Z letiští a dalších míst...

Ahoj Lidi,

sedím na letišti a čekám na to až se dostanu na letadlo, za méně než den už budu doma. Mohla bych Vám napsat o tom co jsem v posledním měsíci udělala, mohla bych Vám napsat o tom co budu dělat v dalším měsíci (tedy doma :)), ale rozhodla jsem se, že využiji svoji poslední hodinu ve Spojených Státech k nějaké refleksi o tom co se za poslední tři roky změnilo, protože se toho změnilo spousty.

Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem se dozvěděla o UWC. Seděla jsem s jednou svoji kamarádkou na hlaváku a do textové zprávy jsem si uložila jejich webovou stránku a pak jsem se přihlásila no a taky jsem o tom všem řekla, protože ráda sdílím. No a když jsem si pak uvědomila, že si nejsem zas tak jistá jestli vlastně chci opustit Brno a odcestovat už bylo pozdě. Kostky byli vrženy. No a tak jsem odjela do Itálie.

Mám pocit že ty první dva roky v zahraničí pro mě byli hodně o poznávání světa, o naučení se angličtiny, o cestování, o nadšení z toho všeho co se děje, o naději na lepší svět, o malých bitvách za recyklování. Má pocit, že jsem ty dva roky v Itálii strávila a naučila se spousty o světě v jakém bychom chtěli žít,. Taková malá bublinka utopie, která trvala jenom dva roky takže nestihla prasknout, i když ke konci se určitě už trochu rozbíjela. No a pak jsem odletěla do Spojených Států.

Odletět z malé utopia-bublinky na kolej v zemi, která nemá zdravotní péčí nebo veřejnou dopravu, do středu jednoho z nejméně zalidněných států, ve kterém největší město je velikostí polovina Brna a většina lidí se nikdy nedostala dál něž do vedlejší vesnice, byl šok který jsem nečekala. Nečekala jsem že se mě lidé pořád dokola budou ptát jestli můj první jazyk je Ruština a divit se že se budou tvářit překvapeně když jim vysvětlím že v České Republice je více měst než jenom Praha a taky že už přes 20 let nejsme Czechoslovakia. Nečekala jsem že se někteří lidé vzdají toho snažit se porozumět mi jenom protože mám akcent. Nečekala jsem spousty malých věcí, některé byli malé roztomilé překvapení (jako že v každé restauraci dostanete vodu zadarmo) a jiné strašlivé šoky (jako že do některých měst prostě nejezdí autobusy, a když nemáš auto tak se tam nedostaneš).

Ale hlavním pro mě bylo to že jsem se měla čas zamyslet se sama nad sebou. Už se nemusím soustředit na Angličtinu a sociální normy mě přestaly zajímat, tak se nesoustředím ani na ně, a tak jsem si mohla položit spoustu otázek na které jsem před tím neměla čas. Díky tomu jsem zjistila že nechci být vědec (a ani nechci studovat žáby) a ani akademik (i když by mě bavilo učit na univerzotě, nedokázala bych studovat dalších mnoho let). Díky nim jsem zjistila že ta Ester o které jsem snila nikdy nebude existovat a že ani nechci aby existovala. Díky nim jsem se začala zajímat o ekonomii a politiku a jak se to všechno ovlivňuje navzájem.

A jasný že vlastně nic nevím a že mám cestu dlouhou a nekončící a že se vždycky překvapím a že změním plány tisíckrát a že možná skončím jako někdo plně jiný než si dneska myslím. Před třemi lety bych nikdy neřekla že...

..a takhle skončil můj zápis z více než před měsícem. Mezitím se toho spousty změnilo. Doletěla jsem domů, žila jsem doma tři týdny a pak jsem zase odletěla zpátky do Ameriky. Musím přiznat že spojené státy mě změnily, a to se nejvíce ukázalo když jsem dojela domů. Chtěla bych se omluvit však ke komu jsem, nebyla dostatečně vstřícná a nebo jsem nekontaktovala. Prosím pochop, že ty tři týdny doma pre mě byli velmi těžké a bylo složité hledat společné témata a rozhovory. Ale ano, byla jsem moc ráda že jsem doma a přísti rok doufám že najdu práci v Česku, abych se trochu oklepala z toho Českého kulturního šoku.

Ale dost ohledně toho co se stalo, v příštím příspěvku Vám napíšu o všech těch věcech so jesem, zažila od té doby co jsem se vrátila do Spojených Státu.

Mějte se se tam v Republice mor krásně,

Vaše Esi