Litva!

Ahoj Lidi,

tak už je to přes měsíc a půl co jsem v republice. Musím uznat, že si to docela užívám :). Asi Vám nebudu psát o tom jak jsem s se všemi potkala, páč jsem se i s Vámi pravděpodobně potkala a tak. Celý Červen se nesl ve znamení papírová přípravy na Univerzitu a víza. Musím přiznat, že jsem si konečně alespoň relativně přišla jako při vstupu do světa dospělých. Už to nebylo jako když jsem šla na UWC - jeden formulář a všechno ostatní bylo zařízeno. Na Colby to bylo spousty a spousty formulářů, které se musely vyplnit v různých datech a zaslat na různé emaily. Bylo to o tom, že jsem musela vyřešit s ministerstvem školství, že moje škola je na úrovni Českých vysokých škol atd. Taky to bylo o tom, že jsem několikrát musela ujistit Americkou ambasádu, že ne, vážně nejsem terorista a ne, neúčastnila jsem se genocidy v roce 1939 (asi taky proto, že jsem ještě nebyla na světě) a pak tam dojet a dostat je, ale povedlo se.

Ovšem tohle vůbec není to o čem bych vám chtěla povídat, nejvíce ze všeho bych vám chtěla popovídat o mém výletě do Litvy za Aisté. Aisté bydlí v druhém největším městě Litvy - Kaunasu a cesta tam trvá 20 hodin s přestupem kdesi ve Varšavě. Co mě úplně nejvíce (a taky jako první) nadchlo je, že v Litvě je mnohem menší počet reklam na ulicích, bilboardech a dopravních prostředcích. Všechny trolejbusy jsou tam zelené a autobusy červené. Studenti pak mají 50% slevu na všechnu dopravu a vstupy což je úžasné. Litva je podle mě země kostelů, ale není to země hradů. Všude kolem jsou kříže. Stojí v parcích, na zastávkách a na kopcích. Dokonce někde na severu Litvy jsou kopce plné křížů (tam jsme bohužel nejeli, protože nebyl čas). Skoro každá vysoká a střední škola má “svůj” kostel, kam studenti chodí a tak dále, ale pokusím se začít od začátku a skončit na konci.

                                            červený krásný autobus :) :) :)

                                               a zelený trolejbus, který...

                                          je zelený aji zavnitř :) 

Cestou do Kaunasu jsem dvě hodiny strávila ve Varšavě. Překvapilo mě kolik různých mrakodrapů může být na jednom místě v Evropě. Dívala jsem se na starší věž umění (myslím), hned vedle obřího nákupního centra. Co mě ještě zarazilo bylo že všichni bezdomovci neměli žádný problém mluvit anglicky, zato jakýkoliv člověk na informacích měl. Nakonec jsem potkala dva Holanďany a jednoho turka se kterými jsme našli ten správný autobus a počkali onu hodinu zpoždění než jsme vyrazili na dlouhou cestu. 

                                      Stará stavba vedle nové stavby... 

V Kaunasu mě pak v 5:30 ráno vyzvedla Aisté s tatínkem. Vždycky jsem přemýšlela ve kterém časovém pásmu jsou příjezdy/odjezdy pokud se přejíždí z jednoho časového pásma do druhého. Já vím, že většina z Vás to asi věděla, ale já jsem nikdy nepochopila, že je to v čau toho daného pásma. Až jsme přišli k Aisté dalších pár hodin jsme spali a pak nás její maminka vzbudila úžasnou snídaní a hurá do Kaunasu. Kaunas je město kterým protékají dvě řeky a mezi nimi se pak nachází staré město. Mě osobně Kaunas připomínal takové malé lázeňské městečko. Ale měli moc zajímavé sochy, které byli evidentně ovlivněny východním ikonickým směrem. Původní domy, které byli postaveny ještě před komunismem, jsou z horizontálních dřevěných desek a vypadají´í moc krásně. Potom je tam samozřejmě spousty prefabrikovaných paneláků a jeden velikánský opuštěný hotel kde zřejmě žijí skvoteři. Mají jednu jedninou hradní věž, j´která ani není příliš velká a proto asi hrad nebyl příliš dostavěn. Ačkoliv jsou obě dvě řeky velmi mělké, z nějakého důvodu má Kaunas ve všech znacích motiv lodi, prý tam kdysi dávno jezdily.

                                            Dřevěné Litevské domy

                                      Staré, nehýbající se kolotoče v parku v Kaunasu a samozřejmě...Aisté!

                                                ještě starší kolotoče...

                                                ...jedny z mnoha křížů...

                                                    Ikonická socha

                                                           a další

                                              s trochu jiná část umění...knoflíky! 

Další den jsme se pak vypravily do památníku na holokaust, který byl spáchán na židech a Litevských obyvatelích za druhé světové války. Údajně byla podepsána tajná smlouva mezi komunisty a fašisty, kteří se rozdělovali Litvu na půl. Ovšem, z neznámého důvodu, se nejdříve celé Litvy ujali postupně aji Němci aji Rusové a oba napáchali velké zlo. Kolem Kaunasu jsou dvě linie pevností a ty byli využívány jako vězení a tábory nucených prací. Spousty Litevčanů bylo posláno pracovat na Sibiř...Litvy je dokonce stát s největším procentem zabitých židů za druhé světové války. Ale dost smutných věcí.

