Tak už se zase
uchyluji ke svému systému vzpomínání na celý semestr. Tak nějak
ten čas utekl, a já si nikdy nenašla klidnou hodinu na to abych si
sedla a napsala o tom co se v ,é, životě děje. Ale teď jsou
Vánoční prázdniny, a tak mám čas sednou si na postel doma u
mého kamaráda a zavzpomínat na semestr kterým jsem právě pošla
(samozřejmě za pomocí diáře, protože jinak by to nešlo :)).
Tak tedy, omlouvám se za spousty článku v malém množství času.
Podle mého diáře
byl Říjen měsíc konferencí a cest do Bostonu a z Bostonu.
Nejdříve jsem šla na den dlouhou konferenci pořádanou u nás na
Colby. Bylo zvláštní vidět tolik starších farmářů pohybovat
se kolem chodeb kde normálně chodí jenom studenti co pomalu
(doufejme) odrůstají pubertě. Docela hodně jsem se toho dozvěděla
o tom jak je těžké prodat salát v Maine a jak je důležité jak
ta zelenina kterou farmáři pěstují vypadá. A taky, v Maine, kde
normálně napadají tři až čtyři metry sněhu je možné
pěstovat zeleninu celoročně, no není to úžasné? Lidi postaví
takový speciální skleník a zasadí jenom tu zeleninu které je
zimě odolná a ono jim to roste, jediná překážka je že musí
odhazovat sníh asi tak každý den :).
Hned po této
konferenci jsem se s Emily vydala do Orona na konferenci o světovém
hladu a o tom jak ho vyřešit. Emily je mladá slečna, která
pracuje pro Colby v odvětví dobrovolničení a bylo super ji
poznat. Ta konference byla zajímavá, ale myslím že mi tématem
příliš nesedla, ne protože bych se nechtěla dozvědět více o
hladu, ale protože ty řešení které na té konferenci nabídly se
nezdáli být příliš účinné a naprosto ignorovaly spoustu
dalších problému se kterými je hlad spojen, jako třeba
kapitalismu. Čímž také nechci říci že komunitní servis je
špatné, jen to není ta věc které bych se chtěla věnovat celý
svůj život. Ale užila jsem si to, potkala jsem se se svými
spolubydlícími z léta, což bylo úplně super, taky jsem žily v
hotelu který byl velmi moderní a měli úžasné snídaně. No a
hned z této konference jsem jela do Bostonu na setkání aktivistů
ohledně kampaně proti Sodexu a dalších kampaní kde studenti a
zaměstnanci škol spolupracují.
To byla asi ta
nejlepší konference na které jsem byla za celý tento semestr.
Byla jsem ubytována v domě třech studentů-anarchistů, takže
jsme měli úžasný rozhovor o politických systémech a pak úžasnou
konferenci kterou jsme strávily především sdílením našich
vlastních kampaních a jak se nám v nich daří. Taky jsme zvládli
zorganizovat protest 80 lidí v budově jedné Bostonské univerzity,
kde jsme zpívaly upravenou verzi písně “we are family” a potom
jsme šli protestní pochod po ulicích. Byla tam úžasná energie a
naděje kterou jinak málokdy cítím a to jsem si strašně moc
užila. Prostě to bylo úžasné a já sis strašně moc vážím
toho že jsem měla tu možnost tam být, taky to bylo naprosto jiné
z té konference o Divestmentu kterou jsem taky navštívila v Říjnu.
Na tuto konferenci
jsem jela dohromady s Marii, spolužačkou z Nicaragui která se mnou
taky chodila do Itálie. Ona většinou nemá moc času, takže není
moc aktivní v našem klubu a já jsem doufala že když navštíví
tuto konferenci bude se jí to tak líbit, že se k nám přidá
častěji. Tahle konference byla jedna z nejintenzivnějších kterou
jsem kdy zažila. Když jsme přijeli tak nám rovnou ze začátku
řekli že tato konference je o nás a že se o sobě mnoho naučíme.
Takže jsme strávili spoustu času řešením proč jsme ještě
nevyhráli naše kampaně a co je na nás špatně. V retrospektivě
několika měsíců to bylo docela užitečné a já jsem se o sobě
naučila docela dost, ale v ten moment to bylo docela hrozné.
Přijeli tam instruktoři z jiné organizace odněkud z Chicaga a
měli na nás úplně jiné nároky než se hodina, a mnoho lidí
opustilo tu konferenci dříve než měli plánované. Maria a já
jsem tam zůstali až do konce, a myslím že jsme se toho hodně
naučily, ale nevím nevím jestli to stálo za to.
Po tom co jsem
všechny tyto konference popsala, možná by bylo aji dobré
vysvětlit proč jsem na všechny tyto konference jela, i když si
nejsem jistá jestli mám vysvětlení. Asi protože mě to baví,
asi protože se nejlépe cítím když plánujeme kampaň na to jak
vyhodit Sodexo z Colby, asi protože bych tohle chtěl dělat celý
můj život a jinak nevím jak bych to dělala, kdybych se o tom už
teď neučila. Anyway...
Vzhledem k tomu že
jsem skoro nebyla na Colby, tak když jsem tam byla musela jsem
dodělávat všechnu tu práci do školy, pracovat, a žít, a
uklízet, a prát takže krom těchto zážitků se toho obecně moc
nestalo...Myslím že jsme zorganizovaly jeden event s CARE - upekli
jsem 400 sušenek a nakreslili na ně loga korporací které
produkují benzín a plyn a fotili jsme studenty jak koušou do
těchto korporací. Takže teď máme Spoustu obrázků a musím
vymyslet co s nimi budeme dělat. Taky jsem někdy mezi tím vším
stihla jet na půldenní exkurzi lesa který byl posvátný indiánský
les s profesorem který nám o tom povídal, to bylo super :).
No, jak se tak na
to koukám, říjen jsem si užila.
Mějte se moc krásně,
Vaše Esi
Žádné komentáře:
Okomentovat