Kyrgyzstán: země černého čaje a malin :)

Ahoj Lidi,

já vím že jsem už asi rok a půl nebo jak dlouho nenapsala z půlky protože mi můj život přestal připadat tak zajímavý (všechno se tak nějak opakovalo) a z půlky protože jsem vůbec ale vůbec neměla čas, ale teď jsem zrovna skončila na půl roku v zemi ve které jsem nikdy nepředpokládala že skončím - v Kyrgyzstánu - a tak jsem si říkala že by znovu bylo dobré začít psát.

Teď sedím na posteli v dětském pokoji ve kterém obyčejně spím, děti jsou ve škole, a já mám ještě tak hodinu než se vyrazím potkat s kamarádkou, tak to snad stihnu dopsat za tu dobu. Tohle je konec mého třetího týdnu v Kyrgyzstánu a ještě mě čeká 5 a něco měsíců, ale už se tu cítím jako doma.

Když jsem přijela první den, v 5 ráno na Manas letiště v Biškeku, byla kosa jako blázen, já byla unavené a nejistá. Potom mě odvezli k mojí host family, rodině u které teď budu až do Května bydlet, která nemluvila ale vůbec Anglicky a jenom Rusky a Kyrgyzsky, a já měla pocit že to nikdy nezvládnu. Ale vyspala jsem se a potom se naučila nějaké základní fráze v ruštině a vydala se seznámit se s mojí rodnou, které je úžasná. Sice si ještě stále příliš nerozumíme, ale to nevadí. Moje ruština se zlepšuje a já je pomalu učím anglicky. Moje rodina je veliká (alespoň na moje poměry). Žiji se čtyřmi dětmi, to nejmladší je 2 roky stará a tomu nejstaršímu je devatenáct a všichni jsou úžasní. Ta nejmladší ráda krade věci, jí gumy na konci tužkách a sedí se mnou v posteli zatím co se snaží porozumět mému programu na učení ruštiny. Ti prostřední dva jsou moc hodní. Jedna z nich ráda kreslí a mluví se mnou anglicky, a ten druhý nikdy nepochopil že já vlastně rusky moc neumím a vždycky mi přijde něco říct v ruštině a já mu to odkývám. Potom je tady maminka která je moc hodná a o všechny se o nás stará, její sestra, která je tichá a první týden na mě vůbec nemluvila, ale teď se alespoň usmívá, a tatínek které ho jsem potkala asi jenom třikrát, a on nemluví anglicky vůbec, takže se prostě nedomluvíme. Taky je tu spousty hostů, skoro každý den někdy přijde na večeři a nebo na čaj (což v Kyrgyzstánu znamená čaj a jídlo, vždycky). Někdy tu jsou aji děti, které se se mnou snaží bavit a dokázat že mluví velmi dobře anglicky, jindy jenom dospělí, kteří zalezou do obýváku a my je nevidíme dokud zase neodcházejí. 

Když jsem slavily den mužů, což je 23ho února, tak přišel nějaký docela slavný Kyrgyzský zpěvák a hrál na tahací harmoniku a zpíval v Kytgyzstánštině, tak jsem ho poslouchala a pak jsem pila vodku s ostatními muži kteří ho také poslouchali. Jinak jsem si na rodinný život docela zvykla. Sice mi čas od času chybí soukromí a naposledy když jsem se pokusila podívat se na film, tak mi malá slečna vypla počítač a potom se se mnou někdo pokusil mluvit Rusky takže jsem ho nedokoukala, jsem tady ráda. Moje rodina je velmi tradicionální v Kyrgyzském měřítku. Vlastně bydlí v Biškeku jenom rok a přestěhovali se sem z jihu Kyrgyzstánu který je obecně považován za více tradicionální než sever (kde leží Biškek), což mimo jiné znamená že jíme velmi Kyrgyzské jídlo. V Kyrgyzstánu lidé jí maso 3krát denně což je pro mě neuvěřitelné. Na snídaní, která je ve volném dni tak kolem 11 dopoledne mají chléb, čaj, a plévku s masem, na oběd, kolem třetí, mají polévku s masem nebo rýži s masem nebo brambory s masem a čaj, a potom na večeři a čas od času druhou večeři, většinou taky mají buď polevku s masem, rýži s masem, nebo brambory s masem a čaj. Kyrgyzská kuchyň se asi nikdy nestane mou oblíbenou protože má příliš mnoho masa a oleje a velmi málo zeleniny a ovoce, zato Kyrgyzský čas je úžasný. Moje rodina pije čaj ke každému jídlu. Čaj se tady pije z misek a ne z hrníčků a většinou se udělá konvice plná čaje, a pak druhá, a pak třetí ke každému jídlu. Čas se tu taky nepije jenom tak, ale naopak, vždy se do něj přidává buď med, malinová zavařenina, cukr, a nebo mléko. Tyto ingredience jsou také vždycky na stole v takových speciálních mističkách. Na stole je také vždycky chleba ve veliké míse a obyčejně máslo na malém talířku. 