                                              Memoriál na památníku Holokaustu 

Odpoledne jsme se vypravili na tajemnou louku za zapadajícího slunce s kytarou. Bylo to příjemné posezení a zase kousek přírody. Byla jsem tam já, Aisté a její kamarádka (jejíž jméno nejsem schopná vy hláskovat a ani správně vyslovit), koupily jsme bublifuk a vyrazily kamsi kolem starých kolejí. Potom jsme se šli podívat na starý klášter, ze kterého, bohužel udělali hotel. Bylo to docela smutné.

                                               Cesta trolejbusem

                                                  Aistina kamarádka :)

                                           A zapadající slunce...

Další den jsme pak vyrazily do Vilniusu, hlavní ho města Litvy. Vuílnius mi připomínal takovou maličkou prahu. Malé uličky, červené střechy a spousty umělců. Asi Vám nebudu psát o spoustě kostelů, trolejbusech nebo tak. Co mě nejvíce zaujalo bylo, že v Litvě byla umělecké čtvrť, kde si lidé založili svoji vlastní (neuznanou) republiku, kde měli jiné (neuznané pravidla). Tam byla ulice věnovaná všem možným litevským umělcům. Taky tam měli velikou monumentální katedrálu (zase ty kostely :)) a spousty guerilla gradening tzn.: opletených stromů a lamp.

                                                           Guerilla gardening :)

                                               Ulice, která ma památku na litevské umělce (a zuby!)

                                                       Konstituce státu umělců :) 

Poslední den jsme pak vyrazily do botanické zahrady, naposled si popovídaly, naposled se objaly a naposled si zahrály pexeso. Bylo to trochu jako znovu odjíždět ze školy, ale což. Cestu zpátky jsem 6 hodin mluvila s náhodným polákem a pak další 2 s náhodným Čechem, takže mě vyhlídka na dlouze prospanou noc se nevyvedla. Rozhodně jsem ráda, že jsem tam vyrazila.

Zatím se mějte moc krásně,

věřím tomu, že se ještě všichni uvidíme,

Vaše Esi

Ten poslední z Itálie...

Drazí Lidé,

ačkoliv tohle je poslední příspěvek o Itálii, zřejmě (doufám) to nebude poslední příspěvek na tomto blogu. Jak možná víte a nebo nevíte na další čtyři roky jedu do Spojených Států Amerických odkud bych Vám (samozřejmě) též chtěla psát. Ale budoucnost není to na co bych se chtěla dneska soustředit. Dnes bych Vám ráda napsala o mých posledních dnech v Itálii, o tom co mi tyhle dva roky vlastně přinesly.

Dlouho jsem přemýšlela jak tohle všechno vlastně napsat, jak vyjádřit emoce a poznatky slovy. Ano, možná bych Vám mohla psát o Leavers dinner, kdy jsme jedly strašný smažený sýr a snažili se být společenští, ano, mohla bych vám psát o maturitě, o dlouhém temném měsíci plném kafe, knih a nedostatku spánku, ale nechci. Myslím, že nejlepší bude když Vám popíšu těch posledních “oficiálních” 24 hodin na United World College of the Adriatic v Itálii (nebo možná ne uvidím jak se to vyvine).

Paradoxně, mi poprvé došlo že opouštím Itálii nadobro asi měsíc před odjezdem. Jela jsem naposledy za svými bezdomovci, upekla jsem jim koláč a vydala se tam. Z nějakého důvodu žádná jiná osoba nepřišla tak jsem šla sama. Za ty dva roky na stanici jsem si tam našla dobrý pár kamarádů jako Francesco z Florencie, jež neustále chválil moje Italštinu (ačkoliv není zas tak dobrá), Tachir a jeho kamarád z Kosova, kteří se se mnou vždycky bavili, Ivan z Moldavska, který se mi neustále snažil namluvit že se bude ženit (už) příští víkend a mnoho dalších. Jak jsem tam tak stála na té stanici a koukala na všechny ty lidi, kteří nemají ani Internet abych s nimi zůstala v kontaktu tak jsem se rozplakala a oni také. V tu chvíli jsem naprosto chápala, že odjíždím, ale maturita mě pak pohltila natolik že jsem se skoro stala zombií.

Poslední večer před uzavíracím ceremoniálem nám prváci připravili IB show. Upřímně, nebyla zas tak úžasná, ale jelikož to byla poslední show a oni na tom tak moc pracovali, tak jsem se pokusila pozdržet všech kritických poznámek a jenom si užívat to dobré, což se mi docela povedlo. Nakonec nám všech (skoro) 100 prváků zazpívalo Happy ending od Miky (https://www.youtube.com/watch?v=pxA26LGI2Mc). Jsem si vědoma toho, že tato písnička je pravděpodobně o něčem úplně jiném, ale ona seděla úplně přesně do mého pocitu. My jsme prostě dva roky žili na místě a těď odcházíme. Tady není žádný happy ending, a this is the way you (UWCAd) left me a prostě to tak nějak celé sedělo.

A myslím, že tady se dostávám k první z věcí na kterou budu vzpomínat a bude mi chybět. Poslední dva roky byli pořád koncerty, show a divadla a všechny tady ty věci kam jsem mohla jít. A hlavně ten pocit, když se dívám na svoje kamarády jak jim to jde a jak stojí na pódiu, ten pocit když já stojím na pódiu a můžu někoho rozesmát. Taky to že se můžu naučit mnoho o ostatních kulturách, když se dívám na jejich tance atd...Myslím, že je to určitým způsobem vyjádření pospolnosti komunity, která pracuje sama pro sebe. Bude mi chybět ten pocit, že náležím do komunity a pondělní assembly, kde se všichni sejdeme, unavení a znudění, kde lidi poslouchají naše dlouhé announcementy a pak stejně musí dostat email, aby si vůbec vzpomněli, že to mají udělat...

