Druhý ročník a první (skoro) dva měsíce

Tento rok bylo mnohem jednodušší akumulovat se zpátky na Colby. Už jsem si na to místo zvykla - naučila jsem se kam se nejlépe chodí na obědy, kde sehnat barevné papíry, s kým mluvit když nevím co mám dělat, a kde se moji kamarádi potkávají a kde žijí. Tento rok jsem na pokoji s moji spolužačkou z Itáli - Burcu. Je to super, one je super čistotná a já bordelář jako vždycky, ona chodí do postele kolem druhé ráno a já kolem dvanácté, já vstávám v sedm a ona v devět. No prostě se skvěle doplňujeme. A když je moc zima u nás v pokoji (což se stává docela často), tak se zachumláme do jedné postele dohromady a spíme spolu aby nám bylo teplo. Máme konverzace celou nocí o všem možném, od Colby až po mezinárodní obchod s ovocem. Taky jsem se naučila udržovat si dostatečně čisto, že si (skoro) kdykoliv může sednou na postel.

Tentokrát a poprvé mám jenom 4 předměty. Studuji antropologii o zemi, jídle, moci, a kultuře na kterou mám úžasnou postarší paní profesorku, která je úžasná ve vedení diskuzí a vysvětlování systematických problémů. Potom mám předmět o ochraně přírody a jak se ochrana přírody projevuje v ekonomii a rovnoprávnosti. Na tento předmět máme úplně novou profesorku, která nikdy neučila tak je to takové podivné. Ale každý musí někdy začít. Potom mám Makroekonomii, s panem profesorek který se ztratí ve vlastních výpočtech a neumí spelovat. Ale jinak je hodný a ochotný odpovědět jakékoliv otázky. Můj poslední předmět je psaní poezie, což je mnohem těžší než jsem čekala, protože musím přemýšlet o každém slovu a každé čárce kterou napíšu. Protože by se na to mohl pan profesor mohl zeptat a já bych se musela obhájit. Ale moc si užívám všechny předměty. Upřímně, nevěnuji své akademii tolik času kolik by si zasloužila. Hlavně v Antropologii se učíme o všech těch hrozných věcech co se dějí molem světa, ale nic ohledně toho neděláme, a já mám potíže to vydržet. A proto jsem aktivní na kampuse.

Myslím že největší akce kterou jsem zatím organizovala bylo když jsem dopravila 60 studentů na jeden z největších klimatických protestů v historii - People's Cliamte March. Spolupracovala jsem s 350, Sierra Club,a jednou universitu která je blízko a pronajali jsem bus, kam se vešlo 55 studentů z čehož 30 by Colby studentů. Ale jakmile jsem se vrátila na kampus, tak se slovo rozšířilo a nakonec jsem měli 60 studentů kdo chtěli jít, takže jsme museli pronajmout nějaké auta a najít další autobusy kam bychom mohli dát alespoň trochu studentů a nakonec to fungovalo! Musím přiznat, že to bylo jedna z nejtěžších akcí, kterou jsem kdy organizovala, a ty tři týdny než jsem se vydali do New Yorku byly stresující, protože jsem nějak moc nemohla myslet na skoro nic jiného. Ale naštěstí jsem měla spoustu podpory od mích přátel, takže jsem to ve zdraví přežila. Ještě k té logistice jsem zorganizovaly event kde jsme vyráběli plakáty a movie screening o tomto protestu.

Trochu více o tom protestu. Týden po neděli (21. září) se v New Yorku setkaly Spojené národy aby prodiskutovali jak pokračovat ve zpomalování klimatické změny. No a proto se 400 000 lidí vydalo do ulic, aby ukázalo politikům že jim vážně záleží na tom aby se klimatické změny zpomalily. Byl to nenásilný protest a všechno šlo skvěle. Pocit když jsem byla součástí tolika lidí byl úžasný. Lidé se sjeli skoro odevšud a měli masky a umění a plakáty a obrovské loutky a všechno možné a prostě to bylo úžasné. Byla jsem strašně šťastná že jsem mohla umožnit 59 studentům aby se taky zúčastnily takového úžasného zážitku. Prostě úžasné.

