Amerika 1 :)

Ahoj Lidi,

tak se teda (konečně, ano já vím :)) hlásím z Ameriky. Abych pravdu řekla můj program až doteď byl velmi nabitý, takže jsem toho moc nepostíhala, ale dokonce jsem se kvůli Vám pokusila udělat pár fotek kampusu a cítila se u toho zase jako turista, ale začněme od začátku.

Více než strach z Colby jako takové, jsem měla strach z letu do Ameriky. Nějak jsem si prostě nedokázala představit, že se zorientuji kdesi na letišti ve Stockholmu a potom NewYorku, natož abych našla svůj batoh a byla schopná vyrazit. Všechno šlo nečekaně hladce, batoh prošel kontrolou a byl poslán rovnou do NewYorku zatímco já jsem musela projít dalším check-in-em a nastoupit na správné letadlo. Všechny sedadla jsem měla u okna, takže jsem strávila většinu času koukáním se ven a nebo pospáváním. Ve Stockholmu jsem pak vůbec neměla čas, takže jsem prostála všechny fronty, domluvila se Italsky (jej! :)) a dostala se do toho největšího letadla co jsem kdy viděla a vyrazila na 8,5 hodinovou cestu, kterou jsem popravdě řečeno prospala. V new Yourku to pak bylo už docela v pohodě. Myslela jsem si jak moc nás všechny budou kontrolovat, ale prošla jsem bez problémů, našla svůj batoh a rovnou ho poslala do Portlandu. Když jsem pak letěla posledním letadlem a dívala se z okna, všude byly takové malé oranžové trojúhelníčky a já si říkala co to je za podivnou zahradní modu, nakonec jsem zjistila že to všechno byli baseballová hřiště. Maine z vrchu je prostě úžasný. Nejsou tu skoro žádné cesty nebo města jenom hory, lesy a jezera. Taková země pohádek.

                                           Hlavní zdejší knihovna 

Na letišti mě pak vyzvedla jedna studentka a vydali jsme se na další hodinovou cestu na Colby. Po cestě jsem se dívala z okna a překvapilo mě jak je všechno prostorné. Každý dům měl velikánskou zahradu bez plotu, každá značka byla veliká, každá odbočka velmi označená, každý nápis veliký. Všechny domy jsou tu dřevěné a vypadají velmi mladě. Je vidět že je tu hodně místa a lidé si mohou dovolit mít hodně půdy. Pak jsme dojeli na Colby. Oproti zbytku Mainu Colby je celý z cihel, každá budova tady vypadá dost podobně. Když jsem vystoupila z auta, měla jsem takový ten pocit jakože to je přesně to místo, kde bych měla být a kde mi bude dobře. Takže asi to tak měla být že jsem teď tady a ne někde jinde.

Potom jsem se setkala s dalšími mezinárodními studenty, mezi nimi s pánem ze Zimbabwe, který mluví slovensky, Bachem mým třeťákem z Čech, mým buddym Erfanem (Iran) a s Osmanem, se kterým jsem si psala celý minulý pulrok o tom jaké to tady je. Dostala jsem pokoj v residenci, která se jmenuje Shupf a je v komplexu tří budov - AMS - Anthony-Mitchell-Shupf - a podle mě je to docela klidná residence v porovnání s ostatními. Pak jsem měli takové ty klasické orientační věci jako: campus tour, návštěva knihoven, návštěva Walmarktu (to je americký obchodní řetězec, kde jsem si pořídila prací prášek a úspěšně se zvládla ztratit :)) a různé další věci. Za ten týden co tu jsem jsem se zvládla alespoň relativně zorientovat, najít kantýny nebo pokoje lidí které znám (popřípadě neznám) a tak. Musím uznat, že to jídlo tady je úžasné (rozhodně oproti Itálii). Všechno je z lokálních farem a většina je organická. Každý den je tu spoustu salátu, dobré jídlo, čaj, voda a taky třeba zmrzlina a tak. Jsou tu tři různé menzy a každá má něco jiného, zatím jsou otevřené dvě a obě dvě super :).

                                                                 Burcu! 

Po nějakých třech dnech mezinárodní orientace, přijel zbytek prváků. Měla jsem velký strach, že si s nima nebudu mít vůbec co říct, ale myslím, že to dopadlo lépe než jsem čekala. Ne že bych teď už měla nějakého blízkého Amerického kamaráda, ale jsou lidi se kterýma mluvím a navštěvuji se a tak. Pravdou je, že mám velký problém se jmény a například s jedním chlapcem od nás z residence jsem se potkala nejmíň čtyřikrát, než jsem si byla schopna zapamatovat jeho jméno. Nejkrásnější je pravděpodobně story jak jsem se seznámila s Brandonem z NewYorku. Rano mi ho Burcu (slečna se kterou jsem studovala v Itálii) představila a já jsem se pak večer šla projít deště a on kolem mě běžel, tak jsem pozdravila něvědě kdo to je a on mě pak doběh zezadu a zeptal se mě jestli jsem Ester a pak jsme si povídali. Lidi jsou tady obecně velmi otevření a hodní. Jiný den jsem potkala pána s kytarou a tak jsme spolu hráli, nebo jsem byla pozvána do číhosi pokoje si jen tak pokecat a tak.