                                        naše malá Československá komunita ve velké UWC komunitě :) 

Po show jsme všichni šli do porta, kdy jsme si navzájem psali do ročenek vzkazy. Já jsem upřímně vždycky našla toto poněkud pochybným. Pokud pro mě ten člověk něco znamenal tak jsem s ním strávila čas, a řekla co si vážně myslím a taky ne všechny emoce jdou vyjádřit slovy. No ale snažila jsem se tu noc býti nekritická vůči sociálním konvencím a nakonec jsem si to moc užila. Když teďka čtu ty vzkazy od lidí, ty slova mi nic moc neříkají, ale ty vzpomínky ano. A taky jsem si s hodně lidmi nenapsala, protože jsem věděla, že už bych nenapsala nic nového. Byli jsme tam tak do čtyř do rána a psali jsme lidem do ročenek. Byla to taková dobrá sebereflexe a tak. Samozřejmě se spoustu lidí opilo a tak dále, ale já jsem chtěla prostě mít hezkou klidnou noc.

Tak se dostávám k další věci které mi bude chybět, mí přátelé. Samozřejmě je ti nemohu vyjmenovat všechny. Ale když 2 nebo 1 rok žijete intenzivně s některými lidmi, tak se vám těžkou opouštějí, protože tvoří velikánskou část vašeho života a vy se s nimi prostě chcete znovu spojit a ono to není to stejné přes skype. Chtěla bych popsat ten pocit svírání vnitřností, když na ně pomyslím, ale nebylo by to vystiženo přesně. Prostě mi chybí, moc a někteří budou ještě dlouho.

                                           Třeba Ena mi bude chybět...

                                            ...dlouho

Pak jsem šla spát, se smutnou myšlenkou, že musím vstávat v osm a vyřešit ještě pár nedodělaných věcí. Třeba jsem v 8 ráno měla sraz s Daniellem, abych mu dala svoji jedinou přeživší kytku a potom s Demetriem, abych vymyslela kam dát kachličky z keramiky, které jsme vyrobili přes rok. Když se podíváte na ten obrázek, tak já jsem vyrobila tu vpravo uprostřed a když jsem to pak řekla Báře, tak mi oznámila, že si tam bude chodit sahat na můj otisk ruky.

                                           náš keramický projekt :) 

Potom jsme se všichni začali připravovat na closing ceremony to znamená, že jsem si musela obléct poněkud (na můj vkus) úzké šaty a podpatky, učesat se a vyrazit. Po cestě jsem ještě kupovala kytičku mojí tutorce Bridget. Tomuhle samozřejmě předcházelo spoustu mailů mým co.tuttem jestli s tím souhlasí a jakou že ji chtějí a jestli mi taky připlatí. No a pak jsme si tam posedali a spoustu lidí mělo dlouhé proslovy. Myslím že za zmínku stojí proslov nové hejtmanky kraje Friuli Venezia Guilia, která měla velmi pozitivní řeč o spolupráci regionu a naší školy. Potom samozřejmě náš rettore, který měl moc hezkou řeč, ale bohužel (jako obvykle) plnou, podle mě, nemístných a nepatřičných vtipů, ale zřejmě ho to tak baví. Pak se předávali ceny za nejlepšího fotografa, nejlepší nerodilé mluvčí italštiny atd. Musím se pochlubit, taky jsem vyhrála jednu cenu, oficiálně se jmenuje: The President Gianfranco Facco Bonetti Prize for Courage and Determination to succeed with an initiative for the good of others, ale prostě to znamená aktivní student.

                                                    tak jsem dostala to cenu...(pardon za ten egoismus :)) 

To je další z věcí, které mi budou chybět jsou všechny ty možnosti aktivit. Bude mi chybět ta možnost jen tak přijít, založit studentskou aktivity a udržet ji a někam ji dovést. Bude mi chybět Environmental Action Group, každý čtvrtek v pokoji číslo 7, moje social services, čištění pláží a účastnění se dalších aktivit. Ale veřím a doufám, že se budu účastnit takových věcí aji na univerzitě.

Pak se každému předalo maturitní vysvědčení a potom druháci připravili pro prváky generation song, což už je taková tradice. Text té písničky je docela o ničem, ale bylo to jak nejlépe jsme dokázali svoje emoce vyjádřit. Tady je odkaz: https://soundcloud.com/generation-song-2013 . No a pak už byl jenom piknik a lidé se začali rozjíždět domů.

Mohla bych Vám teď začít vyjmenovávat všechny ty věci, které mi budou chybět jako snídaně v residenci, mluvení s uklízečkami, třídy s profesory, hovory s náhodnými lidmi, Mensa, Duino, zvuk moře, pohled na slunce z balkonu, čaj, pokoje, lidi a to všechno, ale nemá to cenu, je toho moc...

