Ahoj Lidi,
tak se teda (konečně, ano já vím
:)) hlásím z Ameriky. Abych pravdu řekla můj program až doteď
byl velmi nabitý, takže jsem toho moc nepostíhala, ale dokonce
jsem se kvůli Vám pokusila udělat pár fotek kampusu a cítila se
u toho zase jako turista, ale začněme od začátku.
Více než strach z Colby jako
takové, jsem měla strach z letu do Ameriky. Nějak jsem si prostě
nedokázala představit, že se zorientuji kdesi na letišti ve
Stockholmu a potom NewYorku, natož abych našla svůj batoh a byla
schopná vyrazit. Všechno šlo nečekaně hladce, batoh prošel
kontrolou a byl poslán rovnou do NewYorku zatímco já jsem musela
projít dalším check-in-em a nastoupit na správné letadlo.
Všechny sedadla jsem měla u okna, takže jsem strávila většinu
času koukáním se ven a nebo pospáváním. Ve Stockholmu jsem pak
vůbec neměla čas, takže jsem prostála všechny fronty, domluvila
se Italsky (jej! :)) a dostala se do toho největšího letadla co
jsem kdy viděla a vyrazila na 8,5 hodinovou cestu, kterou jsem
popravdě řečeno prospala. V new Yourku to pak bylo už docela v
pohodě. Myslela jsem si jak moc nás všechny budou kontrolovat, ale
prošla jsem bez problémů, našla svůj batoh a rovnou ho poslala
do Portlandu. Když jsem pak letěla posledním letadlem a dívala se
z okna, všude byly takové malé oranžové trojúhelníčky a já
si říkala co to je za podivnou zahradní modu, nakonec jsem
zjistila že to všechno byli baseballová hřiště. Maine z vrchu
je prostě úžasný. Nejsou tu skoro žádné cesty nebo města
jenom hory, lesy a jezera. Taková země pohádek.
Na letišti mě pak vyzvedla jedna
studentka a vydali jsme se na další hodinovou cestu na Colby. Po
cestě jsem se dívala z okna a překvapilo mě jak je všechno
prostorné. Každý dům měl velikánskou zahradu bez plotu, každá
značka byla veliká, každá odbočka velmi označená, každý
nápis veliký. Všechny domy jsou tu dřevěné a vypadají velmi
mladě. Je vidět že je tu hodně místa a lidé si mohou dovolit
mít hodně půdy. Pak jsme dojeli na Colby. Oproti zbytku Mainu
Colby je celý z cihel, každá budova tady vypadá dost podobně.
Když jsem vystoupila z auta, měla jsem takový ten pocit jakože to
je přesně to místo, kde bych měla být a kde mi bude dobře.
Takže asi to tak měla být že jsem teď tady a ne někde jinde.
Potom jsem se setkala s dalšími
mezinárodními studenty, mezi nimi s pánem ze Zimbabwe, který
mluví slovensky, Bachem mým třeťákem z Čech, mým buddym
Erfanem (Iran) a s Osmanem, se kterým jsem si psala celý minulý
pulrok o tom jaké to tady je. Dostala jsem pokoj v residenci, která
se jmenuje Shupf a je v komplexu tří budov - AMS -
Anthony-Mitchell-Shupf - a podle mě je to docela klidná residence v
porovnání s ostatními. Pak jsem měli takové ty klasické
orientační věci jako: campus tour, návštěva knihoven, návštěva
Walmarktu (to je americký obchodní řetězec, kde jsem si pořídila
prací prášek a úspěšně se zvládla ztratit :)) a různé další
věci. Za ten týden co tu jsem jsem se zvládla alespoň relativně
zorientovat, najít kantýny nebo pokoje lidí které znám
(popřípadě neznám) a tak. Musím uznat, že to jídlo tady je
úžasné (rozhodně oproti Itálii). Všechno je z lokálních farem
a většina je organická. Každý den je tu spoustu salátu, dobré
jídlo, čaj, voda a taky třeba zmrzlina a tak. Jsou tu tři různé
menzy a každá má něco jiného, zatím jsou otevřené dvě a obě
dvě super :).