Moc tomu Americkému národu nerozumím, na jednu stranu oceňuji jak hodní a otevření jsou, na druhou stranu mi přijde, že všechno tak trochu přehání a nikdy neřeknou když jim něco vadí, ale na to ještě budu muset přijít, na to abych hodnotila jsem v Americe příliš krátce.

Takže jsem se stihla seznámit se svojí razidencí (hráli jsme super hry, na něž se né každý chytil) a zjistit že většina z nich jsou buď atleti a nebo atletky a jedna slečna z Číny. Káždá rezidence má svého tzv. CA (Cummunity Advisor - alespoň myslí). Naši jsou Emma a Ibrahim. Emma bydlí na stejném patře jako já a je to taková malá, milá hodná osůbka, jsem ráda že tu je. Moje spolubydlící je v pohodě. Moc se nevidíme, páč ona mívá tréninky většinu dne s já stejně putuji po kampusu a snažím se potkávat nové lidi a tak, ale stejně možná budeme měnit pokoje protože kdosi je nespokojený atd...takže bych nakonec mohla bydlet s dívkou z Číny - její jméno je Sola.

                                                  můj pokoj teď :) 

Jinak jsme měli nějaké show a taky první třídu (já měla jednu o statistice a byla upřímně řečeno docela nudná), první společnou večeří a taky první, poslední a jedinečný COOT (Colby outdoor orientation trip), což bylo úžasné. Nejdříve nám naši COOT leaders (2 pro každou skupinu) udělali fashion show. Myslím, že mi uniklo spousta vtipů, protože nejsem odsuď, ale stejně to bylo príma a pak jsme měli první setkání a seznámili jsme se. Já jsem si vybrala backpacking, což je prostě chození po horách se vším v batohu. Máme skupinu o devíti lidech. Sam a Leah jsou naši vedoucí a pak jsem tam já, Yanek, Matt, Justin, Kajtlin, Katrina a Lucy. Nejdřív jsem si neuměla představit, že tahle skupina by někdy mohla fungoval, ale naši vedoucí byli skvělí a spoustou her nás stmelili dohromady, za což jsem moc vděčná. V pátek ráno jsme pak vyrazili na Grafton loop (kousek od Kanady) s batohem plným jídla a vody, takže pořádně těžkým a začali velmi strmým výstupem. Přespali jsme na tokovém plácku jenom s celtou. Tu noc byla bouřka, takže většina našich spacáků byla úplně mokrá (nebo alespoň do půlky). Každý (z těch dvou :)) večerů jsme hráli spousty her. Druhý den jsme pak měli kratší hike a tak jsem večeřeli v jednu odpoledne a kolem sedmé večer jsme zvládli udělat palačinky se slunečnicovým máslem (mňam), čokoládou, medem a sýrem. Čímž nám ovšem nezbylo příliš mnoho jídla na poslední den, kdy jsme museli šetřit a moje první pořádné jídlo byla dnešní večeře (taky jsem měla velikánskou porci). Ten den jsme vyšplhali na vrchol a potom sestoupali dolů. Po cestě zpátky nám naši COOT leaders koupily úžasný jahodový a malinový koláč a teď jsem tady. Sedím unavená, ale vysprchovaná a najedená na sedačce, konečně jsem se prokousala tou hromadou emailů, které jsem měla a ve středu mi začíná škola.

                                        Takhle jsme spali a v tomhle jsme promokli :)

                                            Večerní horká čokoláda :) ! :)

                                           Skoro u prvního vrcholu....krásný výhled

                                                        Ještě lepší výhled na vrcholu

                                           Naše první vrcholová fotka :)

                                                               Já a Leah

                                                       Naše holčičí sekce :)

                                                ..a ještě jednou

                                                    Takto vypadal druhý vrchol....

                                                      ...bez mraků

                                         a s mrakem co vypadal jako vzducholoď :) 

Sehnala jsem si učebnice a pochopila jak prát prádlo. Ještě jsem nenašla práci, ale už mám nějaké ty pohovory na příští týden, což mě těší. Zítra budu mít test z Italštiny, kdybych si ji náhodou někdy chtěla vzít jako kurz, tak uvidím jak to dopadne. Dneska konečně půjdu do postele před půlnocí a odpočinu si, protože myslím, že mě čeká náročný týden a pak další a další, ale těším se :)

Doufám, že se máte skvěle, zatím ahoj tam do republiky,

Vaše Esi

                                     Velké objetí Vám všem :) :) :)

Moje adresa je...