Přemýšlela jsem co mi tahle škola přinesla. Myslím že hodně. Myslím, že jsem se, krom anglického jazyka, naučila takové dvě hlavní věci. 1. Myslet jinak, snažit se vážit se názoru ostatních, pochválit a pak kritizovat pokusit se nehodnotit tak moc, bez dostatku informací a za 2. být trošičku víc sebejistá a prát se za své názory a pokusit se je přiblížit lidem a taky dotáhnout věci do konce a pracovat na nich. Taky jsem našla to co mě nejvíc zajímá a za co se chci v životě prát. Naučila jsem se zorganizovat si svůj čas a být zodpovědná za svoje činy a taky třeba načasovat vyprání prádla natolik, že jsem měla (skoro) vždycky co na sebe. Naučila jsem se spousty věcí o jiných kulturách a taky to že se nemáme všichni snažit být stejní ale snažit naučit se akceptovat a obdivovat to v čem jsme jiný, protože stejně nikdy stejní nebudeme. Naučila jsem se nevzdat se, ačkoliv bylo mnohokrát mnoho lidí proti mě a ustoupit, když bylo potřeba. Naučila jsem se lépe jednat s lidmi a bát se jich méně. Naučila jsem se pracovat s postiženými lidmi a poznala jsem ten pocit štěstí, když jsem někoho udělala šťastným. Pokusila jsem se věnovat čas všem lidem a věcem co jsem chtěla dělat, takže jsem se naučila vybrat si priority. Naučila jsem se že spoustu věcí jde, když se dostatečně dlouho snažíte a ptáte se. Naučila jsem se jak důležité je komunikovat s lidmi, psát email a chválit je a taky kritizovat, jak důležité je poslouchat a snažit se chápat....no a takhle bych mohla jít do nekonečna.

Samozřejmě, že vlastně nic moc neumím v porovnání s ostatními ale, když se podívám na sebe teď a před dvěma lety, myslím, že jsem se naučila hodně a taky vím, že se mám toho spousty co učit. Teď, když už jsem tu v Republice nějaké ty dva týdny, chápu, že už bylo potřeba odejít, posunout se dát a učit se někde jinde, protože přece jenom, jsem začínala mít pocit, že už se nic moc neučím v Itálii. Když se teď dívám nazpět. Ničeho nelituji, nelituji ničeho co jsem za ty dva roky udělala, stálo to za to. A jasný, že každá část života má tmavý i světlý stránky a že jsem byla čas od času hodně dole a někdy zase nahoře a že na naší škole , stejně tak jako na každé jiné, je co zlepšovat a na co si stěžovat, ale to už tak nějak patří k životu ne? A teď? Teď už je vážně potřeba dívat se do budoucna, vyřešit víza a pokračovat někam dál.

Doufám že Vás tu všechny potkám

Bylo mi potěšením Vám ty dva roky psát (a budu pokračovat!)

Mějte se moc krásně

Vaše Esi

už...už budu maturovat

Drazí Lidé,

                                           Západ slunce v Duinu

je to asi tak měsíc od toho co jsem byla v Maďarsku a měsíc do maturity. Mám pocit, že už jsem dlouho neviděla slunce, zato jsem potkala všechny možné druhy deště a dokonce i sníh a led. Co jiného by se taky dalo očekávat od Březnu v tak slunné zemi jako je Itálie? Ale což.

                                          Máme sníh...

                                                       ...aji v kompostu

                                                   a led na značkách...

                                                     ...lavičkách...

                                                ...střechách...

                                                    ...i talismanech 

Tedy můj poslední měsíc byl asi poněkud více akademický než bych si přála, ale věřím tomu, že to vedlo a povede k dobré věci, že se mi všechny ty vědomosti jednou budou hodit. Já bych napsala březen měsíce univerzit, ústních zkoušek, asijského týdne, oslav 30tého výročí naší školy a third year reunion.

Začnu tím třicátým výročím. Jeden pátek se v Terstu v teatro Verdi konala velká oslava 30tého výročí UWCAd a taky úvod knihy Kurt Hahn od David Sutcliffe. Kurt Hahn (1886 - 1974) byl německý učitel, který založil ten UWC movement. Věřil domu, že dospívající lidé byli příliš ovlivněni společností a že správné vzdělávání by to mohlo zastavit, byla li by studentům dána příležitost vést a rozvíjet se. Definoval šest největších problémů společnosti

1. Decline of Fitness due to modern methods of locomotion [moving about];
2. Decline of Initiative and Enterprise due to the widespread disease of spectatoritis;
3. Decline of Memory and Imagination due to the confused restlessness of modern life;
4. Decline of Skill and Care due to the weakened tradition of craftsmanship;
5. Decline of Self-discipline due to the ever-present availability of stimulants and tranquilizers;
6. Decline of Compassion due to the unseemly haste with which modern life is conducted or as William Temple called “spiritual death”.

Taky definoval deset principů, které by škola mít, aby mohla poskytovat to správné vzdělání:

1. The primacy of self-discovery

2. The having of wonderful ideas

3. The responsibility for learning

4. Empathy and caring

5. Success and failure

6. Collaboration and competition

7. Diversity and inclusion

8. The natural world

9. Solitude and reflection

10. Service and compassion

(http://en.wikipedia.org/wiki/Kurt_Hahn)

No a tak nějak vzniklo UWC. To první bylo postavené v Anglii.

David Sutcliffe byl jedním z prvních ředitelů UWC nejdříve v Anglii pak v Itálii a nakonec v Mostaru. Byl to přítel Kurt Khah a rozhodl se o něm napsat knihu. Kvůli panu Sutcliffovi jsem se strašně moc těšila, že to bude zajímavé,. Že tam bude konečně nějaký vážně UWC člověk a tak. Byla jsem zklamaná, strašně moc. Celé to byla jedna velká show, abychom jako škola získali více peněz. Všichni řekli jenom to co mělo být řečeno a alespoň polovina z toho nebyla ani pravda, ale škola pravděpodobně získala nějaké peníze. Ale lidi na sebe byli strašně hrdí, že se tam mohli ukázat ve svých nejlepších šatech, popovídat si s významnými lidmi bla bla bla...no takže mě to vůbec nepotěšilo.

