Fall break a kolem :)

Ahoj Lidi,

hluboce se omlouvám za všechna ta zpoždění, nereakce a tak dále, ale je tu tolik věcí co dělat, že jsem ráda, že jsem ráda. Tedy, mám za sebou první třetinu prvního semestru a taky první mini-zkouškové, první výlet trochu dál od Colby a tak :).

Samozřejmě že jsem tu proto abych se učila a abych vyšla univerzitu. Všechny třídy (snad kromě matematiky, kterou už znám) mě baví. Samozřejmě, že musím mnohem více zapracovat na svoji Angličtině, naučit se jakým způsobem psát eseje pro kterou třídu a co všechno si zapamatovat na test z ekologie, ale profesoři tady jsem hodní a otevření. Kdykoliv jsem měla problém a šla jsem za svým profesorem on mi pomohl, prodiskutoval to se mnou a tak. Zrovna dneska máme prezentaci na téma Measuring Intelligence a já jsem byla vybrána jako vedoucí té skupiny a musím se pochválit (páč nikdo jiný to neudělá), že jsem to zorganizovala dostatečně dopředu, takže jsem se včera jenom sešli a doladili nějaké ty malé chybičky :). Jo a taky jsem skvěle prošla testem z Matematiky, takže ze sebe mám dobrý pocit. Můj Academic Advisor, Julie de Sherbinin, mě “adoptovala” jako svoji “host doughter” a dala mi placenou práci u nich na zahradě a taky mi nabídla, že tam můžu zůstat přes Vánoce, což je úžasné, páč jinak bych ztvrdla tady na kampuse, což se mi úplně tak nechce.

                Fotka z Burciných 19náctých narozenin, ta slečna je moje dobrá kamarádka Anahita (Nizozemí)

Já, Hiya (Bangladéš) a Pralasha v kampani proti nanávisti rozdílů NO H8, to jsou lidi se kterýma trávím má odpoledne, kdaž mám čas a chci si jen tak popovídat

Taky protože Colby je jako každé jiné místo - má své silné a slabé stránky a občas je potřeba vystoupit a podívat se na to všechno z venku. A proto jsem taky jela na podzimky do Massechutesu (vážně nevím jak se to hláskuje a nebo skloňuje) na UWC retreat, na který nepřijel nikdo z Itálie, ale to je fajn. Dobře jsem se seznámila s lidmi z Colby, kteří s námi jely (bylo nás 10), naučila jsem se něco víc o dopravě v Americe, osvětlila jsem dvě prodavačky o tom že Československo vážně neexistuje a poznala jsem nové lidi. Samozřejmě že jsme hráli hry, měli jsme talent show (Burcu a já jsme se pokoušeli zpívat Italsky :)) a taky jsme viděli moc zajímavý dokument: If a Tree Falls o ecoterorismu. Komukoliv kdo se alespoň okrajově zajímá o environment bych ho doporučila jenom na zamyšlení jak daleko je třeba a jak daleko ja možné zajít. Já osobně ještě stále nemám ucelený názor na to téma, které je v tom dokumentu, ale rozhodně mi to otevřelo oči.

                                          Lidi které znám na UWC retreatu

                                               Lidi které neznám na UWC retreatu :)

                                      Já a Erika (Mongolsko) na UWC retreatu :) 

V pondělí jsem si půjčila kolo a jela jsem dobroviolničit do Bezdomoveckého domečku ve Watervillu a teď tam budu jezdit každé pondělí (doufám, že stále na kole). Potřebovala jsem nějaký odpočinkový den a protože tady je ještě stále na tričko a nebo velmi lehkou mikinu sedla jsem si k rybníku a snažila se naučit jak analyzovat anglickou literaturu (nikdy jsem nevěděla, že býběr slov je TAK důležitý) a dnes jsem ji konečně dokončila. A taky jsem pro vás lidi konečně udělala nějaké ty fotky (pozdě, ale přece :)). Večer jsem pak s Burcu koukala na film a někdo nám hodil dýmovnici do rezidence, takže jsme museli strávit půlhodinu venku (já jsem si nestihla vzít boty), ale už je to v pohodě :).

                                               Náhodný kus kampusu

                                            AMS - residence ve které bydlím....

                                          Museum of Art ve kterém jsem vživotě nebyla

                        Hlavní knihovna, honosný symbol Colby (určitě) a Americká vlajka - velmi pro-Americké

                                                        Řeka na cestě do Watervillu

                                                          Náš rybník! 