                                  Tohle je tradiční Kyrgyzský chléb, kterému se říká libočka, je docela dobrý :)

Kromě každodenního jídla, Kyzgyzstán má taky spousty speciálního jídla které lidé jí jenom čas od času, mnoho tohoto jídla taky obsahuje spousty masa. Ale pro mě byly nejzajímavější dva typy nápoje: v českém přepisu tan a šoró. Minulou Sobotu jsem se potkala s dvěma lidmi z Kyrgyzstánu a společně jsem vyrazily na obhlídku biškeku a oni mě pozvali na tyto dva nápoje. Koupili jsem je v narodnim, což je jeden z klasických obchodů, a k tomu jsem koupily tři kelímky. Pak jsme si sedli v parku a vypili obě dvě flašky. Tan je něco jako kefír smíchaný s mlékem a solí a ještě k tomu sycený. Když jsem to pila poprvé, málem mě kleplo, ale potom jsem se na tu chuť docela zvykla. Asi to nikdy nebude můj oblíbený nápoj, ale určitě si ještě dám něž odjedu z této země. Šoró už mi chutnalo více. Co jsem pochopila, je to jemně fermentovaný nápoj z pšenice, ječme a kukuřice, má tmavě hnědou barvu, a chutná tak jak si představuji pivo ze středověku. Je to docela dobré, ale taky je si potřeba zvyknou na tu chuť a konsistenci, které je docela hustá na to že je to nápoj. Kromě toho se tu taky jí něco jako sušené, nakyslé sýrové kuličky z kravího mléka, které mají nakyslou chuť. Lidi tady to jí jako zákusek nebo dobrotu. Na ulicích je obyčejně možné vidět malé stolečky, vedle kterých sedí nějaká paní nebo pán kde se prodávají tyto kuličky vedle žvýkaček a cigaret. 

Podle mě je Biškek nádherné město, i když špinavé a rozbité. Biškek je docela malý rozlohou a skoro všude se dá dojít pěšky tak do hodiny. Všechny budovy jsou tu šedé a nebo hnědé a myslím že jsem tu viděla nejvíce rozestavěných domů co jsem kdy viděla v jakémkoliv městě, ale, možná protože je zima, nikdo je nedostavuje, jenom tu tak stojí, a já si moc nejsem jisté jestli se někdy dostaví. Taky je tu neuvěřitelné množství prachu. Když jdu do práce, je možné vidět paní jak zametají chodníky před obchody a rozviřují prach. Prach je tu prostě viditelná součást vzduchu. Prvních pár dní se mi docela špatně dýchalo, ale teď už jsem si docela zvykla a nemám problém chodit nebo běhat v takovémto vzduchu. Centrum Biškeku je docela historické, a lidi v Kyrfgyzstánu si velmi váží své historie. Skoro každá důležitá osoba má velikánskou sochu a nějaký altánek kolem nebo něco podobného. Na to jak malé město Buiškek je, některé ty pomníky jsou velice velké. Jeden z největších hrdinů je tady Manas, o němž se zpívá epos který trvá přeříkat celý den a noc. Manas byl silný muž který ochránil Kyrgyzstánce a jejich národ před nebezpečím. Spoustu mužů se ti taky jmenuje Manas přesně protože je to takový národní hrdina. Moje práce je hned vedle Manasova náměstí kde je filharmonie a velikánská fontána s Manasem a dvěma dalšími lidmi, jejichž původ ani rodilí Biškekané neznají.