Taky bych chtěla mluvit o projektu Mondo 2000, což byl mimoškolní projekt zabývající se imigrací do Itálie a jak to berou Italové. Už od začátku školního roku jsme navštěvovali italské školy a dělali workshopi o tom co a jak no a jeden z těchto víkendů byla taková uzavírací akce, kde přijeli všechny lokální instituce a organizace, které pomáhají s těmito projekty a všechno se tak nějak oslavilo a tak. Já jsem tam šla jako organizátor ale taky jsem se dostala na ty workshopi a bylo to super. Procvičila jsem si Italštinu a taky jsem zjistila, jak je těžké žít tady jako imigrant. Myslím, že to byla jeden z nejlepších kulturních zážitků které se mi tu staly.

Přesně ten stejný víkend sem přijeli někteří naši třeťáci. Víc než cokoliv to bylo zvláštní. Samozřejmě jsem se za ten rok strašlivě moc změnila. Někde jsem našla nějaké to sebevědomí, a trochu více vnitřního klidu a teď najednou přijeli všichni ti lidi, kteří mě znali jako malou ztracenou anglicky-nemluvící Ester, no takže to bylo takové zmatené. Ale jsem moc moc ráda, že jsem s nimi mluvila a všechno, moc mě to potěšilo.

Ten stejný víkend byl taky Asian week. Na ten jsem se těšila úplně nejvíce, protože mě ta kultura tuze zajímá a myslím, že bych se vážně chtěla podívat do Asie. Myslím, že to ta,y byal ten nejlepší cultural week, který jsem za ty dva roky viděla (a taky ten poslední :( :)). Nejdříve jsem šla na prezentaci Emada z Jemenu, který tam zažil revoluci na vlastní oči a povídal nám o tom. Myslím, že si prožil strašně moc a obdivuji ho za to, že pořád dokáže být veselý a všechno, to je skoro neuvěřitelné. V sobotu potom byla show. Měli to nádherně udělané. Téma bylo intercultural marriages, takže jsme se třeba dozvěděli jaký je problém pro Turka vzít si Arménku, nebo pro buddhistickou Kambodžanku, vzít si katolického Indonésana a tak. Mezi tím byly všechny možné skvělé a zajímavé tance. Prostě jsem byla strašně moc okouzlená.

                       Kreslení henou na ruce bylo součástí asijského týdne (moje ruka a Liubin obrázek)

V neděli pak byla taster session, kde jsme mohli ochutnat všechna ta jejich skvělá jídla. Pro mě byl ovšem největší Asijský zážitek asi týden později, kdy jsme s Wintou (druhačka z Kambodži) uspořádali Česko-Asijskou večeři (páč já jsem byla ten jediný ne-Asijat, který vařil). Naučila jsem se dělat Kambodžské spring rolls, a Japonské sushi a ochutnala jsem dostatek všech těch úžasných jídle. Od těď chci bydle v Asii jenom kvůli tomu jídlu. No a pak jsme koukali na film a tak obecně jsme měli takový nádherný, přátelský a dlouhý večer.

                                             Kambodžké spring rolls s omáčkou

                                             Indonézské jídlo

                                               Mayu a Lusitania po tom co dodělali sushi

                                        vaření mongolského jídla

                                           a tolik jsme toho nakonec měli

 

my, co jsme tam byli  z leva: Namuun (Mongolsko), Mayu (Japonsko). Eloá (Brazílie), Já, Winta (Kambodžia), Gabal (Západní Sahara)

Tak teď už se musím dostat aji k té škole. Tedy mám za sebou ústní zkoušky z Italštiny a Angličtiny. O Italštině bych raději ani nemluvila, protože jsem samozřejmě mluvila napůl španělsky, ale což. Vždycky to funguje tak že dostaneme obrázek a tam musím popsat a pak mluvit o tématu, který nás napadne při pohledu na obrázek a taky udělat nějakou konekci ne tu část světa, která mluví tímhle jazykem. No, vzhledem k tomu že jsem proslulá svoji láskou k přírodě, dostala jsem v obou fvou případech obrázek přírody, což mě potěšilo, protože jsem věděla o čem mám mluvit. Nejsrandovnější to bylo v angličtině, po tom co jsem začal: “Moje jméno je Ester Topolářová a moje číslo kandidáta je...” Kerstin, mojí paní profesorce, spadly všechny papíry a už se začala strašně moc smát, takže jsme museli začít od začátku :).

                                                            Kačenka se snaží studovat :) ale nejde jí to :)

Jinak mám za měsíc maturity, takže se MUSÍM učit. Tento pátek mám ústní zkoušky z češtiny, kterých se bojím úplně nejvíce. No a taky jsem se dostala na Univerzitu a dostala ale nedostala jsem plné stipendium, ale co ještě se tam zkusím nějak napsat a tak, třeba se to nějak vyřeší, jinam mám jěště pořád další dvě jiné Univerzity v USA jam bych mohla jít.

No a to je tak všechno, napíšu vám příště až po maturitě, páč asi za prvé nebudu mít čas a za druhé se nic, krom hromady učení a i nestane. Mějte se nádherně.

Pac a pusu na čelo

aby Vám to slušelo

Esi

Jo a taky jsem pekla na...

                                                    Liubiny narozeniny

                                                a Eath Hour

 

Ještě mi zbývá....