Po nějakých třech dnech
mezinárodní orientace, přijel zbytek prváků. Měla jsem velký
strach, že si s nima nebudu mít vůbec co říct, ale myslím, že
to dopadlo lépe než jsem čekala. Ne že bych teď už měla
nějakého blízkého Amerického kamaráda, ale jsou lidi se kterýma
mluvím a navštěvuji se a tak. Pravdou je, že mám velký problém
se jmény a například s jedním chlapcem od nás z residence jsem
se potkala nejmíň čtyřikrát, než jsem si byla schopna
zapamatovat jeho jméno. Nejkrásnější je pravděpodobně story
jak jsem se seznámila s Brandonem z NewYorku. Rano mi ho Burcu
(slečna se kterou jsem studovala v Itálii) představila a já jsem
se pak večer šla projít deště a on kolem mě běžel, tak jsem
pozdravila něvědě kdo to je a on mě pak doběh zezadu a zeptal se
mě jestli jsem Ester a pak jsme si povídali. Lidi jsou tady obecně
velmi otevření a hodní. Jiný den jsem potkala pána s kytarou a
tak jsme spolu hráli, nebo jsem byla pozvána do číhosi pokoje si
jen tak pokecat a tak.
Moc tomu Americkému národu
nerozumím, na jednu stranu oceňuji jak hodní a otevření jsou, na
druhou stranu mi přijde, že všechno tak trochu přehání a nikdy
neřeknou když jim něco vadí, ale na to ještě budu muset přijít,
na to abych hodnotila jsem v Americe příliš krátce.
Takže jsem se stihla seznámit se
svojí razidencí (hráli jsme super hry, na něž se né každý
chytil) a zjistit že většina z nich jsou buď atleti a nebo
atletky a jedna slečna z Číny. Káždá rezidence má svého tzv.
CA (Cummunity Advisor - alespoň myslí). Naši jsou Emma a Ibrahim.
Emma bydlí na stejném patře jako já a je to taková malá, milá
hodná osůbka, jsem ráda že tu je. Moje spolubydlící je v
pohodě. Moc se nevidíme, páč ona mívá tréninky většinu dne s
já stejně putuji po kampusu a snažím se potkávat nové lidi a
tak, ale stejně možná budeme měnit pokoje protože kdosi je
nespokojený atd...takže bych nakonec mohla bydlet s dívkou z Číny
- její jméno je Sola.
Jinak jsme měli nějaké show a taky
první třídu (já měla jednu o statistice a byla upřímně řečeno
docela nudná), první společnou večeří a taky první, poslední
a jedinečný COOT (Colby outdoor orientation trip), což bylo
úžasné. Nejdříve nám naši COOT leaders (2 pro každou skupinu)
udělali fashion show. Myslím, že mi uniklo spousta vtipů, protože
nejsem odsuď, ale stejně to bylo príma a pak jsme měli první
setkání a seznámili jsme se. Já jsem si vybrala backpacking, což
je prostě chození po horách se vším v batohu. Máme skupinu o
devíti lidech. Sam a Leah jsou naši vedoucí a pak jsem tam já,
Yanek, Matt, Justin, Kajtlin, Katrina a Lucy. Nejdřív jsem si
neuměla představit, že tahle skupina by někdy mohla fungoval, ale
naši vedoucí byli skvělí a spoustou her nás stmelili dohromady,
za což jsem moc vděčná. V pátek ráno jsme pak vyrazili na
Grafton loop (kousek od Kanady) s batohem plným jídla a vody, takže
pořádně těžkým a začali velmi strmým výstupem. Přespali
jsme na tokovém plácku jenom s celtou. Tu noc byla bouřka, takže
většina našich spacáků byla úplně mokrá (nebo alespoň do
půlky). Každý (z těch dvou :)) večerů jsme hráli spousty her.
Druhý den jsme pak měli kratší hike a tak jsem večeřeli v jednu
odpoledne a kolem sedmé večer jsme zvládli udělat palačinky se
slunečnicovým máslem (mňam), čokoládou, medem a sýrem. Čímž
nám ovšem nezbylo příliš mnoho jídla na poslední den, kdy jsme
museli šetřit a moje první pořádné jídlo byla dnešní večeře
(taky jsem měla velikánskou porci). Ten den jsme vyšplhali na
vrchol a potom sestoupali dolů. Po cestě zpátky nám naši COOT
leaders koupily úžasný jahodový a malinový koláč a teď jsem
tady. Sedím unavená, ale vysprchovaná a najedená na sedačce,
konečně jsem se prokousala tou hromadou emailů, které jsem měla
a ve středu mi začíná škola.
Sehnala jsem si učebnice a pochopila
jak prát prádlo. Ještě jsem nenašla práci, ale už mám nějaké
ty pohovory na příští týden, což mě těší. Zítra budu mít
test z Italštiny, kdybych si ji náhodou někdy chtěla vzít jako
kurz, tak uvidím jak to dopadne. Dneska konečně půjdu do postele
před půlnocí a odpočinu si, protože myslím, že mě čeká
náročný týden a pak další a další, ale těším se :)
Doufám, že se máte skvěle, zatím
ahoj tam do republiky,
Vaše Esi
Žádné komentáře:
Okomentovat