Ester Topolarova
7629 Mayflower Hill 
Waterville, ME 04901-8876 
USA

Doufám že se máte skvěle. Já žiju :)
Zatím 
Esi

9 hodin do odjezdu, takže...

...AHOJ!

...MĚJTE SE TU KRÁSNĚ!

...UŽIJTE SI KAŽDOU MINUTU,

stejně tak jako jste to dopřáli mě za tyhlety tři úžasné měsíce. Děkuji Vám všem, kteří jste zpestřili můj den úsměvem, slovem větou nebo objetím. Děkuji Vám všem, kteří jste mě podpořili v mých plánech a poslouchali moje zážitky, děkuji vám všem, kteří jste mě znovu rádi viděli.

Dnes nechci psát o Americe, Itálii nebo strachu z cesty. Dnes nechci psát o tom jak se všchno znovu změní, dnes chci psát o České Republice a o tom jak je tady krásně. Není slov které by vyjádřili všechny ty vděky a pozitivní pocity, které mám vždycky když jsem přijedu. Ano, nemíním se vrátit na trvalo, ale budu se sem ráda vracet na chvíli tu s Vámi všemi být, to mi za tu letenku stojí.

Za 9 hodin se naposled podívám na Brno na relativně dlouhou dobu s myšlenkou, že další čtyři roky tu nestrávím více než nějaké 2-3 měsíce. Myslela jsem si že budu panikařit, ale nepanikařím. Mám sbaleno (na 16 kilo, drsné ne?), vytisknutou letenku a domluvenou cestu do Vídně.

Teď bych Vám mohla popsat své tři měsíce, všechny hospody ve kterých jsem byla, všechny tábory a všechny lidi se kterýma jsem se setkala, ale asi na to nemám ani čas ani mysl dneska, tak tedy jenom AHOJ a zase někdy tady v republice, ne?

Mám Vás moc ráda,

Užívejte si,

Vaše Esi

Litva!

Ahoj Lidi,

tak už je to přes měsíc a půl co jsem v republice. Musím uznat, že si to docela užívám :). Asi Vám nebudu psát o tom jak jsem s se všemi potkala, páč jsem se i s Vámi pravděpodobně potkala a tak. Celý Červen se nesl ve znamení papírová přípravy na Univerzitu a víza. Musím přiznat, že jsem si konečně alespoň relativně přišla jako při vstupu do světa dospělých. Už to nebylo jako když jsem šla na UWC - jeden formulář a všechno ostatní bylo zařízeno. Na Colby to bylo spousty a spousty formulářů, které se musely vyplnit v různých datech a zaslat na různé emaily. Bylo to o tom, že jsem musela vyřešit s ministerstvem školství, že moje škola je na úrovni Českých vysokých škol atd. Taky to bylo o tom, že jsem několikrát musela ujistit Americkou ambasádu, že ne, vážně nejsem terorista a ne, neúčastnila jsem se genocidy v roce 1939 (asi taky proto, že jsem ještě nebyla na světě) a pak tam dojet a dostat je, ale povedlo se.

Ovšem tohle vůbec není to o čem bych vám chtěla povídat, nejvíce ze všeho bych vám chtěla popovídat o mém výletě do Litvy za Aisté. Aisté bydlí v druhém největším městě Litvy - Kaunasu a cesta tam trvá 20 hodin s přestupem kdesi ve Varšavě. Co mě úplně nejvíce (a taky jako první) nadchlo je, že v Litvě je mnohem menší počet reklam na ulicích, bilboardech a dopravních prostředcích. Všechny trolejbusy jsou tam zelené a autobusy červené. Studenti pak mají 50% slevu na všechnu dopravu a vstupy což je úžasné. Litva je podle mě země kostelů, ale není to země hradů. Všude kolem jsou kříže. Stojí v parcích, na zastávkách a na kopcích. Dokonce někde na severu Litvy jsou kopce plné křížů (tam jsme bohužel nejeli, protože nebyl čas). Skoro každá vysoká a střední škola má “svůj” kostel, kam studenti chodí a tak dále, ale pokusím se začít od začátku a skončit na konci.

                                            červený krásný autobus :) :) :)

                                               a zelený trolejbus, který...

                                          je zelený aji zavnitř :) 

Cestou do Kaunasu jsem dvě hodiny strávila ve Varšavě. Překvapilo mě kolik různých mrakodrapů může být na jednom místě v Evropě. Dívala jsem se na starší věž umění (myslím), hned vedle obřího nákupního centra. Co mě ještě zarazilo bylo že všichni bezdomovci neměli žádný problém mluvit anglicky, zato jakýkoliv člověk na informacích měl. Nakonec jsem potkala dva Holanďany a jednoho turka se kterými jsme našli ten správný autobus a počkali onu hodinu zpoždění než jsme vyrazili na dlouhou cestu. 

                                      Stará stavba vedle nové stavby... 