2 dny do Anniversary show
7 dní do Asijského týdne
10 dní do prvního verdiktu z Univerzity
18 dní do Third Year Reunion
48 dní do Maturity

Organic farming in Hungary

Ahoj Lidi,

právě (tedy před 4 hodinami) jsem se vrátila z Maďarska, bylo to moc moc moc úžasný, ale...pokusím se začít od začátku :).

Každý rok se naší škole pořádá týden zvaný Project Week, kdy se různorodé skupinky studentů vydají na různé cesty za nějakým projektem. Hodně lidí se jenom vypraví do svého “vysněného” města, jiní pracovat s dětmi. Já jsem se říkala, že vlastně nemáme žádný environmentální projekt tak jsem jeden zorganizovala. Pamatuji si, jak jsem toho před Project Weekem litovala a říkala si jaké že to jsem kráva. To víte, člověk se stresuje že se ta skupinka ztratí, pohádá a nebo třeba že ti lidi nebudou šťastní, ale protentokrát se nic takového nestalo.

Moje skupinka se skládala z pěti lidí: já, Bára (moje prvačka a autorka všech fotek v tomto článku :)), Tori (prvačka z Británie), Frida (prvačka z Dánska) a Kailas (druhák z Indie). V pátek večer jsme se v devět sešli na zastávce v Duinu potom co jsem z Bárou objednala packed lunches a taky nakoupila to z čeho ona pak vyrobila sendviče (sláva jí :)) a vydali se na dlouhou cestu. Myslím, že nejvetší strach jsem měla hned na začátku, když jsem v Terstu zjistila, že vlastně ani nevím odkudže ten autobus jede, ale to jsme vyřešili ptaním se trafikáře. Potom, před autobusem, se nějaký maník bez pasu pokoušel nastoupit. Bylo to docela srandovní, protože ten řidič na něj mluvil maďarsky zatímco ten onen mluvil italsky. Nakonec jsem všichni nastoupili a čekalo nás docela krátkých (alespoň pro mě) hodin stráveným spánkem (alespoň pro mě :)).

Já se vždycky nejvíce stresuji před tím než dojedeme na místo. V Budapešti jsme vystoupili na Népligétu a vyměnili peníze. Tři sta Hungarian Forint (HUF) je jedno euro, takže jsem po výměně měla přes 180 tisíc HUFů. Je to strašně moc zvláštní, platit za pohlednici třeba 1000 HUFů, prostě se to zdá takové...drahé. Ale není, Maďarsko je obecně docela levné. No a pak jsme přes Veszprém, kde jsme potkali podivného pána s růžovým šátkem, který zjišťoval odkud jsme a pak taky jsme se nemohli dovolat na tu farmu jsme dojeli do Hegyesdi.

                                       Naše skupina, z leva: Bára, Ester, Frida, Tori a Kailas 

Hegyesdi (čti Heďéšt) je malá asi tak 78-domová vesnička kousek od jezera Balaton. Mají kostel a obchod a taky jednu úžasnou farmu (tedy určitě je jich tam aji více :)). Tam jsme dojeli kolem poledne a pak jsme se šlo projít kolem. Provedla nám Barbra, paní farmářka, které měla neuvěřitelné vědomosti o všem co se týká farmářství. Vysvětlila nám jak se starat o organickou zahradu, jak hnojit a jak dělat cesty. Pokaždé se sklonila, vytáhla nějakou kytku a řekla co to je a k čemu to používají. Například, to co jsme odplevelili jsme donesli králíčkům a slepičím, takže se všechno využilo na 1005, protože ty výtrusy s těch zvířat se pak zkompostovali a to pak šlo znovu na zahradu. Takový správný koloběh života. Tak farma byla docela rozlehlé, ale vzhledem k písčité soli, většina té plochy byla krajně nepoužitelná na pěstování zeleniny. Tahle půda byla využitá na pastviny pro Hungarian Grey Cattle a taky dva koníky. Fungovalo to následovně: kravičky spásly a pohnojili jednu pastviny a pak byli přesunuty na jinou, takže ta tráva na té první mohla dorůst. Naneštěstí, minulý rok byl velmi suchý a proto se ty krávy museli dokrmovat senem, aby přežili.

Ve chvíli kdy jsme tam byla ta bylo stádo čítající 18 kusů dobytka - jeden býk, nějaké krávy a různě stará telátka (to nejmladší mělo 13 měsíců). Ten dobytek byl celý rok permanentně venku a bylo to pradávné maďarské plemeno. V zimě mají takovou hustou a dlouhou srst a v létě pak naopak jsou skoro jako nahatí. Když má kravička kolem 2 let tak se buď zabije a prodá se maso nebo se prodá na páření. Taky se mi líbilo jak nechávali ty kravičky zabít. Normálně se musí kravička vzít do auta, odvézt na jatka a tak se zabije. Ale na téhle farmě ty kravičky nebyly zvyklé na uzavřené prostředí, takže je zabili v přírodě a pak odvezli pouze to maso na jatka na inspekci a naporcování. Ty dva koně měli pouze na ježdění, ale moc času na ně neměli. Taky jeden kůň byl zavřený uvnitř, protože jelen jim zbořil ohradu a ten kůň potom utekl.