V úterý jsme pak vyrazili do Freeportu, což je, podle mně, městečko konsumerismu. Jsou to vlastně jenom obchody s nižšími cenami a nic jiného, ale mezinárodní studenti měli dopravu zadarmo a taky někteří (třebna já) dostali 100 dolarů aby si koupily co potřebovali, takže mám zimní body a zbytek dne jsem pak strávila s Anhelem (Španělsko) chozením kolem a zjišťováním, že tam opravdu není nic jiného než obchody.

Zítra odjíždím na Power Shift - Envirometální konferenci v Pittsburgu tak se moc těším a pak se vám o tom pokusím napsat dřív něž za měsíc. No nic, ještě musím přečíst pár článků do antropologie a zabalit se tak 

                                     Freeport - takhle nějak vypadá skoro kažné městečko

zatím ahoj,

mějte se nádherně

Vaše Esi

                                            Takhle vypadá můj "uklizaný pokoj"...,

                                                 ...a stůl...

                                                   ....a okno....

                                                 ...a kytičky.

                                             Tohle je první výtvor do mojí nové práce :)

                                     A tohle ty kartičky, co jsme udělali pro SODEXO workers

                                         A já...stále živá a taky...

                                 Dvě umělecké fortky včeli :) :) :)

Už je to měsíc a něco...

Ahoj Lidi,

právě jsem dopsala svoji první esej z antropologie a, ačkoliv bych se měla učit na testy, rozhodla jsem se dát si pauzu a napsat Vám, všechno co se tady děje, což se mi samozřejmě nepovede. V první řadě se omlouvám, že neodepisuji všem lidem tak jak bych měla, ale přece jenom je tu hodně různých věcí co dělat, takže to prostě čas od času nejde. Nějak ani nevím jak napsat všechno najednou tak se pokusím začít školou, pak aktivitami a lidmi a třeba to bude fungovat.

Takže, samozřejmě jsem na Univerzitě a to vzdělávání je taková ta podstatná část. Mám 5 předmětů což zní jako málo, ale myslím, že je to přesně to správné množství abych ještě stále byla schopná přežít a naučit se všechno. Mám:

Ekologii, což je úžasný předmět pro druháky, kde se učíme o tom proč rostou takové stromy tam a tak. Taky máme každou středu laboratoř, kdy jedeme někam do přírody a tam se učíme rozeznávat všechny organismy a jejich adaptace. Teď ve čtvrtek budu mít test ze 150 organismů a jejich klasifikace, ale já jsem si udělala kartičky a obrázky, takže už je docela umím (tak na 98%).

Matematiku, kterou musím mít, jenom abych mohla graduovat z Biologie a vlastně neděláme nic co jsem se nenaučila v Itálii, takže to je v pohodě. Teď mám ve středu test tak bych se na to měla alespoň podívat, pokusím se :)

Angličtinu, což je asi nejtěžší předmět. Teš se učíme gramatiku úplně odzačátku, což je super, protože konečně vím kam patří čárky a tak, ale taky mi to trvá docela dlouho než se to všechno naučím, ale jsem ráda, že jsem si ji vybrala.

Antropologii, kterou jsem si vzala jenom abych zjistila co to vlastně je, ale bavíé mě to moc. Učíme se o různých kulturách, rasismu a dalších věcech. Získala jsem spoustu nových pohledů na všechny možná témata, teď zrovna píšu dvě eseje,. Které mají uzávěrku s neděli, tak doufám že to dopadne dobře.

Metacognition and the styles of learning, což je třída o tom jak se učit. Jsou to vlastně jenom dvouhodinové diskuze ve čtvrtek večer, ale mě to baví, takže jsem ráda, že jsem se tam nakonec přihlásila. Čas od času píšeme nějaké ty eseje, ale jinak je to super.