                                                    Socha Manase na hladnvím náměstí

V centru Biškeku je taky spousty parků, které v zimě nevypadají příliš zeleně, ale jinak asi ano, jsou tam místa na sezení a hlavní náměstí s nádhernou architekturou a ještě jednou sochou manase. Kolem jsou taky všechny možné vládní budovy a ta hlavní se jmenuje bílí dům stejně jako v Americe a stejně jako v Americe je to dům který je bílí. Pro mě je to příjemné město ve kterém se dá procházet, vždycky vidět něco nového a lidé jsou moc příjemní. Ulice a doprava jsou taky velmi fascinující. Ulice v Biškeku jsou docela rozbité a často je vidět více hlíny nebo betonu, ale rozhodně to není problémové na chození nebo tak. K mému údivu tady silnice nemají bílé rozdělovací čáry, každý tak nějak jede plus mínus ve správném směru a ono to funguje. Taky tady mají auta s volantem na obou stranách, na pravé i na levé, a vůbec jim to nevadí. Rodina mojí kamarádky, která dělá to stejnou práci, vlastní dvě auta jedno s volantem na pravo a jednou s volantem na levo, a rozhodují se podle toho jak se zrovna cítí které si vezmou. Jiní mi řekly že jedna strana (nepamatuji se které) je více cool než ta druhá, a podle toho si lidé vybírají auta. 

                                           Rozestavěná budovy v Biškeku

                                              Kyrgyzský bílí dům a jeho vajéci

                                         A Kyrgyzská vlajka, červená se žlutým sluncem a jurtou, moc nádherná

Do práce sice chodím pěšky, ale z práce jedu městskou hromadnou dopravou. Lidi tady většinou používají maršutky. To jsou minibusy které jezdí po vyznačených trasách (ačkoliv nikdo neví kde ty vyznačené trasy vlastně můžete najít) v docela krátkých intervalech (ačkoliv nikdy neví jaké ty intervaly přesně jsou). Maršutku si můžete zastavit kdekoliv kolem její trasy, vejdete dovnitř, dáte řidiči 10 somů (kyrgyzstánský som je zdejší měna, 3 kč = 1 som) a jedete jak dlouho chcete. Maršutky jsou většinou plné lidí. Ta první kterou jsem jela byla velmi ale velmi plná a lidi se tlačili jeden přes druhého. Každá maršutka je jinak plná a někdy mám štěstí a jedu ve velmi prázdné maršutce a jindy jedu ve velmi plné maršutce, to záleží na času a na lidech. Jinak tu jezdí i autobusy a trolejbusy (dárek čínské vlády), ale ty jezdí jenom čas od času. Každý dopravní prostředek má na sobě v azbuce napsáno kam jede takže místní se tu vyznají, ale cizinci moc ne. Já jsem se naučila pár čísel které potřebuji, ale jinak vůbec nevím a vždycky když se snažím někam dostat, volám svému kyrgyzskému bratrovi a ptám se ho, ve velmi pomalé angličtině nebo zlámané ruštině, jakou maršutku bych si měla vzít.

Obrázky z mojí cesty do práce:

Je toho spousty co psát ale já nemám čas a taky by asi bylo nudné číst delší články, a tak vám zase napíšu za chvíli.

Mějte se krásně,

Vaše Es

Škola, práce, lidé, život aneb první dva měsíce mého semestru

Ahoj lidi,
 

doufám že se Vám daří skvěle, a jako obvykle se omlouvám za zpoždění s čímkoliv co napíšu. Právě sedím ve vlaku z Chicaga do Bostonu, což trvá 24 hodin (celý den!), tak se pokouším dohnat všechnu školu kterou jsem nedokončila a všechny ostatní věci k té potřebuji dodělat, ale o tom až později, ano? Teď se vám pokusím napsat o škole, životě, lidech, práci a všem možném na co si vzpomenu že se mi stalo (bohužel jsem necestovala se svým diářem, a tak nemám na co se obrátit jako moji oporu. Ale nevadí. Jako obvykle, rozdělím to na části podle toho co dělám raději než časově. Taky se omlouvám za svoji češtinu, mám pocit že je horší a horší :).

