Ještě mi zbývá....

2 dny do Anniversary show
7 dní do Asijského týdne
10 dní do prvního verdiktu z Univerzity
18 dní do Third Year Reunion
48 dní do Maturity

Organic farming in Hungary

Ahoj Lidi,

právě (tedy před 4 hodinami) jsem se vrátila z Maďarska, bylo to moc moc moc úžasný, ale...pokusím se začít od začátku :).

Každý rok se naší škole pořádá týden zvaný Project Week, kdy se různorodé skupinky studentů vydají na různé cesty za nějakým projektem. Hodně lidí se jenom vypraví do svého “vysněného” města, jiní pracovat s dětmi. Já jsem se říkala, že vlastně nemáme žádný environmentální projekt tak jsem jeden zorganizovala. Pamatuji si, jak jsem toho před Project Weekem litovala a říkala si jaké že to jsem kráva. To víte, člověk se stresuje že se ta skupinka ztratí, pohádá a nebo třeba že ti lidi nebudou šťastní, ale protentokrát se nic takového nestalo.

Moje skupinka se skládala z pěti lidí: já, Bára (moje prvačka a autorka všech fotek v tomto článku :)), Tori (prvačka z Británie), Frida (prvačka z Dánska) a Kailas (druhák z Indie). V pátek večer jsme se v devět sešli na zastávce v Duinu potom co jsem z Bárou objednala packed lunches a taky nakoupila to z čeho ona pak vyrobila sendviče (sláva jí :)) a vydali se na dlouhou cestu. Myslím, že nejvetší strach jsem měla hned na začátku, když jsem v Terstu zjistila, že vlastně ani nevím odkudže ten autobus jede, ale to jsme vyřešili ptaním se trafikáře. Potom, před autobusem, se nějaký maník bez pasu pokoušel nastoupit. Bylo to docela srandovní, protože ten řidič na něj mluvil maďarsky zatímco ten onen mluvil italsky. Nakonec jsem všichni nastoupili a čekalo nás docela krátkých (alespoň pro mě) hodin stráveným spánkem (alespoň pro mě :)).

Já se vždycky nejvíce stresuji před tím než dojedeme na místo. V Budapešti jsme vystoupili na Népligétu a vyměnili peníze. Tři sta Hungarian Forint (HUF) je jedno euro, takže jsem po výměně měla přes 180 tisíc HUFů. Je to strašně moc zvláštní, platit za pohlednici třeba 1000 HUFů, prostě se to zdá takové...drahé. Ale není, Maďarsko je obecně docela levné. No a pak jsme přes Veszprém, kde jsme potkali podivného pána s růžovým šátkem, který zjišťoval odkud jsme a pak taky jsme se nemohli dovolat na tu farmu jsme dojeli do Hegyesdi.

                                       Naše skupina, z leva: Bára, Ester, Frida, Tori a Kailas 

Hegyesdi (čti Heďéšt) je malá asi tak 78-domová vesnička kousek od jezera Balaton. Mají kostel a obchod a taky jednu úžasnou farmu (tedy určitě je jich tam aji více :)). Tam jsme dojeli kolem poledne a pak jsme se šlo projít kolem. Provedla nám Barbra, paní farmářka, které měla neuvěřitelné vědomosti o všem co se týká farmářství. Vysvětlila nám jak se starat o organickou zahradu, jak hnojit a jak dělat cesty. Pokaždé se sklonila, vytáhla nějakou kytku a řekla co to je a k čemu to používají. Například, to co jsme odplevelili jsme donesli králíčkům a slepičím, takže se všechno využilo na 1005, protože ty výtrusy s těch zvířat se pak zkompostovali a to pak šlo znovu na zahradu. Takový správný koloběh života. Tak farma byla docela rozlehlé, ale vzhledem k písčité soli, většina té plochy byla krajně nepoužitelná na pěstování zeleniny. Tahle půda byla využitá na pastviny pro Hungarian Grey Cattle a taky dva koníky. Fungovalo to následovně: kravičky spásly a pohnojili jednu pastviny a pak byli přesunuty na jinou, takže ta tráva na té první mohla dorůst. Naneštěstí, minulý rok byl velmi suchý a proto se ty krávy museli dokrmovat senem, aby přežili.