Tady je můj rozvrh:

Myslím, že se tu učím hodně a taky intenzivně, ale co víc, naučila jsem se spoustu věcí o Colby jako univerzitě. Jak už to tak bývá, nic není tak krásné jak to vypadá. Ve svém druhém týdnu tady jsem zhlédla dokument, na kterém spolupracoval jeden můj kamarád, se kterým jsem se tu seznámila. Ten dokument pojednává a skrytých problémech na Colby jako rasismus ve třídách a taky SODEXO. Sodexo je instituce která zajišťuje jídlo pro naši školu. Tahle organizace platí minimální mzdu svým zaměstnancům a ještě nedostávají ani sociální a ani zdravotní pojištění a Colby je strašně bohatá škola. Smutné je, že je studenti ani neoceňují. Berou spoustu věcí jako samozřejmost. V mé oblíbené jídelně, Foss, jsem se seznámila s jednou českou kuchařkou - Andreou a tak jsem s ní o tom mluvila a jak to pak mají všichni tam těžké. No a tak jsem z toho byla smutná, že jsem vyrobila takové kartičky, které říkaly něco jako: Thank you, we appreciate you a lot, Colby students a různě jsem je položila na místa, kam jsem věděla že ti pracovníci půjdou. No nejlepší asi bude, když se podíváte na ten dokument, tady:

http://vimeo.com/65273806#

Čímž se dostávám k mimoškolním aktivitám. Je tu spousta věcí co dělat. Jedno úterý jsem měli ClubExpo, kde všechny kluby přišli a reprezentovali se a nabírali nové členy. Tak jsem se samozřejmě přihlásila do všech Environmentálních klubů jako:

EnviroCo, kde se snažíme informovat lidi o tom co se děje, hodně jako EAG.

C.A.R.E., což je skupina, která se snaží donutit Colby College aby přestali investovat do organizací, které produkují mnoho CO2

a taky chodím pomáhat na organickou zahradu, která dává trochu jídla do našich jídelen. Třeba dneska se jedeme podívat a pomoct na nějakou organickou farmu.

A potom spousty dalších do kterých nestíhám chodit, protože spoustu věcí tady se děje zároveň a tak musím priorizovat. Bála jsem se, že nebudu mít co dělat o víkendech nebo tak, ale nakonec je to tak, že nevím co si mám vybrat co dělat o víkendech.

Jeden den jsem šla do Watevillu (nejbližší městečko) a jenom poznávala okolí (taky jsem koupila Rumicub za 79 centů :)), jiný víkend jsme jeli na Common Ground Fair, což je prostě sraz všech různých farmářů a jejich prezentace. Tenhle víkend jedu na organickou farmu a přístí? To se uvídí. Taky máme každý pátek international coffee, kdy se sejdeme a povídáme si s international students. Jo a taky dobrovolničím s mentálně postiženými lidmi, takže se každé pondělí potkám s Donaldem a trávím s ním hodinu, aby měl co dělat, což je príma.

A když už nemám ani školu ani aktivity, tak jsem ráda, že můžu být s lidmi. Je tu docela dost lidí, se kterýma ráda a často trávím čas jen tak mluvením a nebo chozením kolem. Jsem ráda, že mám spolubydlící, se kterou si rozumím a tak dále,

No, musím se vrátit zpátky k Antropologii, matice a nebo angličtině,

Jo a taky mám dvě práce! Sláva! Jedna je supervising pokoje s počítači a druhá EcoRep! Ale o tom příště :)

Mějte se moc krásně,

Esi

Amerika 1 :)

Ahoj Lidi,

tak se teda (konečně, ano já vím :)) hlásím z Ameriky. Abych pravdu řekla můj program až doteď byl velmi nabitý, takže jsem toho moc nepostíhala, ale dokonce jsem se kvůli Vám pokusila udělat pár fotek kampusu a cítila se u toho zase jako turista, ale začněme od začátku.

Více než strach z Colby jako takové, jsem měla strach z letu do Ameriky. Nějak jsem si prostě nedokázala představit, že se zorientuji kdesi na letišti ve Stockholmu a potom NewYorku, natož abych našla svůj batoh a byla schopná vyrazit. Všechno šlo nečekaně hladce, batoh prošel kontrolou a byl poslán rovnou do NewYorku zatímco já jsem musela projít dalším check-in-em a nastoupit na správné letadlo. Všechny sedadla jsem měla u okna, takže jsem strávila většinu času koukáním se ven a nebo pospáváním. Ve Stockholmu jsem pak vůbec neměla čas, takže jsem prostála všechny fronty, domluvila se Italsky (jej! :)) a dostala se do toho největšího letadla co jsem kdy viděla a vyrazila na 8,5 hodinovou cestu, kterou jsem popravdě řečeno prospala. V new Yourku to pak bylo už docela v pohodě. Myslela jsem si jak moc nás všechny budou kontrolovat, ale prošla jsem bez problémů, našla svůj batoh a rovnou ho poslala do Portlandu. Když jsem pak letěla posledním letadlem a dívala se z okna, všude byly takové malé oranžové trojúhelníčky a já si říkala co to je za podivnou zahradní modu, nakonec jsem zjistila že to všechno byli baseballová hřiště. Maine z vrchu je prostě úžasný. Nejsou tu skoro žádné cesty nebo města jenom hory, lesy a jezera. Taková země pohádek.