Jinak jsem teď „presidentem“ jednoho klubu, který advokuje pro více vzdělávání o klimatické změně a taky aby Colby přestal investovat do korporací, které tu klimatickou změnu podporují. Bohužel, tento rok se nám nepovedlo přilákat příliš mnoho prváků, takže máme málo lidí na to abychom dělali něco pořádného. Na konci Listopadu se potkáváme s naším prezidentem, tak teď pracuji na prezentaci. Jinak jsme měli jeden event - Climate Story Circles, kde jsme mluvili o výsadách některých lidí v ochraně přírody, což bylo docela úspěšný even. Jinak pracuji na kompotu a jak ho přidat do naší kavárny, takže všechno jídlo může být zkompostováno a jak naučit lidi co mají kompostovat a co nemají. Taky vytváříme nový Sustainability Plan pro naši školu, takže pořádáme veliké komunitní fórum, kde se mluví o změnách které by lidi chtěli a nechtěli vidět na kampusu. Tento rok se v Maine a obecně v Nové Anglii objevilo spousty skupin, které se snaží spojit všechny klimatické aktivity na všech kampusech a vytvořit síť a společné aktivity. Takže jsem strávila dva různé víkendy na dvou různých konferencích o tom jak se spojit a spolupracovat. Bylo super potkat spousty aktivistů z různých koutů nové Anglie a učit se od nich a oni zase od nás. 

Se SES jsem právě začali novou kampaň proti Sodexu, což je korporace, která nám na kampusu dodává jídlo, ale taky vede spousty privátních vězení a pracovníci nemají dostatek volného času a jsou velmi málo placení, takže se snažíme aby Colby změnilo korporaci se kterou spolupracuji. Zatím jsme ve fázi vývoje a tak uvidíme co se stane potom. Jinak děláme naše klascké Bridging Gaps a už máme naplánované 4 prezentující na tento rok. Taky jsme udělali body art display o tom jak Amerika válčí s mnoha zeměmi na blízkém východě a media a veřejnost to ignoruje.

Myslím, že jsem vyrostla a nebo zestárla a nebo obojí. Mám pocit že tento rok jsem upřímější, méně ustrašená z nových věcí, a nějaké klidnější (což je vážně zvláštní). Samozřejmě, že mě mrzí že nemám dostatek času na všechny moje kamarády, že nemám čas účastnit se každé akce která se na Colby děje, a že nemám dostatek času číst knihy pro radost, ale myslím že jsem se toho spouty naučila. Dneska mám svůj volný den, tak jsem se hřála na sluníčku, povídala si s náhodnými lidmi a obecně si užívala živote. Ale to zítra skončí :). Zítra jdu na konferenci o lokálním jídle, potom jeden den školy, potom konference o hladomoru ve Spojených Státech na jiné univerzitě, potom konference o Sodexu v Bostnu a pak je zase Pondělí a já musím jít do školy. Těším se, ale už bych taky potřebovala den spánku :).

Mějte se tam v Republice moc krásně,

Pac a pusu na čelo,

Vaše Esi

Dublin očima mého foťáku (aneb nechce se mi psát :))

...ale alespoň jednu informaci Vám přidám. Strašně jsem se bála, že b udu muset strávit 22 hodin v Dublinu sama, naž odletím do Ameriky, ale nakonec jsem potkala skupinu úžasných zahraničních turistů, se kterými jsme si šli sednou do hospody, poslouchalui musiku, a procházeli se Dublinem :)

                                           ...Puflík v Dublinu, asi se mu splnil sen, že ano Veru?

                                     ...náhodný hezky osvětlený dům....

                                      ...v Dublinu bylo spoustu úžasných pouličních skupin...

                                             ...Dublinské ulice...

                                               ..se spoustou umění...

                                         ...a více....

                                                 .-... ještě více...

                                                    ...Dublin v noci....

                                                                           :)

Boston očima mého foťáku 2

Omlouvám se za nehorázné zpoždění :)

                                                 Harvard Community Garden

                             Úžasné barevné židle na Harvard lawn, na kterých se dá kdykoliv sednout :)

                                                              další způsob sezení....

                                                Socialistická hospůdka v zapadlé uličče

                                            Moje první zelenočajá zmrzlina :) Byla úžasná

                                         ..takhle se zdobí ploty staveb v Bostnu...

                                           ...namalované dětmi z komunitních center....

                                          ...moje jediná fotka MIT...

                                        ...a nádherně barevný chodník :)....

Z letiští a dalších míst...