V Kaunasu mě pak v 5:30 ráno vyzvedla Aisté s tatínkem. Vždycky jsem přemýšlela ve kterém časovém pásmu jsou příjezdy/odjezdy pokud se přejíždí z jednoho časového pásma do druhého. Já vím, že většina z Vás to asi věděla, ale já jsem nikdy nepochopila, že je to v čau toho daného pásma. Až jsme přišli k Aisté dalších pár hodin jsme spali a pak nás její maminka vzbudila úžasnou snídaní a hurá do Kaunasu. Kaunas je město kterým protékají dvě řeky a mezi nimi se pak nachází staré město. Mě osobně Kaunas připomínal takové malé lázeňské městečko. Ale měli moc zajímavé sochy, které byli evidentně ovlivněny východním ikonickým směrem. Původní domy, které byli postaveny ještě před komunismem, jsou z horizontálních dřevěných desek a vypadají´í moc krásně. Potom je tam samozřejmě spousty prefabrikovaných paneláků a jeden velikánský opuštěný hotel kde zřejmě žijí skvoteři. Mají jednu jedninou hradní věž, j´která ani není příliš velká a proto asi hrad nebyl příliš dostavěn. Ačkoliv jsou obě dvě řeky velmi mělké, z nějakého důvodu má Kaunas ve všech znacích motiv lodi, prý tam kdysi dávno jezdily.

                                            Dřevěné Litevské domy

                                      Staré, nehýbající se kolotoče v parku v Kaunasu a samozřejmě...Aisté!

                                                ještě starší kolotoče...

                                                ...jedny z mnoha křížů...

                                                    Ikonická socha

                                                           a další

                                              s trochu jiná část umění...knoflíky! 

Další den jsme se pak vypravily do památníku na holokaust, který byl spáchán na židech a Litevských obyvatelích za druhé světové války. Údajně byla podepsána tajná smlouva mezi komunisty a fašisty, kteří se rozdělovali Litvu na půl. Ovšem, z neznámého důvodu, se nejdříve celé Litvy ujali postupně aji Němci aji Rusové a oba napáchali velké zlo. Kolem Kaunasu jsou dvě linie pevností a ty byli využívány jako vězení a tábory nucených prací. Spousty Litevčanů bylo posláno pracovat na Sibiř...Litvy je dokonce stát s největším procentem zabitých židů za druhé světové války. Ale dost smutných věcí.

                                              Memoriál na památníku Holokaustu 

Odpoledne jsme se vypravili na tajemnou louku za zapadajícího slunce s kytarou. Bylo to příjemné posezení a zase kousek přírody. Byla jsem tam já, Aisté a její kamarádka (jejíž jméno nejsem schopná vy hláskovat a ani správně vyslovit), koupily jsme bublifuk a vyrazily kamsi kolem starých kolejí. Potom jsme se šli podívat na starý klášter, ze kterého, bohužel udělali hotel. Bylo to docela smutné.

                                               Cesta trolejbusem

                                                  Aistina kamarádka :)

                                           A zapadající slunce...

Další den jsme pak vyrazily do Vilniusu, hlavní ho města Litvy. Vuílnius mi připomínal takovou maličkou prahu. Malé uličky, červené střechy a spousty umělců. Asi Vám nebudu psát o spoustě kostelů, trolejbusech nebo tak. Co mě nejvíce zaujalo bylo, že v Litvě byla umělecké čtvrť, kde si lidé založili svoji vlastní (neuznanou) republiku, kde měli jiné (neuznané pravidla). Tam byla ulice věnovaná všem možným litevským umělcům. Taky tam měli velikou monumentální katedrálu (zase ty kostely :)) a spousty guerilla gradening tzn.: opletených stromů a lamp.

                                                           Guerilla gardening :)

                                               Ulice, která ma památku na litevské umělce (a zuby!)

                                                       Konstituce státu umělců :) 

Poslední den jsme pak vyrazily do botanické zahrady, naposled si popovídaly, naposled se objaly a naposled si zahrály pexeso. Bylo to trochu jako znovu odjíždět ze školy, ale což. Cestu zpátky jsem 6 hodin mluvila s náhodným polákem a pak další 2 s náhodným Čechem, takže mě vyhlídka na dlouze prospanou noc se nevyvedla. Rozhodně jsem ráda, že jsem tam vyrazila.

Zatím se mějte moc krásně,

věřím tomu, že se ještě všichni uvidíme,

Vaše Esi

Ten poslední z Itálie...

Drazí Lidé,

ačkoliv tohle je poslední příspěvek o Itálii, zřejmě (doufám) to nebude poslední příspěvek na tomto blogu. Jak možná víte a nebo nevíte na další čtyři roky jedu do Spojených Států Amerických odkud bych Vám (samozřejmě) též chtěla psát. Ale budoucnost není to na co bych se chtěla dneska soustředit. Dnes bych Vám ráda napsala o mých posledních dnech v Itálii, o tom co mi tyhle dva roky vlastně přinesly.