                                           Hlavní zdejší knihovna 

Na letišti mě pak vyzvedla jedna studentka a vydali jsme se na další hodinovou cestu na Colby. Po cestě jsem se dívala z okna a překvapilo mě jak je všechno prostorné. Každý dům měl velikánskou zahradu bez plotu, každá značka byla veliká, každá odbočka velmi označená, každý nápis veliký. Všechny domy jsou tu dřevěné a vypadají velmi mladě. Je vidět že je tu hodně místa a lidé si mohou dovolit mít hodně půdy. Pak jsme dojeli na Colby. Oproti zbytku Mainu Colby je celý z cihel, každá budova tady vypadá dost podobně. Když jsem vystoupila z auta, měla jsem takový ten pocit jakože to je přesně to místo, kde bych měla být a kde mi bude dobře. Takže asi to tak měla být že jsem teď tady a ne někde jinde.

Potom jsem se setkala s dalšími mezinárodními studenty, mezi nimi s pánem ze Zimbabwe, který mluví slovensky, Bachem mým třeťákem z Čech, mým buddym Erfanem (Iran) a s Osmanem, se kterým jsem si psala celý minulý pulrok o tom jaké to tady je. Dostala jsem pokoj v residenci, která se jmenuje Shupf a je v komplexu tří budov - AMS - Anthony-Mitchell-Shupf - a podle mě je to docela klidná residence v porovnání s ostatními. Pak jsem měli takové ty klasické orientační věci jako: campus tour, návštěva knihoven, návštěva Walmarktu (to je americký obchodní řetězec, kde jsem si pořídila prací prášek a úspěšně se zvládla ztratit :)) a různé další věci. Za ten týden co tu jsem jsem se zvládla alespoň relativně zorientovat, najít kantýny nebo pokoje lidí které znám (popřípadě neznám) a tak. Musím uznat, že to jídlo tady je úžasné (rozhodně oproti Itálii). Všechno je z lokálních farem a většina je organická. Každý den je tu spoustu salátu, dobré jídlo, čaj, voda a taky třeba zmrzlina a tak. Jsou tu tři různé menzy a každá má něco jiného, zatím jsou otevřené dvě a obě dvě super :).

                                                                 Burcu! 

Po nějakých třech dnech mezinárodní orientace, přijel zbytek prváků. Měla jsem velký strach, že si s nima nebudu mít vůbec co říct, ale myslím, že to dopadlo lépe než jsem čekala. Ne že bych teď už měla nějakého blízkého Amerického kamaráda, ale jsou lidi se kterýma mluvím a navštěvuji se a tak. Pravdou je, že mám velký problém se jmény a například s jedním chlapcem od nás z residence jsem se potkala nejmíň čtyřikrát, než jsem si byla schopna zapamatovat jeho jméno. Nejkrásnější je pravděpodobně story jak jsem se seznámila s Brandonem z NewYorku. Rano mi ho Burcu (slečna se kterou jsem studovala v Itálii) představila a já jsem se pak večer šla projít deště a on kolem mě běžel, tak jsem pozdravila něvědě kdo to je a on mě pak doběh zezadu a zeptal se mě jestli jsem Ester a pak jsme si povídali. Lidi jsou tady obecně velmi otevření a hodní. Jiný den jsem potkala pána s kytarou a tak jsme spolu hráli, nebo jsem byla pozvána do číhosi pokoje si jen tak pokecat a tak.

Moc tomu Americkému národu nerozumím, na jednu stranu oceňuji jak hodní a otevření jsou, na druhou stranu mi přijde, že všechno tak trochu přehání a nikdy neřeknou když jim něco vadí, ale na to ještě budu muset přijít, na to abych hodnotila jsem v Americe příliš krátce.