Ve chvíli kdy jsme tam byla ta bylo stádo čítající 18 kusů dobytka - jeden býk, nějaké krávy a různě stará telátka (to nejmladší mělo 13 měsíců). Ten dobytek byl celý rok permanentně venku a bylo to pradávné maďarské plemeno. V zimě mají takovou hustou a dlouhou srst a v létě pak naopak jsou skoro jako nahatí. Když má kravička kolem 2 let tak se buď zabije a prodá se maso nebo se prodá na páření. Taky se mi líbilo jak nechávali ty kravičky zabít. Normálně se musí kravička vzít do auta, odvézt na jatka a tak se zabije. Ale na téhle farmě ty kravičky nebyly zvyklé na uzavřené prostředí, takže je zabili v přírodě a pak odvezli pouze to maso na jatka na inspekci a naporcování. Ty dva koně měli pouze na ježdění, ale moc času na ně neměli. Taky jeden kůň byl zavřený uvnitř, protože jelen jim zbořil ohradu a ten kůň potom utekl.

                                                   Hungarian Grey Cattle in its winter fur

                                     půda tam byla hodně písčitá takže bylo těžké pěstovat cokoliv

 K farmě patřil aji kus lesa, kde se bralo dřevo na topení a tak. Každý rok se pokácelo jenom určité číslo stromů, takže ten les zůstal pořád vitální. Taky využívali ten les když tam hledala houby nebo bylinky. Za stodolou byl pak výběh pro 3-5 prasátek. Které si tam taky tak organicky žili, vždycky rok a pak je zabili a vyudili. Jejich udírna byla skvěle vymyšlená. Byla u zdi skleníku, takže když se udili prasata skleník se taky vyhříval a vzhledem k tomu, že se to udilo přes zimu, bylo možné pěstovat některé věci celoročně.

Taky měli spousty slepic, které kladly vajíčka a tři kohouty a taky králíky, které chovali na maso a taky tři kočky, jedna z nich se chtěl pářit a tak neustále mňoukala. A taky měli úžasně přítulnou a přátelskou fenku, která se jmenovala Wallace (?asi?) a každé ráno za námi přiběhla abychom ji pohladili. Tak a já už se dostanu aji k těm lidem jo?

                                                   ...kus lesa...

                                                         slepičky a kohouti :)

 Na farmě bydleli dohromady 4 lidi, alespoň s toho co jsem pochopila. Barbra a Peter, jejich sin Aarona Barbřina maminka Betty. Petr byl angličan, který nemluvil maďarsky. Barbra byla Maďarka, která žila v Anglii a pak tam taky vystudovala zemědělství, aby zjistil, že tak to dělat teda ale nechce a začala se zajímat o organické zemědělství. Barbra byla taková hodně aktivní paní, byla předsedkyní organického sboru v Maďarsku, pořádala workshopy a taky byla zvána na konference všude po Evropě. Právě teď se chytala naučit se jak pěstovat vlastní ryby a tak. Betty byla strašně moc vitální paní ve svých osmdesátých letech, ale byla taková čiperka. Vždycky vedle mě seděla na obědě. Aaron byl syn Petera a Barbry, který mluvil aji anglicky aji maďarsky a studoval inženýrství a pracoval ve výrobně malých části asi pro auta.

No tak teď se dostanu aji k tomu co se stalo, doufám. V tu sobotu odpoledne jsme pak vyčistili koně a králíky. Já jsem čistil králíky a nejvíce mě překvapilo, že se vůbec nesnažili utéct, Jen tam tak vesele hopkaly na okraji jejich klece a čuchali mi k motyce. Pak jsem taky vybírala artyčoky ze země. Artyčok bylo jídlo používané jako v dnešní době brambory, ale před bramborami a mě opsovbně to moc chutná ať už je to vařené, pečené a nebo syrové. Ten večer mi nebylo dobře asi tím stresem a tím že mi právě skončily zkoušky a tak, takže jsem lehla a spala až do rána.