Dlouho jsem přemýšlela jak tohle všechno vlastně napsat, jak vyjádřit emoce a poznatky slovy. Ano, možná bych Vám mohla psát o Leavers dinner, kdy jsme jedly strašný smažený sýr a snažili se být společenští, ano, mohla bych vám psát o maturitě, o dlouhém temném měsíci plném kafe, knih a nedostatku spánku, ale nechci. Myslím, že nejlepší bude když Vám popíšu těch posledních “oficiálních” 24 hodin na United World College of the Adriatic v Itálii (nebo možná ne uvidím jak se to vyvine).

Paradoxně, mi poprvé došlo že opouštím Itálii nadobro asi měsíc před odjezdem. Jela jsem naposledy za svými bezdomovci, upekla jsem jim koláč a vydala se tam. Z nějakého důvodu žádná jiná osoba nepřišla tak jsem šla sama. Za ty dva roky na stanici jsem si tam našla dobrý pár kamarádů jako Francesco z Florencie, jež neustále chválil moje Italštinu (ačkoliv není zas tak dobrá), Tachir a jeho kamarád z Kosova, kteří se se mnou vždycky bavili, Ivan z Moldavska, který se mi neustále snažil namluvit že se bude ženit (už) příští víkend a mnoho dalších. Jak jsem tam tak stála na té stanici a koukala na všechny ty lidi, kteří nemají ani Internet abych s nimi zůstala v kontaktu tak jsem se rozplakala a oni také. V tu chvíli jsem naprosto chápala, že odjíždím, ale maturita mě pak pohltila natolik že jsem se skoro stala zombií.

Poslední večer před uzavíracím ceremoniálem nám prváci připravili IB show. Upřímně, nebyla zas tak úžasná, ale jelikož to byla poslední show a oni na tom tak moc pracovali, tak jsem se pokusila pozdržet všech kritických poznámek a jenom si užívat to dobré, což se mi docela povedlo. Nakonec nám všech (skoro) 100 prváků zazpívalo Happy ending od Miky (https://www.youtube.com/watch?v=pxA26LGI2Mc). Jsem si vědoma toho, že tato písnička je pravděpodobně o něčem úplně jiném, ale ona seděla úplně přesně do mého pocitu. My jsme prostě dva roky žili na místě a těď odcházíme. Tady není žádný happy ending, a this is the way you (UWCAd) left me a prostě to tak nějak celé sedělo.

A myslím, že tady se dostávám k první z věcí na kterou budu vzpomínat a bude mi chybět. Poslední dva roky byli pořád koncerty, show a divadla a všechny tady ty věci kam jsem mohla jít. A hlavně ten pocit, když se dívám na svoje kamarády jak jim to jde a jak stojí na pódiu, ten pocit když já stojím na pódiu a můžu někoho rozesmát. Taky to že se můžu naučit mnoho o ostatních kulturách, když se dívám na jejich tance atd...Myslím, že je to určitým způsobem vyjádření pospolnosti komunity, která pracuje sama pro sebe. Bude mi chybět ten pocit, že náležím do komunity a pondělní assembly, kde se všichni sejdeme, unavení a znudění, kde lidi poslouchají naše dlouhé announcementy a pak stejně musí dostat email, aby si vůbec vzpomněli, že to mají udělat...

                                        naše malá Československá komunita ve velké UWC komunitě :) 

Po show jsme všichni šli do porta, kdy jsme si navzájem psali do ročenek vzkazy. Já jsem upřímně vždycky našla toto poněkud pochybným. Pokud pro mě ten člověk něco znamenal tak jsem s ním strávila čas, a řekla co si vážně myslím a taky ne všechny emoce jdou vyjádřit slovy. No ale snažila jsem se tu noc býti nekritická vůči sociálním konvencím a nakonec jsem si to moc užila. Když teďka čtu ty vzkazy od lidí, ty slova mi nic moc neříkají, ale ty vzpomínky ano. A taky jsem si s hodně lidmi nenapsala, protože jsem věděla, že už bych nenapsala nic nového. Byli jsme tam tak do čtyř do rána a psali jsme lidem do ročenek. Byla to taková dobrá sebereflexe a tak. Samozřejmě se spoustu lidí opilo a tak dále, ale já jsem chtěla prostě mít hezkou klidnou noc.

Tak se dostávám k další věci které mi bude chybět, mí přátelé. Samozřejmě je ti nemohu vyjmenovat všechny. Ale když 2 nebo 1 rok žijete intenzivně s některými lidmi, tak se vám těžkou opouštějí, protože tvoří velikánskou část vašeho života a vy se s nimi prostě chcete znovu spojit a ono to není to stejné přes skype. Chtěla bych popsat ten pocit svírání vnitřností, když na ně pomyslím, ale nebylo by to vystiženo přesně. Prostě mi chybí, moc a někteří budou ještě dlouho.

                                           Třeba Ena mi bude chybět...