Škola

Musím se přiznat, že tento semestr nemyslím na školu tak moc jak bych měla. Jasně že dělám svoje úkoly, čtení, píšu eseje, a zapamatovávám si všechny možné údaje ohledně mezinárodní ochrany životního prostředí, ale nemyslím na školu tak moc jako jsem to dělala v mém prvním semestru. Možní to bude i tím že už jsem, si na ten rytmus zvykla a nebo tím že dělám mnohem víc jiných věcí. Tentokrát jsem si vzala jenom čtyři předměty a jsem ráda že jsem tomu tak udělala, protože mám taky čas na to žít. A od čeho je college když né na to abychom se naučily žít relativně vyrovnaný život? Ale zpátky k těm předmětům.

Nevím jestli jsem vám to někdy napsala, ale nakonec studuji Ochranu životního prostředí (Environmental policy) a antropologii, takže tento semestr mám dva předměty které se vážou ke každému z mých oborů, studuji Mezinárodní Ochranu Přírody, Ekonomii přírodních zdrojů, Metody antropologie, a Seznámení s muslimskými světy, a má tuhle kombinaci vážně ráda. Dva z těchto předmětů jsou více čtecí, zatímco ty ostatní jsou na zapamatovávání. Musím se přiznat, že mák mnohem raději ty antropologické předměty než ty environmentální.

Na mezinárodní ochranu přírody mámu profesorku, která učí teprve prvním rokem a moc jí to nejde. Ještě se nenaučila jak vést diskuze nebo jak vysvětlit některé koncepty, takže ty třídy jsou docela nudné a moc nevím co v nich dělat, tak si kreslím do sešitu. Ale jinak dělám projekt o Evropském systému prodávání a kupování karbonu mezi firmami aby mohli znečišťovat ovzduší, což je strašně zajímavé a já se těším že se toho naučím hodně naučím s této mimo třídní práce.

Na ekonomii přírodních zdrojů máme profesora kterýs rád hraje hry a dělá tu třídu velmi jednoduchou. Při jedné z prvních hodin jsme každý dostali jako-ryby a potom jsme je lovily z jednoho rybníku a matematicky studovali jestli ta rybí populace přežila na další rok (nepřežila, protože lidi byli hamižní :( ) a nakonci jsme všichni dostaly čokoládu. Tohle asi jedna z nejlehčích tříd, které jsem kdy měla. Minulý týden jsme měli test a vůbec to nebylo těžké. Ekonomii je taky docela jednoduchá protože prostě logicky dává smysl. Tohle je moje poslední třída ekonomie na Colby, tak jsem z toho trochu smutná, ale nevadí, alespoň budu mít čas na jiné předměty.

Metody antropologie je moje nejoblíbenější třída tento semestr. Vlastně to není až tak třída jako kroužek antropologů kteří se sejdou a baví se spolu o svých projektech, Na začátku roku jsme si museli vybrat antropologický projekt na kterém pracujeme celý semestr. Já jsem se rozhodla studovat aktivism a jak dlouhodobí aktivisté ukládají energii a pokračují se všemi svými věcmi které dělají (a angličtině to zní lépe :)). Takže dělám rozhovory se spoustou starších aktivistů, kteří pracují na klimatické změně ve Waterville a je to super, vážně si to užívám, a možná, pokud se všechno povede, tak budu pokračovat v tomto projektu jako moje výstupní práce (bakalářka?). Taky máme super lidi v této třídě, taky si hodně povídáme a celkově sdílíme mnohem více než jenom hodiny :).

Seznamování se s muslimskými světy je třída kde jsem se naučila nejvíce nových informací. Nejdříve to bylo zvláštní protože jsem se s tím profesorem znala dříve jako kamarádka a teprve pak jako studentka, tak na to jsem, si musela zvyknout. V každé hodině se naučím něco nového a pochopím co všechno co jsem se naučila jako předsudek a co je vlastně pravda, a taky o tom jak náboženství, kultura, a občanství pasují a nebo nepasují dohromady a jak to všechno souvisí s modernitou, autoritou a svobodou. Často se stavím za svým profesorem do kanceláře abych s ním prodiskutovala některé z těchto témat více. Teš píšu esej o českém muslimstvý, takže se těší co se naučím (právě jsem začala :)).

Ačkoliv jsem ráda, že jsem stále studentem, čas od času mám takový pocit, že vědomosti nestačí. Na Colby jsem se naučila spousty věcí o světě a o tom jak funguje, ale nikdy jsme neprodiskutovali jak by svět mohl fungovat a nebo jak toho docílit. Ačkoliv jsem se naučila o rasismu, nikdo mě nenaučil o tom jak nebýt rasistou (to jsem se musela naučit sama). Nevím nevím, možná to není školou ale školním systémem?