Ahoj Lidi,

sedím na letišti a čekám na to až se dostanu na letadlo, za méně než den už budu doma. Mohla bych Vám napsat o tom co jsem v posledním měsíci udělala, mohla bych Vám napsat o tom co budu dělat v dalším měsíci (tedy doma :)), ale rozhodla jsem se, že využiji svoji poslední hodinu ve Spojených Státech k nějaké refleksi o tom co se za poslední tři roky změnilo, protože se toho změnilo spousty.

Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem se dozvěděla o UWC. Seděla jsem s jednou svoji kamarádkou na hlaváku a do textové zprávy jsem si uložila jejich webovou stránku a pak jsem se přihlásila no a taky jsem o tom všem řekla, protože ráda sdílím. No a když jsem si pak uvědomila, že si nejsem zas tak jistá jestli vlastně chci opustit Brno a odcestovat už bylo pozdě. Kostky byli vrženy. No a tak jsem odjela do Itálie.

Mám pocit že ty první dva roky v zahraničí pro mě byli hodně o poznávání světa, o naučení se angličtiny, o cestování, o nadšení z toho všeho co se děje, o naději na lepší svět, o malých bitvách za recyklování. Má pocit, že jsem ty dva roky v Itálii strávila a naučila se spousty o světě v jakém bychom chtěli žít,. Taková malá bublinka utopie, která trvala jenom dva roky takže nestihla prasknout, i když ke konci se určitě už trochu rozbíjela. No a pak jsem odletěla do Spojených Států.

Odletět z malé utopia-bublinky na kolej v zemi, která nemá zdravotní péčí nebo veřejnou dopravu, do středu jednoho z nejméně zalidněných států, ve kterém největší město je velikostí polovina Brna a většina lidí se nikdy nedostala dál něž do vedlejší vesnice, byl šok který jsem nečekala. Nečekala jsem že se mě lidé pořád dokola budou ptát jestli můj první jazyk je Ruština a divit se že se budou tvářit překvapeně když jim vysvětlím že v České Republice je více měst než jenom Praha a taky že už přes 20 let nejsme Czechoslovakia. Nečekala jsem že se někteří lidé vzdají toho snažit se porozumět mi jenom protože mám akcent. Nečekala jsem spousty malých věcí, některé byli malé roztomilé překvapení (jako že v každé restauraci dostanete vodu zadarmo) a jiné strašlivé šoky (jako že do některých měst prostě nejezdí autobusy, a když nemáš auto tak se tam nedostaneš).

Ale hlavním pro mě bylo to že jsem se měla čas zamyslet se sama nad sebou. Už se nemusím soustředit na Angličtinu a sociální normy mě přestaly zajímat, tak se nesoustředím ani na ně, a tak jsem si mohla položit spoustu otázek na které jsem před tím neměla čas. Díky tomu jsem zjistila že nechci být vědec (a ani nechci studovat žáby) a ani akademik (i když by mě bavilo učit na univerzotě, nedokázala bych studovat dalších mnoho let). Díky nim jsem zjistila že ta Ester o které jsem snila nikdy nebude existovat a že ani nechci aby existovala. Díky nim jsem se začala zajímat o ekonomii a politiku a jak se to všechno ovlivňuje navzájem.

A jasný že vlastně nic nevím a že mám cestu dlouhou a nekončící a že se vždycky překvapím a že změním plány tisíckrát a že možná skončím jako někdo plně jiný než si dneska myslím. Před třemi lety bych nikdy neřekla že...

..a takhle skončil můj zápis z více než před měsícem. Mezitím se toho spousty změnilo. Doletěla jsem domů, žila jsem doma tři týdny a pak jsem zase odletěla zpátky do Ameriky. Musím přiznat že spojené státy mě změnily, a to se nejvíce ukázalo když jsem dojela domů. Chtěla bych se omluvit však ke komu jsem, nebyla dostatečně vstřícná a nebo jsem nekontaktovala. Prosím pochop, že ty tři týdny doma pre mě byli velmi těžké a bylo složité hledat společné témata a rozhovory. Ale ano, byla jsem moc ráda že jsem doma a přísti rok doufám že najdu práci v Česku, abych se trochu oklepala z toho Českého kulturního šoku.

Ale dost ohledně toho co se stalo, v příštím příspěvku Vám napíšu o všech těch věcech so jesem, zažila od té doby co jsem se vrátila do Spojených Státu.

Mějte se se tam v Republice mor krásně,

Vaše Esi