                                            ...dlouho

Pak jsem šla spát, se smutnou myšlenkou, že musím vstávat v osm a vyřešit ještě pár nedodělaných věcí. Třeba jsem v 8 ráno měla sraz s Daniellem, abych mu dala svoji jedinou přeživší kytku a potom s Demetriem, abych vymyslela kam dát kachličky z keramiky, které jsme vyrobili přes rok. Když se podíváte na ten obrázek, tak já jsem vyrobila tu vpravo uprostřed a když jsem to pak řekla Báře, tak mi oznámila, že si tam bude chodit sahat na můj otisk ruky.

                                           náš keramický projekt :) 

Potom jsme se všichni začali připravovat na closing ceremony to znamená, že jsem si musela obléct poněkud (na můj vkus) úzké šaty a podpatky, učesat se a vyrazit. Po cestě jsem ještě kupovala kytičku mojí tutorce Bridget. Tomuhle samozřejmě předcházelo spoustu mailů mým co.tuttem jestli s tím souhlasí a jakou že ji chtějí a jestli mi taky připlatí. No a pak jsme si tam posedali a spoustu lidí mělo dlouhé proslovy. Myslím že za zmínku stojí proslov nové hejtmanky kraje Friuli Venezia Guilia, která měla velmi pozitivní řeč o spolupráci regionu a naší školy. Potom samozřejmě náš rettore, který měl moc hezkou řeč, ale bohužel (jako obvykle) plnou, podle mě, nemístných a nepatřičných vtipů, ale zřejmě ho to tak baví. Pak se předávali ceny za nejlepšího fotografa, nejlepší nerodilé mluvčí italštiny atd. Musím se pochlubit, taky jsem vyhrála jednu cenu, oficiálně se jmenuje: The President Gianfranco Facco Bonetti Prize for Courage and Determination to succeed with an initiative for the good of others, ale prostě to znamená aktivní student.

                                                    tak jsem dostala to cenu...(pardon za ten egoismus :)) 

To je další z věcí, které mi budou chybět jsou všechny ty možnosti aktivit. Bude mi chybět ta možnost jen tak přijít, založit studentskou aktivity a udržet ji a někam ji dovést. Bude mi chybět Environmental Action Group, každý čtvrtek v pokoji číslo 7, moje social services, čištění pláží a účastnění se dalších aktivit. Ale veřím a doufám, že se budu účastnit takových věcí aji na univerzitě.

Pak se každému předalo maturitní vysvědčení a potom druháci připravili pro prváky generation song, což už je taková tradice. Text té písničky je docela o ničem, ale bylo to jak nejlépe jsme dokázali svoje emoce vyjádřit. Tady je odkaz: https://soundcloud.com/generation-song-2013 . No a pak už byl jenom piknik a lidé se začali rozjíždět domů.

Mohla bych Vám teď začít vyjmenovávat všechny ty věci, které mi budou chybět jako snídaně v residenci, mluvení s uklízečkami, třídy s profesory, hovory s náhodnými lidmi, Mensa, Duino, zvuk moře, pohled na slunce z balkonu, čaj, pokoje, lidi a to všechno, ale nemá to cenu, je toho moc...

Přemýšlela jsem co mi tahle škola přinesla. Myslím že hodně. Myslím, že jsem se, krom anglického jazyka, naučila takové dvě hlavní věci. 1. Myslet jinak, snažit se vážit se názoru ostatních, pochválit a pak kritizovat pokusit se nehodnotit tak moc, bez dostatku informací a za 2. být trošičku víc sebejistá a prát se za své názory a pokusit se je přiblížit lidem a taky dotáhnout věci do konce a pracovat na nich. Taky jsem našla to co mě nejvíc zajímá a za co se chci v životě prát. Naučila jsem se zorganizovat si svůj čas a být zodpovědná za svoje činy a taky třeba načasovat vyprání prádla natolik, že jsem měla (skoro) vždycky co na sebe. Naučila jsem se spousty věcí o jiných kulturách a taky to že se nemáme všichni snažit být stejní ale snažit naučit se akceptovat a obdivovat to v čem jsme jiný, protože stejně nikdy stejní nebudeme. Naučila jsem se nevzdat se, ačkoliv bylo mnohokrát mnoho lidí proti mě a ustoupit, když bylo potřeba. Naučila jsem se lépe jednat s lidmi a bát se jich méně. Naučila jsem se pracovat s postiženými lidmi a poznala jsem ten pocit štěstí, když jsem někoho udělala šťastným. Pokusila jsem se věnovat čas všem lidem a věcem co jsem chtěla dělat, takže jsem se naučila vybrat si priority. Naučila jsem se že spoustu věcí jde, když se dostatečně dlouho snažíte a ptáte se. Naučila jsem se jak důležité je komunikovat s lidmi, psát email a chválit je a taky kritizovat, jak důležité je poslouchat a snažit se chápat....no a takhle bych mohla jít do nekonečna.