Práce

Prací nemyslím práci za kterou jsem placená, ale věci které dělám ve svém životě a které mě naplňuje. Jsem si jistá že v češtině existuje lepší slovo pro tuto činnost, ale a angličtině, pokaždé když jedu na nějakou konferenci, lidé se mě ptají „What are you currentyl working on?“ (Na čem zrovna teď pracuješ?) a of tam mám to slovo „work“ které jsem jenom přeložila do Češtiny. Ve svém prvním ročníku jsem byla součástí všeho možného a dělala jsem spousty věcí, zatímco tento rok jsem se soustředila mnohem víc jenom na dvě témata, ale za to mnohem víc. Tyto témata jsou workers justice a climate justice, a obě je vysvětlím níže :).

Workers Justice

Jak jistě víte, v lednu jsme založily organizaci, která se jmenuje United for Better Dining Services (UBDS, Spojení pro lepší jídelní servisy). Na Colby, lidé co pracují v jídelnách jsou nejníže placení a natolik, že je pro ně velmi těžké přežít v Maine. Vzhledem k tomu že tito lidé jsou placeni m,nohem méně než kdokoliv jiný na Colby a my všichni musíme jíst, a jejich svolením, jsme začali kampaň aby se jim zvedly platy a zlepšily pracovní podmínky, což je workers justice. Po tom co jsme nashromáždily všechny informace a vytvořily spousty letáků, brožurek, etc, jsme začali vzdělávat studenty o tom co se děje na naší škole. Potom jsme shromáždily lidi na demonstraci aby s námi náš president mluvil vážně a nakonec jsme se s ním a jinými vysoce postavenými lidmi potkali zatím třikrát a společně organizujeme event za dva týdny, kde celá škola bude mít tu příležitost prodiskutovat co si o tom myslí a jak by nás to ekonomicky ovlivnilo. Jsem ráda, že jsem mohla být součástí této kampaně, protože jsem se toho spousty naučila. Začínaje tím že jsem mnohem lepší v používání GIMPu končeje tím že jsem schopná organizovat s lidmi se kterými si nerozumím a spousty dalších věcí :). Taky jsem vytvořila nové přátele a naučila se stát si za svými názory ať si kdo myslí co chce a zlepšila jsem s v kontroversních situacích (už se neschovávám :)).

Naše demonstrace:

https://www.youtube.com/watch?v=BuNTL_UXvsM&feature=youtu.be

Abychom se zlepšily v organizování, tak jsme na straně taky zorganizovaly workshop Organizing101 s jedním z lidí co mě zaměstnali minulé léto. Kevin je úžasný a nehorázně energeticlý, čemuž čas od času nerozumím, ale bylo super že přijel na Colby a že si uděl na nás čas. Né že bych se naučila něco nového protože Organizing101 je workshop který se děje pořád a pořád dokola, ale je potřeba se zopakovat vědomosti a připomenout si, že všechny tyto věci jsou podstatné. Ana Sofia, Tristan, a já jsme taky vyrazili na národní konferenci organizovanou by United Students Against Sweatshops, super studentská organizace která pracuje na workers justice. Bylo úžasné vidět všechny ty nadšené lidi dohromady na jednom místě. Nejenom jsme měli spousty úžasných workshopů, ale taky nádhernou demonstraci, kdy jsme zavřeli McDonalds, protože neplatí dostatečně jejich zaměstnancům. Bylo to úžasné, jsem strašně moc vděčná že mám tu možnost být součástí všech těchto organizací :).

Climate Justice (a kompost)

Climate justice se těžko vysvětluje dokonce in v angličtině. Je to o tom tom jak klimatické změna ovlivňuje různé společnosti a minority a jak je to všechno propojené a co jako společnost můžeme dělat aby nikdo nemusel být ovlivněný antropomorfickou klimatickou změnou. Na Colby je to CARE. Tento semestr jsme se potkali s presidentem, který nám řekl že ne, že Colby se nepostaví za to aby některé společnosti přestali tolik přispívat ke klimatické změně. Naneštěstí, CARE není skupina která dokáže být kontroverzní, takže teď mámě těžký čas rozhodování se co budeme dělat protože nikdo s nikým nesouhlasí, ale doufám že se to brzo zlepší.