                                                   Hungarian Grey Cattle in its winter fur

                                     půda tam byla hodně písčitá takže bylo těžké pěstovat cokoliv

 K farmě patřil aji kus lesa, kde se bralo dřevo na topení a tak. Každý rok se pokácelo jenom určité číslo stromů, takže ten les zůstal pořád vitální. Taky využívali ten les když tam hledala houby nebo bylinky. Za stodolou byl pak výběh pro 3-5 prasátek. Které si tam taky tak organicky žili, vždycky rok a pak je zabili a vyudili. Jejich udírna byla skvěle vymyšlená. Byla u zdi skleníku, takže když se udili prasata skleník se taky vyhříval a vzhledem k tomu, že se to udilo přes zimu, bylo možné pěstovat některé věci celoročně.

Taky měli spousty slepic, které kladly vajíčka a tři kohouty a taky králíky, které chovali na maso a taky tři kočky, jedna z nich se chtěl pářit a tak neustále mňoukala. A taky měli úžasně přítulnou a přátelskou fenku, která se jmenovala Wallace (?asi?) a každé ráno za námi přiběhla abychom ji pohladili. Tak a já už se dostanu aji k těm lidem jo?

                                                   ...kus lesa...

                                                         slepičky a kohouti :)

 Na farmě bydleli dohromady 4 lidi, alespoň s toho co jsem pochopila. Barbra a Peter, jejich sin Aarona Barbřina maminka Betty. Petr byl angličan, který nemluvil maďarsky. Barbra byla Maďarka, která žila v Anglii a pak tam taky vystudovala zemědělství, aby zjistil, že tak to dělat teda ale nechce a začala se zajímat o organické zemědělství. Barbra byla taková hodně aktivní paní, byla předsedkyní organického sboru v Maďarsku, pořádala workshopy a taky byla zvána na konference všude po Evropě. Právě teď se chytala naučit se jak pěstovat vlastní ryby a tak. Betty byla strašně moc vitální paní ve svých osmdesátých letech, ale byla taková čiperka. Vždycky vedle mě seděla na obědě. Aaron byl syn Petera a Barbry, který mluvil aji anglicky aji maďarsky a studoval inženýrství a pracoval ve výrobně malých části asi pro auta.

No tak teď se dostanu aji k tomu co se stalo, doufám. V tu sobotu odpoledne jsme pak vyčistili koně a králíky. Já jsem čistil králíky a nejvíce mě překvapilo, že se vůbec nesnažili utéct, Jen tam tak vesele hopkaly na okraji jejich klece a čuchali mi k motyce. Pak jsem taky vybírala artyčoky ze země. Artyčok bylo jídlo používané jako v dnešní době brambory, ale před bramborami a mě opsovbně to moc chutná ať už je to vařené, pečené a nebo syrové. Ten večer mi nebylo dobře asi tím stresem a tím že mi právě skončily zkoušky a tak, takže jsem lehla a spala až do rána.

                                               Barbra a jeden z koňů

 Jelikož s v neděli nepracuje tak jsme vyrazili na výlet do Kezsthely a do Hévíz. Vyrazili jsme lokálním autobusem do Keszthelu a tam přesedli a vyrazili na Hévíz. Hévíz je už dvě staletí významným lázeňským (asi, nejsem si jistá překladem) městem a nachází se tam největší biologicky aktivní jezero v Evropě s léčivými účinky, aneb voda přichází z pramenů, které drží teplotu vody mezi 24°C a 32°C a mají v sobě moc moc moc H2S, takže to smrdí jako vajíčka a pomáhá lidem na revma a motoriku. No tak jsme si tam taky šli zaplavat. Na tom jezeře je postavený takový dům, do kterého jsme si zaplatili vstup a od tam vedou schůdku do bazénu. Vevnitř, pod střechou, je ten bazén vyhřívaný (takže ještě více než 32°C) a venku normální. Plavala jsem až ke břehu a našla jsem tam první kvetoucí leknín to bylo moc krásné. A taky bylo super přejít z té studené vody do té teplé vody. No a pak jsme se prošli Hévízem a vyrazili na výlet do Keszthely.

                                                              Tady jsme plavali !!!

                                                     My u barokního sídla v Keszthely

Keszthely je jedno z hlavních měst “balatonského” regionu. Je tam fakulta zemědělství, dva nádherné kostely a jedno veliké panství v barokním stylu. Myslím, že po Budapešti to bylo to největší město co jsme navštívili. Taky jsme sešli dolů k balatonu a tam byla spousta labutí a racků a taky tam prodávali trdelník, tak jsem každému koupila jeden, aby ochutnaly tradiční východně/centrální evropskou pochoutku. Balaton je největší jezero ve východní a střední Evropě a vzniklo spojením mnoha a mnoha jezer asi tak před 10 000 lety. No a taky jsme se snažili udělat si group foto, ale moc to nešlo :) ne...nakonec se nám moc povedly. Na farmu jsme došli až za tmy a dostali jsme dobrou teplou večeři, popovídali si o historii regionu a upadly do sladkého bezvědomí.

...Nádherný balaton...

 V pondělí ráno jsme pak začali pracovat. Myslím, že jsme byli docela potřeba, protože oni měli velikánskou organickou zahradu a jenom čtyři pracující lidi, což bylo docela smutné. Takže se jim asi hodili nějaké další ruce. Dostali jsme hrábě, rýče a motyky a vyrazili jsme odplevelit záhonky a udělat z nich ten správný tvar znova. Zahrada byla rozložená tak, že tam byli dlouhé asi tak třímetrové záhonky a šířce tak půl metru, takže jsme se takové taky snažili udělat. Mezi záhonky se pokládal takový černý materiál, který propouštěl vodu dolů ale nenechal růst plevel, ta,že cestičky zůstali cestičkami. Myslím, že to byl dobrý odpočinek od naší školy, neustále sedět a učit se nebo pracovat nebo tak, prostě jiný způsob pohybu, myšlení a tak dále.