Takže jsem se stihla seznámit se svojí razidencí (hráli jsme super hry, na něž se né každý chytil) a zjistit že většina z nich jsou buď atleti a nebo atletky a jedna slečna z Číny. Káždá rezidence má svého tzv. CA (Cummunity Advisor - alespoň myslí). Naši jsou Emma a Ibrahim. Emma bydlí na stejném patře jako já a je to taková malá, milá hodná osůbka, jsem ráda že tu je. Moje spolubydlící je v pohodě. Moc se nevidíme, páč ona mívá tréninky většinu dne s já stejně putuji po kampusu a snažím se potkávat nové lidi a tak, ale stejně možná budeme měnit pokoje protože kdosi je nespokojený atd...takže bych nakonec mohla bydlet s dívkou z Číny - její jméno je Sola.

                                                  můj pokoj teď :) 

Jinak jsme měli nějaké show a taky první třídu (já měla jednu o statistice a byla upřímně řečeno docela nudná), první společnou večeří a taky první, poslední a jedinečný COOT (Colby outdoor orientation trip), což bylo úžasné. Nejdříve nám naši COOT leaders (2 pro každou skupinu) udělali fashion show. Myslím, že mi uniklo spousta vtipů, protože nejsem odsuď, ale stejně to bylo príma a pak jsme měli první setkání a seznámili jsme se. Já jsem si vybrala backpacking, což je prostě chození po horách se vším v batohu. Máme skupinu o devíti lidech. Sam a Leah jsou naši vedoucí a pak jsem tam já, Yanek, Matt, Justin, Kajtlin, Katrina a Lucy. Nejdřív jsem si neuměla představit, že tahle skupina by někdy mohla fungoval, ale naši vedoucí byli skvělí a spoustou her nás stmelili dohromady, za což jsem moc vděčná. V pátek ráno jsme pak vyrazili na Grafton loop (kousek od Kanady) s batohem plným jídla a vody, takže pořádně těžkým a začali velmi strmým výstupem. Přespali jsme na tokovém plácku jenom s celtou. Tu noc byla bouřka, takže většina našich spacáků byla úplně mokrá (nebo alespoň do půlky). Každý (z těch dvou :)) večerů jsme hráli spousty her. Druhý den jsme pak měli kratší hike a tak jsem večeřeli v jednu odpoledne a kolem sedmé večer jsme zvládli udělat palačinky se slunečnicovým máslem (mňam), čokoládou, medem a sýrem. Čímž nám ovšem nezbylo příliš mnoho jídla na poslední den, kdy jsme museli šetřit a moje první pořádné jídlo byla dnešní večeře (taky jsem měla velikánskou porci). Ten den jsme vyšplhali na vrchol a potom sestoupali dolů. Po cestě zpátky nám naši COOT leaders koupily úžasný jahodový a malinový koláč a teď jsem tady. Sedím unavená, ale vysprchovaná a najedená na sedačce, konečně jsem se prokousala tou hromadou emailů, které jsem měla a ve středu mi začíná škola.

                                        Takhle jsme spali a v tomhle jsme promokli :)

                                            Večerní horká čokoláda :) ! :)

                                           Skoro u prvního vrcholu....krásný výhled

                                                        Ještě lepší výhled na vrcholu

                                           Naše první vrcholová fotka :)

                                                               Já a Leah

                                                       Naše holčičí sekce :)

                                                ..a ještě jednou

                                                    Takto vypadal druhý vrchol....

                                                      ...bez mraků

                                         a s mrakem co vypadal jako vzducholoď :) 

Sehnala jsem si učebnice a pochopila jak prát prádlo. Ještě jsem nenašla práci, ale už mám nějaké ty pohovory na příští týden, což mě těší. Zítra budu mít test z Italštiny, kdybych si ji náhodou někdy chtěla vzít jako kurz, tak uvidím jak to dopadne. Dneska konečně půjdu do postele před půlnocí a odpočinu si, protože myslím, že mě čeká náročný týden a pak další a další, ale těším se :)

Doufám, že se máte skvěle, zatím ahoj tam do republiky,

Vaše Esi

                                     Velké objetí Vám všem :) :) :)

Moje adresa je...

Ester Topolarova
7629 Mayflower Hill 
Waterville, ME 04901-8876 
USA

Doufám že se máte skvěle. Já žiju :)
Zatím 
Esi

9 hodin do odjezdu, takže...

...AHOJ!

...MĚJTE SE TU KRÁSNĚ!

...UŽIJTE SI KAŽDOU MINUTU,

stejně tak jako jste to dopřáli mě za tyhlety tři úžasné měsíce. Děkuji Vám všem, kteří jste zpestřili můj den úsměvem, slovem větou nebo objetím. Děkuji Vám všem, kteří jste mě podpořili v mých plánech a poslouchali moje zážitky, děkuji vám všem, kteří jste mě znovu rádi viděli.