                                               Barbra a jeden z koňů

 Jelikož s v neděli nepracuje tak jsme vyrazili na výlet do Kezsthely a do Hévíz. Vyrazili jsme lokálním autobusem do Keszthelu a tam přesedli a vyrazili na Hévíz. Hévíz je už dvě staletí významným lázeňským (asi, nejsem si jistá překladem) městem a nachází se tam největší biologicky aktivní jezero v Evropě s léčivými účinky, aneb voda přichází z pramenů, které drží teplotu vody mezi 24°C a 32°C a mají v sobě moc moc moc H2S, takže to smrdí jako vajíčka a pomáhá lidem na revma a motoriku. No tak jsme si tam taky šli zaplavat. Na tom jezeře je postavený takový dům, do kterého jsme si zaplatili vstup a od tam vedou schůdku do bazénu. Vevnitř, pod střechou, je ten bazén vyhřívaný (takže ještě více než 32°C) a venku normální. Plavala jsem až ke břehu a našla jsem tam první kvetoucí leknín to bylo moc krásné. A taky bylo super přejít z té studené vody do té teplé vody. No a pak jsme se prošli Hévízem a vyrazili na výlet do Keszthely.

                                                              Tady jsme plavali !!!

                                                     My u barokního sídla v Keszthely

Keszthely je jedno z hlavních měst “balatonského” regionu. Je tam fakulta zemědělství, dva nádherné kostely a jedno veliké panství v barokním stylu. Myslím, že po Budapešti to bylo to největší město co jsme navštívili. Taky jsme sešli dolů k balatonu a tam byla spousta labutí a racků a taky tam prodávali trdelník, tak jsem každému koupila jeden, aby ochutnaly tradiční východně/centrální evropskou pochoutku. Balaton je největší jezero ve východní a střední Evropě a vzniklo spojením mnoha a mnoha jezer asi tak před 10 000 lety. No a taky jsme se snažili udělat si group foto, ale moc to nešlo :) ne...nakonec se nám moc povedly. Na farmu jsme došli až za tmy a dostali jsme dobrou teplou večeři, popovídali si o historii regionu a upadly do sladkého bezvědomí.

...Nádherný balaton...

 V pondělí ráno jsme pak začali pracovat. Myslím, že jsme byli docela potřeba, protože oni měli velikánskou organickou zahradu a jenom čtyři pracující lidi, což bylo docela smutné. Takže se jim asi hodili nějaké další ruce. Dostali jsme hrábě, rýče a motyky a vyrazili jsme odplevelit záhonky a udělat z nich ten správný tvar znova. Zahrada byla rozložená tak, že tam byli dlouhé asi tak třímetrové záhonky a šířce tak půl metru, takže jsme se takové taky snažili udělat. Mezi záhonky se pokládal takový černý materiál, který propouštěl vodu dolů ale nenechal růst plevel, ta,že cestičky zůstali cestičkami. Myslím, že to byl dobrý odpočinek od naší školy, neustále sedět a učit se nebo pracovat nebo tak, prostě jiný způsob pohybu, myšlení a tak dále.

Každý den jsme vstávali v 6:30 a kolem 7:15 pak byla snídaně, potom jsme od tak 8:00 do 14:00 pracovali a kolem 14:30 byl oběd a pak kolem 19:30 večeře. Vzhledem k tomu že jsme pracovali a vstávali brzy, většinou jsme všichni vytuhli už kolem 22:00, dobře jsme si spravili spánkový cyklus :).

                                                        ...práce...

                                             ...a práce...

                                                ...a zase práce... 

V pondělí odpoledne jsme pak vyrazili prozkoumat Hegyesdi. Hegyesdi znamená pointy, protože tam je jediná špičatá hora v okolí. Kdysi dávno tam bylo kaspické moře a v něm spousty sopek a všechny ty sopky co byly vysoké jako ta hladina vytvořili ostrůvky, takže jejich vrch je placatý, ale ta sopka v Hegyesdi byla moc maličká, takže soptila jenom pod vodou a proto je špičatá. Nahoře jsme pak zhlédly nádherný západ slunce a vyrazili zpátky a na farmu a spát :).