Každý den jsme vstávali v 6:30 a kolem 7:15 pak byla snídaně, potom jsme od tak 8:00 do 14:00 pracovali a kolem 14:30 byl oběd a pak kolem 19:30 večeře. Vzhledem k tomu že jsme pracovali a vstávali brzy, většinou jsme všichni vytuhli už kolem 22:00, dobře jsme si spravili spánkový cyklus :).

                                                        ...práce...

                                             ...a práce...

                                                ...a zase práce... 

V pondělí odpoledne jsme pak vyrazili prozkoumat Hegyesdi. Hegyesdi znamená pointy, protože tam je jediná špičatá hora v okolí. Kdysi dávno tam bylo kaspické moře a v něm spousty sopek a všechny ty sopky co byly vysoké jako ta hladina vytvořili ostrůvky, takže jejich vrch je placatý, ale ta sopka v Hegyesdi byla moc maličká, takže soptila jenom pod vodou a proto je špičatá. Nahoře jsme pak zhlédly nádherný západ slunce a vyrazili zpátky a na farmu a spát :).

V úterý po práci jsme pak jeli do Tapolci, což je náhodné město někde v Maďarsku kde nic moc není krom domácího piva a jezera uprostřed náměstí. Ale bylo hezké koupit si dvě petky piva - jedno normální a jedno višňové, sednout si na trávu vedle jezera a vypít. Taky jsme tam potkali jednoho německy mluvícího pána, který byl shodou okolností pravnuk pána na 20000 HUF bankovce a napsal o tom knihu. Já jsem chtěla aby mi napsal název té knihy a on se mi místo toho podepsal, no tak mám čísi autogram. Taky nám pak ujel bus a museli jsme čekat další dvě hodiny a tak jsme šli do kavárny a měli Marlenku.

                                                    v Tapolace pivo s...

                                                      ...Marlenkou 

Ve středu (to byl náš poslední den na farmě, jsme pak měli odpočinek a uklízení a balení a tak. Ve čtvrtek jsme pak naposledy pracovali, dostali jsme palačinky na oběd a pak jsme vyrazili do Budapeště. Mě osobně vyhovovala víc ta farma než ta Budapešť, upřímně řečeno se mi po civilizaci ještě moc nestýskalo. Ale což. Spali jsme v hezkém a levném hostelu a každý dostal peníze a volný čas, protože každý chtěl dělat něco jiného.

                                            ...kavárna do které jsem vyrazila s Bárou..

                                      Memorial na holocaus, vyjádřený botami lidí co tam byli zastřeleni...

My, já a Bára, jsme šli večer do čajovny a dali si skvělí čaj a ochutnaly skvělé dezerty. Ráno jsme se pak vyšplhaly k muzeum a paláci a rozdělili se. My jsme šli ke starým lázním a pak jsme se (skoro) došplhaly k Budapešťské soše svobody. No a pak jsme jen tak chodili kolem krásným centrem, sedli si do čínské restaurace a pak taky kavárny s výhledem na katedrálu. Ve 20:30 už jsme pak nastoupili do autobusu a ve čtyři ráno jsme byli v Itálii :). Project Week jsme pak zakončili dobrou snídaní z naší Duinské pekárny.

Ráda bych se vrátila do Maďarska a ještě raději na tu stejnou farmu, líbilo se mi tam. Maďarština je strašně moc zajímavý jazyk, našli jsme pár společných slov s češtinou: kompot, palačinka a petržel. Naučila jsem se jak říct jedna a pět a taky jak poděkovat, naučila jsem se že gy se čte jako ď, s jako š a sz jako s. Všichni lidi kolem se snažili nám pomoct i přes tu velikou jazykovou bariéru. Řidič autobusu na mě mluvil tak dlouho maďarsky než jsem mu ukázala moji studentskou kartu, takže nám mohl dát slevu, všichni čekali, nikdo nikam extrémně nespěchal.

Taky jsem nse naučila hodně o ekonomice farmy. Funguje to tak, že farmář, aby přežil, musí dostat grant od EU. Vzhledem k tomu, že ten odkupovatel toho masa ví, že farmář dostal grant, koupí maso za méně, což vede k tomu, že farmář potřebuje grant na příští rok. Cena masa je pak docela malá a jsou na ni nasazené vysoké daně takže se dostane na nějaký standart. Z těch daní se pak platí ten grant těm farmářům. Takže kdyby se snížili daně q zvedla cena masa, maso by zůstalo stejně drahé a farmáři by se byli schopni uživit a peněz by se použilo plus minus stejně.

Taky jsem se naučila být mnohem víc organizovaná a v klidu. Když se tak dívám na můj minulý priject week tohle bylo mnohem víc v pohodě. Když se něco nevedlo, vzala jsem to v pohodě a vyřešila. Vedla jsem si účetnictví každý večer, takže jsem věděla kolik přesně máme na utracení a co si můžeme dovolit. No prostě to byla příjemná a užitečná zkušenost.

Teď se musím vrátit zpátky do školy, dozvím se svoje výsledky z trials a kolik se toho musím doučit do maturity. Březen je měsíc US univerzit, takže zjistím jestli jsem někde přijatá nebo ne. Březen je měsíc ústních zkoušek z angličtiny, češtiny a italštiny. Tak abych už začala pracovat...ale ne, ještě si dám neděli volna a pondělí to všechno může zase začít.

Pac a pusu na čelo,

Esi