Dnes nechci psát o Americe, Itálii nebo strachu z cesty. Dnes nechci psát o tom jak se všchno znovu změní, dnes chci psát o České Republice a o tom jak je tady krásně. Není slov které by vyjádřili všechny ty vděky a pozitivní pocity, které mám vždycky když jsem přijedu. Ano, nemíním se vrátit na trvalo, ale budu se sem ráda vracet na chvíli tu s Vámi všemi být, to mi za tu letenku stojí.

Za 9 hodin se naposled podívám na Brno na relativně dlouhou dobu s myšlenkou, že další čtyři roky tu nestrávím více než nějaké 2-3 měsíce. Myslela jsem si že budu panikařit, ale nepanikařím. Mám sbaleno (na 16 kilo, drsné ne?), vytisknutou letenku a domluvenou cestu do Vídně.

Teď bych Vám mohla popsat své tři měsíce, všechny hospody ve kterých jsem byla, všechny tábory a všechny lidi se kterýma jsem se setkala, ale asi na to nemám ani čas ani mysl dneska, tak tedy jenom AHOJ a zase někdy tady v republice, ne?

Mám Vás moc ráda,

Užívejte si,

Vaše Esi

Litva!

Ahoj Lidi,

tak už je to přes měsíc a půl co jsem v republice. Musím uznat, že si to docela užívám :). Asi Vám nebudu psát o tom jak jsem s se všemi potkala, páč jsem se i s Vámi pravděpodobně potkala a tak. Celý Červen se nesl ve znamení papírová přípravy na Univerzitu a víza. Musím přiznat, že jsem si konečně alespoň relativně přišla jako při vstupu do světa dospělých. Už to nebylo jako když jsem šla na UWC - jeden formulář a všechno ostatní bylo zařízeno. Na Colby to bylo spousty a spousty formulářů, které se musely vyplnit v různých datech a zaslat na různé emaily. Bylo to o tom, že jsem musela vyřešit s ministerstvem školství, že moje škola je na úrovni Českých vysokých škol atd. Taky to bylo o tom, že jsem několikrát musela ujistit Americkou ambasádu, že ne, vážně nejsem terorista a ne, neúčastnila jsem se genocidy v roce 1939 (asi taky proto, že jsem ještě nebyla na světě) a pak tam dojet a dostat je, ale povedlo se.

Ovšem tohle vůbec není to o čem bych vám chtěla povídat, nejvíce ze všeho bych vám chtěla popovídat o mém výletě do Litvy za Aisté. Aisté bydlí v druhém největším městě Litvy - Kaunasu a cesta tam trvá 20 hodin s přestupem kdesi ve Varšavě. Co mě úplně nejvíce (a taky jako první) nadchlo je, že v Litvě je mnohem menší počet reklam na ulicích, bilboardech a dopravních prostředcích. Všechny trolejbusy jsou tam zelené a autobusy červené. Studenti pak mají 50% slevu na všechnu dopravu a vstupy což je úžasné. Litva je podle mě země kostelů, ale není to země hradů. Všude kolem jsou kříže. Stojí v parcích, na zastávkách a na kopcích. Dokonce někde na severu Litvy jsou kopce plné křížů (tam jsme bohužel nejeli, protože nebyl čas). Skoro každá vysoká a střední škola má “svůj” kostel, kam studenti chodí a tak dále, ale pokusím se začít od začátku a skončit na konci.

                                            červený krásný autobus :) :) :)

                                               a zelený trolejbus, který...

                                          je zelený aji zavnitř :) 

Cestou do Kaunasu jsem dvě hodiny strávila ve Varšavě. Překvapilo mě kolik různých mrakodrapů může být na jednom místě v Evropě. Dívala jsem se na starší věž umění (myslím), hned vedle obřího nákupního centra. Co mě ještě zarazilo bylo že všichni bezdomovci neměli žádný problém mluvit anglicky, zato jakýkoliv člověk na informacích měl. Nakonec jsem potkala dva Holanďany a jednoho turka se kterými jsme našli ten správný autobus a počkali onu hodinu zpoždění než jsme vyrazili na dlouhou cestu. 

                                      Stará stavba vedle nové stavby... 