Na druhou stranu, CARE dokázala vytvořit úžasná pouta s některými lokálnímu organizacemi jako například 350 nebo Maine Students for Climate Justice. S těmito organizacemi jsem zorganizovali několik tréninků a teď v dubnu máme naplánovanou velikou demonstraci ohledně klimatické změnu v Mainu. Tohle je část, kterou si hodně užívám. Pracování s lidmi v lokální komunitě je super, protože oni mají trochu jiný pohled na svět a jsou mnohem více investovaní tam kde žijí. Protože na Colyb je spoustu lidí kteří nejsou z Maine, mnohokrát je jejich omluvou, že oni neví dostatek a nebo že je Maine nezajímá. Já většinou přilnu k tomu místu kde žiji hodně a chci být součástí těchto komunit, a proto pracuji aji v Maine. Maine je krásný stát, který, jako každý jiný stát má spousty problémů, ale taky úžasné lidi.

Můj poslední větší projekt je kompostování. Už druhý semestr se s pár studenty snažíme dostat kompost do naší školní kavárny a ještě stále to nefunguje. Ale to nevadí, my se nazdáme :). Teď zrovna začínáme novou kampaň, kdy jsme vyrobily video a samolepky, které říkají I LOVE COMPOST a pokusíme se lidi motivovat aby kompostovali když můžou a je to vlastně tak jednoduché. Pracuji na tomto projektu se třemi úžasnými lidmi, kteří nejsou příliš zodpovědní, ale jsou super lidi, takže si to užívám. Doufám, doufám že už brzy udělám nějaké progres. Part tohoto projektu je taky vážení kompostu v jídelnách což je super a sranda protože musíš mluvit s každým člověkem v celé jídelně.

Život

Můj život se prakticky skládá z práce a školy a lidí a to je tak všechno. Času od času, každý mám čas se zastavit, mám pocit že dělám jenom málo věcí, ale dělám pro ně hodně. Přijde mi to jako malý velký život. Ale jsem ráda že mám tokový život jaký mám. Když si v pátek večer sedneme v mám pokoji na zem a otevřeme flašku vína, čas od času se náš rozhovor stočí na to jaký bychom bili kdybychom nikdy neopustili naše domovy. Moje odpověď je vždycky stejné, nevím, a neumím si to představit, ale jsem ráda že jsem kde jsem. Neřekla bych že znám většinu školy, ale znám dostatek lidí na to abych neměla čas jíst s nimi všemi a potkat se dostatečně často, což je super, protože se vždycky mám na co těšit. Do příště bych se chtěla naučit jak si udělat více času sama na sebe a třeba přečíst knihu která není do školy (ale na to není čas!). Třeba se to naučím toto léto. Právě jsem dostala práci s 350.org v Portland, ME, která je jenom 20 hodin týdně a myslím že to pro mě bude dobré, protože budu mít čas dělat jogu, chodit kolem, číst, kreslit a nebo dělat cokoliv co bych chtěla. Tak uvidím jak to bude a co se stane.

Omlouvám se za takovýto dlouhý článek,

Mějte se moc krásně lidé,

Vaše Esi

Leden a sníh a spousty práce :)

Ahoj Lidi,

jako obvykle (a asi už napořád) se omlouvám že jsem nenapsala dřív. Každý víkend jsem si říkala, no tak si udělej čas, ale nějak se to nikdy nestalo. Teď jedu v autobuse na konferenci o solidaritě s zaměstnanci na univerzitách do Tenesee, dodělávám plakát na kompostovací akci v GIMPu (je tak velký, že každá akce trvá tak dlouho, že mezitím můžu psát :)), a píšu vám.

V lednu máme takový měsíční semestr, kdy studujeme jenom jeden předmět a to nám teoreticky dává spoustu volného času na to abychom se věnovali našim vlastním zájmům. Pamatuji si že minulý JanPlan byl vlastně docela klidný, ale tento ani tak ne, nějak se to stalo že jsem měla spousty práce :).