Samozřejmě, že vlastně nic moc neumím v porovnání s ostatními ale, když se podívám na sebe teď a před dvěma lety, myslím, že jsem se naučila hodně a taky vím, že se mám toho spousty co učit. Teď, když už jsem tu v Republice nějaké ty dva týdny, chápu, že už bylo potřeba odejít, posunout se dát a učit se někde jinde, protože přece jenom, jsem začínala mít pocit, že už se nic moc neučím v Itálii. Když se teď dívám nazpět. Ničeho nelituji, nelituji ničeho co jsem za ty dva roky udělala, stálo to za to. A jasný, že každá část života má tmavý i světlý stránky a že jsem byla čas od času hodně dole a někdy zase nahoře a že na naší škole , stejně tak jako na každé jiné, je co zlepšovat a na co si stěžovat, ale to už tak nějak patří k životu ne? A teď? Teď už je vážně potřeba dívat se do budoucna, vyřešit víza a pokračovat někam dál.

Doufám že Vás tu všechny potkám

Bylo mi potěšením Vám ty dva roky psát (a budu pokračovat!)

Mějte se moc krásně

Vaše Esi

už...už budu maturovat

Drazí Lidé,

                                           Západ slunce v Duinu

je to asi tak měsíc od toho co jsem byla v Maďarsku a měsíc do maturity. Mám pocit, že už jsem dlouho neviděla slunce, zato jsem potkala všechny možné druhy deště a dokonce i sníh a led. Co jiného by se taky dalo očekávat od Březnu v tak slunné zemi jako je Itálie? Ale což.

                                          Máme sníh...

                                                       ...aji v kompostu

                                                   a led na značkách...

                                                     ...lavičkách...

                                                ...střechách...

                                                    ...i talismanech 

Tedy můj poslední měsíc byl asi poněkud více akademický než bych si přála, ale věřím tomu, že to vedlo a povede k dobré věci, že se mi všechny ty vědomosti jednou budou hodit. Já bych napsala březen měsíce univerzit, ústních zkoušek, asijského týdne, oslav 30tého výročí naší školy a third year reunion.

Začnu tím třicátým výročím. Jeden pátek se v Terstu v teatro Verdi konala velká oslava 30tého výročí UWCAd a taky úvod knihy Kurt Hahn od David Sutcliffe. Kurt Hahn (1886 - 1974) byl německý učitel, který založil ten UWC movement. Věřil domu, že dospívající lidé byli příliš ovlivněni společností a že správné vzdělávání by to mohlo zastavit, byla li by studentům dána příležitost vést a rozvíjet se. Definoval šest největších problémů společnosti

1. Decline of Fitness due to modern methods of locomotion [moving about];
2. Decline of Initiative and Enterprise due to the widespread disease of spectatoritis;
3. Decline of Memory and Imagination due to the confused restlessness of modern life;
4. Decline of Skill and Care due to the weakened tradition of craftsmanship;
5. Decline of Self-discipline due to the ever-present availability of stimulants and tranquilizers;
6. Decline of Compassion due to the unseemly haste with which modern life is conducted or as William Temple called “spiritual death”.

Taky definoval deset principů, které by škola mít, aby mohla poskytovat to správné vzdělání:

1. The primacy of self-discovery

2. The having of wonderful ideas

3. The responsibility for learning

4. Empathy and caring

5. Success and failure

6. Collaboration and competition

7. Diversity and inclusion

8. The natural world

9. Solitude and reflection

10. Service and compassion

(http://en.wikipedia.org/wiki/Kurt_Hahn)

No a tak nějak vzniklo UWC. To první bylo postavené v Anglii.

David Sutcliffe byl jedním z prvních ředitelů UWC nejdříve v Anglii pak v Itálii a nakonec v Mostaru. Byl to přítel Kurt Khah a rozhodl se o něm napsat knihu. Kvůli panu Sutcliffovi jsem se strašně moc těšila, že to bude zajímavé,. Že tam bude konečně nějaký vážně UWC člověk a tak. Byla jsem zklamaná, strašně moc. Celé to byla jedna velká show, abychom jako škola získali více peněz. Všichni řekli jenom to co mělo být řečeno a alespoň polovina z toho nebyla ani pravda, ale škola pravděpodobně získala nějaké peníze. Ale lidi na sebe byli strašně hrdí, že se tam mohli ukázat ve svých nejlepších šatech, popovídat si s významnými lidmi bla bla bla...no takže mě to vůbec nepotěšilo.

Taky bych chtěla mluvit o projektu Mondo 2000, což byl mimoškolní projekt zabývající se imigrací do Itálie a jak to berou Italové. Už od začátku školního roku jsme navštěvovali italské školy a dělali workshopi o tom co a jak no a jeden z těchto víkendů byla taková uzavírací akce, kde přijeli všechny lokální instituce a organizace, které pomáhají s těmito projekty a všechno se tak nějak oslavilo a tak. Já jsem tam šla jako organizátor ale taky jsem se dostala na ty workshopi a bylo to super. Procvičila jsem si Italštinu a taky jsem zjistila, jak je těžké žít tady jako imigrant. Myslím, že to byla jeden z nejlepších kulturních zážitků které se mi tu staly.