V úterý po práci jsme pak jeli do Tapolci, což je náhodné město někde v Maďarsku kde nic moc není krom domácího piva a jezera uprostřed náměstí. Ale bylo hezké koupit si dvě petky piva - jedno normální a jedno višňové, sednout si na trávu vedle jezera a vypít. Taky jsme tam potkali jednoho německy mluvícího pána, který byl shodou okolností pravnuk pána na 20000 HUF bankovce a napsal o tom knihu. Já jsem chtěla aby mi napsal název té knihy a on se mi místo toho podepsal, no tak mám čísi autogram. Taky nám pak ujel bus a museli jsme čekat další dvě hodiny a tak jsme šli do kavárny a měli Marlenku.

                                                    v Tapolace pivo s...

                                                      ...Marlenkou 

Ve středu (to byl náš poslední den na farmě, jsme pak měli odpočinek a uklízení a balení a tak. Ve čtvrtek jsme pak naposledy pracovali, dostali jsme palačinky na oběd a pak jsme vyrazili do Budapeště. Mě osobně vyhovovala víc ta farma než ta Budapešť, upřímně řečeno se mi po civilizaci ještě moc nestýskalo. Ale což. Spali jsme v hezkém a levném hostelu a každý dostal peníze a volný čas, protože každý chtěl dělat něco jiného.

                                            ...kavárna do které jsem vyrazila s Bárou..

                                      Memorial na holocaus, vyjádřený botami lidí co tam byli zastřeleni...

My, já a Bára, jsme šli večer do čajovny a dali si skvělí čaj a ochutnaly skvělé dezerty. Ráno jsme se pak vyšplhaly k muzeum a paláci a rozdělili se. My jsme šli ke starým lázním a pak jsme se (skoro) došplhaly k Budapešťské soše svobody. No a pak jsme jen tak chodili kolem krásným centrem, sedli si do čínské restaurace a pak taky kavárny s výhledem na katedrálu. Ve 20:30 už jsme pak nastoupili do autobusu a ve čtyři ráno jsme byli v Itálii :). Project Week jsme pak zakončili dobrou snídaní z naší Duinské pekárny.

Ráda bych se vrátila do Maďarska a ještě raději na tu stejnou farmu, líbilo se mi tam. Maďarština je strašně moc zajímavý jazyk, našli jsme pár společných slov s češtinou: kompot, palačinka a petržel. Naučila jsem se jak říct jedna a pět a taky jak poděkovat, naučila jsem se že gy se čte jako ď, s jako š a sz jako s. Všichni lidi kolem se snažili nám pomoct i přes tu velikou jazykovou bariéru. Řidič autobusu na mě mluvil tak dlouho maďarsky než jsem mu ukázala moji studentskou kartu, takže nám mohl dát slevu, všichni čekali, nikdo nikam extrémně nespěchal.

Taky jsem nse naučila hodně o ekonomice farmy. Funguje to tak, že farmář, aby přežil, musí dostat grant od EU. Vzhledem k tomu, že ten odkupovatel toho masa ví, že farmář dostal grant, koupí maso za méně, což vede k tomu, že farmář potřebuje grant na příští rok. Cena masa je pak docela malá a jsou na ni nasazené vysoké daně takže se dostane na nějaký standart. Z těch daní se pak platí ten grant těm farmářům. Takže kdyby se snížili daně q zvedla cena masa, maso by zůstalo stejně drahé a farmáři by se byli schopni uživit a peněz by se použilo plus minus stejně.

Taky jsem se naučila být mnohem víc organizovaná a v klidu. Když se tak dívám na můj minulý priject week tohle bylo mnohem víc v pohodě. Když se něco nevedlo, vzala jsem to v pohodě a vyřešila. Vedla jsem si účetnictví každý večer, takže jsem věděla kolik přesně máme na utracení a co si můžeme dovolit. No prostě to byla příjemná a užitečná zkušenost.

Teď se musím vrátit zpátky do školy, dozvím se svoje výsledky z trials a kolik se toho musím doučit do maturity. Březen je měsíc US univerzit, takže zjistím jestli jsem někde přijatá nebo ne. Březen je měsíc ústních zkoušek z angličtiny, češtiny a italštiny. Tak abych už začala pracovat...ale ne, ještě si dám neděli volna a pondělí to všechno může zase začít.

Pac a pusu na čelo,

Esi