Ale začněme od toho předmětu. Nakonec jsem se přihlásila na Antropologii Utopií, předmět o kterém mi lidi říkali dvě velmi různé věci - buď že je super a nebo že je to absolutní propadák. Já jsem se nakonec usadila někde ve prostřed. Knihy které jsme četli a filmy které jsme viděli byli úžasné a naučila jsem se z nich toho spousty. Ale ty hodiny byly neskutečně nudné. Náš profesor strašně rád mluvil sám o sobě, takže se většinou ani nedostal k tématu, což byla škola. Taky jsme měli hodni přesně ve 12, což tomu nijak nepomohlo. Zaprvé jsme museli mít velmi rychlý oběd a zadruhé se nám všem chtělo spát. Ale co, užila jsem si to, a už to nemusím zopakovat.

V lednu jsme taky konečně začali pracovat na naši kampani za lepší pracovní podmínky pro pracovníky na naší koleji, speciálně ti kteří pracují ve školních kantýnách. Celý leden jsme strávily vytvářením dokumentu se vším naším průzkumem ohledně té korporace která nám dává jídlo, vytvářením materiálů (plakáty, brožurky, webové stránky, atd.). Bylo to náročné a spousty večerů jsem strávila s Ana Sofia a Hiya pracováním na různých dokumentech a plánováním našeho Awareness weeku na začátku Února (který se tuze povedl, ale o tom později :)). Rozhodně jsem se toho naučila mnohem víc s této spolupráce a vedení meetingů než z mojí třídy. Jsem šťastná že mám tu příležitost být součástí takové úžasné skupiny. Za dva týdny se potkáváme s presidentem naší školy abych mu oznámili co od něho žádáme a počkáme co se stane potom. Umím si představit že bych tohle dělala celý život (samozřejmě ne na Colby :)).

Další velká věc kolem které jsem zorganizovaly nějaké ty lidi byla KXL. KXL je olejová trubka která mám vést středem Spojených Státu ale profitovat Číně, můžete si přečíst víc tady: http://en.wikipedia.org/wiki/Keystone_Pipeline. No a Obama slíbil že se konečně (po třech letech) vyjádří k tomu jestli bude nebo nebude tahle truibka postavena. No a 350.org vytvořila Rapid Response Teams kolem celých spojených států a když Obama řekne ano, postavíme ji, tak se většina lidí z těchto skupin nechá zavřít za civil disobedience. No a v lednu a únoru jsme měli tréningy o tom jak správně zorganizovat protest, jak mluvit s policií a medii, a jak se zmobilizovat v krátkém čase. Já jsem by ta point person na Colby, tak že jsem vždycky vzala nějaké studenty a jeli jsme dohromady do Waterville. Kde jsem se potkaly s členy 350CentralMaine. Taky jsme dohromady zorganizovaný nádherný svíčkový protest:

Jinak jsem taky žila, potkala jsem nové lidi, šla jsem tancovat, a hrála nejhorší hru mého života - cards against humanity. S Burcu jsme měli spousty náhodných večerů kdy jsme se sešli u dýmky (ne, ještě stále nekouřím :)), vína, a povídali si, což bylo strašně moc super :). Přijel k nám nový student z Polska, tak bylo super s někým mluvit jazykem kterému alespoň trochu rozumím a myslím že jsme se stali dobrými kamarádi. Kuba přijde každý večer do mého pokoje a usne mi v posteli zatímco já pracuji, super :). Jinak myslím že čím víc jsme zvyklá na Colby, tím víc to tam ráda. Jasný, je to místo se spoustou problémů, lidí se kterýma si nesednu, a alespoň metru sněhu za poslední měsíc a půl, ale taky je to místo kde jsem hodně vyrostla a změnila se a uvědomila si co chci dělat ve svém, životě (nebo alespoň v těch nadcházejících letech).

No, něž dojedeme do Bostonu, pokusím se Vám ještě napsat o mém únoru, ale nevím nevím :)

 

 

 

Mějte se moc krásně,

Pac a pusu na čelo,

Es

New York :) (stát i město)

Ahoj Lidi,

jak jistě víte tak už nám před nějakou dobou začali Vánoční prázdny. Tento rok jsem mnohokrát mluvila se svými kamarády o tom jak se pravděpodobně nikdy nedostaneme zpátky do Spojených Států po tom co skončíme školu, takže jedním z mých nových cílů je trochu cestovat kolem než budu muset odejít (protože mi skončí víza :)), no a proto jsem se vydala na týden a půl do New York státu a do města New York, a bylo to super :).