Přesně ten stejný víkend sem přijeli někteří naši třeťáci. Víc než cokoliv to bylo zvláštní. Samozřejmě jsem se za ten rok strašlivě moc změnila. Někde jsem našla nějaké to sebevědomí, a trochu více vnitřního klidu a teď najednou přijeli všichni ti lidi, kteří mě znali jako malou ztracenou anglicky-nemluvící Ester, no takže to bylo takové zmatené. Ale jsem moc moc ráda, že jsem s nimi mluvila a všechno, moc mě to potěšilo.

Ten stejný víkend byl taky Asian week. Na ten jsem se těšila úplně nejvíce, protože mě ta kultura tuze zajímá a myslím, že bych se vážně chtěla podívat do Asie. Myslím, že to ta,y byal ten nejlepší cultural week, který jsem za ty dva roky viděla (a taky ten poslední :( :)). Nejdříve jsem šla na prezentaci Emada z Jemenu, který tam zažil revoluci na vlastní oči a povídal nám o tom. Myslím, že si prožil strašně moc a obdivuji ho za to, že pořád dokáže být veselý a všechno, to je skoro neuvěřitelné. V sobotu potom byla show. Měli to nádherně udělané. Téma bylo intercultural marriages, takže jsme se třeba dozvěděli jaký je problém pro Turka vzít si Arménku, nebo pro buddhistickou Kambodžanku, vzít si katolického Indonésana a tak. Mezi tím byly všechny možné skvělé a zajímavé tance. Prostě jsem byla strašně moc okouzlená.

                       Kreslení henou na ruce bylo součástí asijského týdne (moje ruka a Liubin obrázek)

V neděli pak byla taster session, kde jsme mohli ochutnat všechna ta jejich skvělá jídla. Pro mě byl ovšem největší Asijský zážitek asi týden později, kdy jsme s Wintou (druhačka z Kambodži) uspořádali Česko-Asijskou večeři (páč já jsem byla ten jediný ne-Asijat, který vařil). Naučila jsem se dělat Kambodžské spring rolls, a Japonské sushi a ochutnala jsem dostatek všech těch úžasných jídle. Od těď chci bydle v Asii jenom kvůli tomu jídlu. No a pak jsme koukali na film a tak obecně jsme měli takový nádherný, přátelský a dlouhý večer.

                                             Kambodžké spring rolls s omáčkou

                                             Indonézské jídlo

                                               Mayu a Lusitania po tom co dodělali sushi

                                        vaření mongolského jídla

                                           a tolik jsme toho nakonec měli

 

my, co jsme tam byli  z leva: Namuun (Mongolsko), Mayu (Japonsko). Eloá (Brazílie), Já, Winta (Kambodžia), Gabal (Západní Sahara)

Tak teď už se musím dostat aji k té škole. Tedy mám za sebou ústní zkoušky z Italštiny a Angličtiny. O Italštině bych raději ani nemluvila, protože jsem samozřejmě mluvila napůl španělsky, ale což. Vždycky to funguje tak že dostaneme obrázek a tam musím popsat a pak mluvit o tématu, který nás napadne při pohledu na obrázek a taky udělat nějakou konekci ne tu část světa, která mluví tímhle jazykem. No, vzhledem k tomu že jsem proslulá svoji láskou k přírodě, dostala jsem v obou fvou případech obrázek přírody, což mě potěšilo, protože jsem věděla o čem mám mluvit. Nejsrandovnější to bylo v angličtině, po tom co jsem začal: “Moje jméno je Ester Topolářová a moje číslo kandidáta je...” Kerstin, mojí paní profesorce, spadly všechny papíry a už se začala strašně moc smát, takže jsme museli začít od začátku :).

                                                            Kačenka se snaží studovat :) ale nejde jí to :)

Jinak mám za měsíc maturity, takže se MUSÍM učit. Tento pátek mám ústní zkoušky z češtiny, kterých se bojím úplně nejvíce. No a taky jsem se dostala na Univerzitu a dostala ale nedostala jsem plné stipendium, ale co ještě se tam zkusím nějak napsat a tak, třeba se to nějak vyřeší, jinam mám jěště pořád další dvě jiné Univerzity v USA jam bych mohla jít.

No a to je tak všechno, napíšu vám příště až po maturitě, páč asi za prvé nebudu mít čas a za druhé se nic, krom hromady učení a i nestane. Mějte se nádherně.

Pac a pusu na čelo

aby Vám to slušelo

Esi

Jo a taky jsem pekla na...

                                                    Liubiny narozeniny

                                                a Eath Hour