V Kaunasu mě pak v 5:30 ráno vyzvedla Aisté s tatínkem. Vždycky jsem přemýšlela ve kterém časovém pásmu jsou příjezdy/odjezdy pokud se přejíždí z jednoho časového pásma do druhého. Já vím, že většina z Vás to asi věděla, ale já jsem nikdy nepochopila, že je to v čau toho daného pásma. Až jsme přišli k Aisté dalších pár hodin jsme spali a pak nás její maminka vzbudila úžasnou snídaní a hurá do Kaunasu. Kaunas je město kterým protékají dvě řeky a mezi nimi se pak nachází staré město. Mě osobně Kaunas připomínal takové malé lázeňské městečko. Ale měli moc zajímavé sochy, které byli evidentně ovlivněny východním ikonickým směrem. Původní domy, které byli postaveny ještě před komunismem, jsou z horizontálních dřevěných desek a vypadají´í moc krásně. Potom je tam samozřejmě spousty prefabrikovaných paneláků a jeden velikánský opuštěný hotel kde zřejmě žijí skvoteři. Mají jednu jedninou hradní věž, j´která ani není příliš velká a proto asi hrad nebyl příliš dostavěn. Ačkoliv jsou obě dvě řeky velmi mělké, z nějakého důvodu má Kaunas ve všech znacích motiv lodi, prý tam kdysi dávno jezdily.

                                            Dřevěné Litevské domy

                                      Staré, nehýbající se kolotoče v parku v Kaunasu a samozřejmě...Aisté!

                                                ještě starší kolotoče...

                                                ...jedny z mnoha křížů...

                                                    Ikonická socha

                                                           a další

                                              s trochu jiná část umění...knoflíky! 

Další den jsme se pak vypravily do památníku na holokaust, který byl spáchán na židech a Litevských obyvatelích za druhé světové války. Údajně byla podepsána tajná smlouva mezi komunisty a fašisty, kteří se rozdělovali Litvu na půl. Ovšem, z neznámého důvodu, se nejdříve celé Litvy ujali postupně aji Němci aji Rusové a oba napáchali velké zlo. Kolem Kaunasu jsou dvě linie pevností a ty byli využívány jako vězení a tábory nucených prací. Spousty Litevčanů bylo posláno pracovat na Sibiř...Litvy je dokonce stát s největším procentem zabitých židů za druhé světové války. Ale dost smutných věcí.

                                              Memoriál na památníku Holokaustu 

Odpoledne jsme se vypravili na tajemnou louku za zapadajícího slunce s kytarou. Bylo to příjemné posezení a zase kousek přírody. Byla jsem tam já, Aisté a její kamarádka (jejíž jméno nejsem schopná vy hláskovat a ani správně vyslovit), koupily jsme bublifuk a vyrazily kamsi kolem starých kolejí. Potom jsme se šli podívat na starý klášter, ze kterého, bohužel udělali hotel. Bylo to docela smutné.

                                               Cesta trolejbusem

                                                  Aistina kamarádka :)

                                           A zapadající slunce...

Další den jsme pak vyrazily do Vilniusu, hlavní ho města Litvy. Vuílnius mi připomínal takovou maličkou prahu. Malé uličky, červené střechy a spousty umělců. Asi Vám nebudu psát o spoustě kostelů, trolejbusech nebo tak. Co mě nejvíce zaujalo bylo, že v Litvě byla umělecké čtvrť, kde si lidé založili svoji vlastní (neuznanou) republiku, kde měli jiné (neuznané pravidla). Tam byla ulice věnovaná všem možným litevským umělcům. Taky tam měli velikou monumentální katedrálu (zase ty kostely :)) a spousty guerilla gradening tzn.: opletených stromů a lamp.

                                                           Guerilla gardening :)

                                               Ulice, která ma památku na litevské umělce (a zuby!)

                                                       Konstituce státu umělců :) 

Poslední den jsme pak vyrazily do botanické zahrady, naposled si popovídaly, naposled se objaly a naposled si zahrály pexeso. Bylo to trochu jako znovu odjíždět ze školy, ale což. Cestu zpátky jsem 6 hodin mluvila s náhodným polákem a pak další 2 s náhodným Čechem, takže mě vyhlídka na dlouze prospanou noc se nevyvedla. Rozhodně jsem ráda, že jsem tam vyrazila.

Zatím se mějte moc krásně,

věřím tomu, že se ještě všichni uvidíme,

Vaše Esi