Když jsem přijela, tak jsem přespávala u mého kamaráda Brandona, kterého jsem popravdě řečeno příliš neznala dokud jsme spolu nestrávili dva dny v New Yorku. Prošli jsme pěšky půlku Manhattanu. Musím přiznat že moje měřítko New Yorku bylo docela špatné, nějak jsem měla pocit že můžeš projít centrum New Yorku asi tak jako můžeš projít Prahu, ale top vůbec není pravda. Prošli jsme půlku centra ze den usilovného a rychlého chození. Ale bylo to super. Začali jsme na Brooklinském mostě, ze které jde vidět panoráma New Yorku se sochou svobody. Je to zvláštní, je tam takové vyvýšená cestička mezi dvěma dvouproudovými silnicemi a chodí tam neuvěřitelná spousta lidí. Brooklynsklý most je taky permanentně v nějaké opravě protože nesplňuje technické podmínky. Z tohoto mostu jsem taky viděla budovu kterou jsem stanovila mojí neoblíbenější budovou v New Yorku, vypadala jako by ji někdo vzal a jemně pokrčil, ale tak aby ještě stále vypadá krásně, prostě nádherná.

Potom jsme prostě šli směrem na sever. Nejdříve jsme došli na Times Square (které existuje :), já myslela že je jenom ve filmech :)), které určitě nebude mým oblíbeným místem v New Yorku. No prostě tam bylo spousty a spousty světelných reklam a charakterů z akčních filmů a podivných muzikantů a spoustu a spoustu lidí. Z Times Square jsme potom vyrazili do Central Pakru, což byl zajímavý protipól Times Square. Central Park byl postavený aby lidi v New Yorku mohli jít do přírody a zapomenou na to že jsou ve městě, což není tak úplně možné, protože jsou stále vidět všechny ty mrakodrapy, ale je to moc nádherný a velikánský park., Dokonce mají uvnitř led na bruslení, zoologickou zahradu, a veliké jezero, no prostě hodně věcí. Jinak jsme navštívili Little Italy, the Village, a tak dále. Byl to super, ale vyčerpávající den, a byla jsem ráda že večer můžu usnou :). Další den jsme se pak potkali s Brandonovými kamarády, hráli deskové hry, a loudali se New Yorkem. Večer jsem pak odešla od Brandona a šla přespat u Renza, kamaráda který dokončil Colby už minulý rok, bylo super vidět ho a popovídat si. Další den ráno jsem pak vyrazila hodinu na sever od New Yorku navštívit mého kamaráda v Bedfordu a zůstat tam na týden.

Tomas a jeho rodina žijí ve velikánském domě kousek od New Yorku. Myslím že to byl ten nejodpočinkovější týden mých Vánočních prázdnin. Koukali jsme na filmy, hráli deskové hry (já jsem zvládla vyhrát skoro všechny monopoly, a Tomas zase všechny Yatzhee), chodily jsme na krátké procházky, a spali do 10 ráno (docela se stydím). Ale rozhodně myslím že jsem potřebovala tento kousek klidu. Jeden den jsem si vydala zpátky do New Yorku do Metropolitanského Muzea Umění, které bylo překrásně. Vstupné bylo dobrovolné a lidi se volně procházeli kolem umění, mluvili spolu, fotily se, a tak dále. Atmosféra v tom muzeu byla úžasně uvolněná a dokonce tam měli i kavárnu :). Mě osobně se nejvíce líbila sekce Afrického umění, Moderní umění, a zbraně a zbroje. Potom jsem té rodině u které jsem byla koupila sadu baněk ve tvaru různých hlodavců :).

S Tomasovou rodinou jsem taky oslavila Vánoce. Večer 24tého jsem šli na večeři k jejich kamarádům a 25 odpoledne pak přišlo pár rodin do jejich domu, kde jsme měli velikánský večeřo-oběd. Bylo to příjemné, ale na konci už jsem byla velmi ale velmi unavená z lidí a chtěla jsem být chvíli sama, což se mi splnilo hned další den, kdy jsem celý den cestovala do Portlandu. Po cestě jsem potkala pána z Afghánistánu, se kterým jsem strávila celou jízdu povídáním. Teď jsem v Portlandu, šťastně zpátky v Maine a za týden a kousek zase zpátky do školy. Zatím to byli moc hezké prázdniny.

Mějte se moc krásně,

Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok,

Vaše Esi