pokusit se je přiblížit
lidem a taky dotáhnout věci do konce a pracovat na nich. Taky jsem
našla to co mě nejvíc zajímá a za co se chci v životě prát.
Naučila jsem se zorganizovat si svůj čas a být zodpovědná za
svoje činy a taky třeba načasovat vyprání prádla natolik, že
jsem měla (skoro) vždycky co na sebe. Naučila jsem se spousty věcí
o jiných kulturách a taky to že se nemáme všichni snažit být
stejní ale snažit naučit se akceptovat a obdivovat to v čem jsme
jiný, protože stejně nikdy stejní nebudeme. Naučila jsem se
nevzdat se, ačkoliv bylo mnohokrát mnoho lidí proti mě a
ustoupit, když bylo potřeba. Naučila jsem se lépe jednat s lidmi
a bát se jich méně. Naučila jsem se pracovat s postiženými
lidmi a poznala jsem ten pocit štěstí, když jsem někoho udělala
šťastným. Pokusila jsem se věnovat čas všem lidem a věcem co
jsem chtěla dělat, takže jsem se naučila vybrat si priority.
Naučila jsem se že spoustu věcí jde, když se dostatečně dlouho
snažíte a ptáte se. Naučila jsem se jak důležité je
komunikovat s lidmi, psát email a chválit je a taky kritizovat, jak
důležité je poslouchat a snažit se chápat....no a takhle bych
mohla jít do nekonečna.
Samozřejmě, že vlastně nic moc
neumím v porovnání s ostatními ale, když se podívám na sebe
teď a před dvěma lety, myslím, že jsem se naučila hodně a taky
vím, že se mám toho spousty co učit. Teď, když už jsem tu v
Republice nějaké ty dva týdny, chápu, že už bylo potřeba
odejít, posunout se dát a učit se někde jinde, protože přece
jenom, jsem začínala mít pocit, že už se nic moc neučím v
Itálii. Když se teď dívám nazpět. Ničeho nelituji, nelituji
ničeho co jsem za ty dva roky udělala, stálo to za to. A jasný,
že každá část života má tmavý i světlý stránky a že jsem
byla čas od času hodně dole a někdy zase nahoře a že na naší
škole , stejně tak jako na každé jiné, je co zlepšovat a na co
si stěžovat, ale to už tak nějak patří k životu ne? A teď?
Teď už je vážně potřeba dívat se do budoucna, vyřešit víza
a pokračovat někam dál.
Doufám že Vás tu všechny potkám
Bylo mi potěšením Vám ty dva roky
psát (a budu pokračovat!)
Mějte se moc krásně
Vaše Esi
