Esi in Italy: Kyrgyzstán: země černého čaje a malin :)

Ahoj Lidi,

já vím že jsem už asi rok a půl nebo jak dlouho nenapsala z půlky protože mi můj život přestal připadat tak zajímavý (všechno se tak nějak opakovalo) a z půlky protože jsem vůbec ale vůbec neměla čas, ale teď jsem zrovna skončila na půl roku v zemi ve které jsem nikdy nepředpokládala že skončím - v Kyrgyzstánu - a tak jsem si říkala že by znovu bylo dobré začít psát.

Teď sedím na posteli v dětském pokoji ve kterém obyčejně spím, děti jsou ve škole, a já mám ještě tak hodinu než se vyrazím potkat s kamarádkou, tak to snad stihnu dopsat za tu dobu. Tohle je konec mého třetího týdnu v Kyrgyzstánu a ještě mě čeká 5 a něco měsíců, ale už se tu cítím jako doma.

Když jsem přijela první den, v 5 ráno na Manas letiště v Biškeku, byla kosa jako blázen, já byla unavené a nejistá. Potom mě odvezli k mojí host family, rodině u které teď budu až do Května bydlet, která nemluvila ale vůbec Anglicky a jenom Rusky a Kyrgyzsky, a já měla pocit že to nikdy nezvládnu. Ale vyspala jsem se a potom se naučila nějaké základní fráze v ruštině a vydala se seznámit se s mojí rodnou, které je úžasná. Sice si ještě stále příliš nerozumíme, ale to nevadí. Moje ruština se zlepšuje a já je pomalu učím anglicky. Moje rodina je veliká (alespoň na moje poměry). Žiji se čtyřmi dětmi, to nejmladší je 2 roky stará a tomu nejstaršímu je devatenáct a všichni jsou úžasní. Ta nejmladší ráda krade věci, jí gumy na konci tužkách a sedí se mnou v posteli zatím co se snaží porozumět mému programu na učení ruštiny. Ti prostřední dva jsou moc hodní. Jedna z nich ráda kreslí a mluví se mnou anglicky, a ten druhý nikdy nepochopil že já vlastně rusky moc neumím a vždycky mi přijde něco říct v ruštině a já mu to odkývám. Potom je tady maminka která je moc hodná a o všechny se o nás stará, její sestra, která je tichá a první týden na mě vůbec nemluvila, ale teď se alespoň usmívá, a tatínek které ho jsem potkala asi jenom třikrát, a on nemluví anglicky vůbec, takže se prostě nedomluvíme. Taky je tu spousty hostů, skoro každý den někdy přijde na večeři a nebo na čaj (což v Kyrgyzstánu znamená čaj a jídlo, vždycky). Někdy tu jsou aji děti, které se se mnou snaží bavit a dokázat že mluví velmi dobře anglicky, jindy jenom dospělí, kteří zalezou do obýváku a my je nevidíme dokud zase neodcházejí.

Když jsem slavily den mužů, což je 23ho února, tak přišel nějaký docela slavný Kyrgyzský zpěvák a hrál na tahací harmoniku a zpíval v Kytgyzstánštině, tak jsem ho poslouchala a pak jsem pila vodku s ostatními muži kteří ho také poslouchali. Jinak jsem si na rodinný život docela zvykla. Sice mi čas od času chybí soukromí a naposledy když jsem se pokusila podívat se na film, tak mi malá slečna vypla počítač a potom se se mnou někdo pokusil mluvit Rusky takže jsem ho nedokoukala, jsem tady ráda. Moje rodina je velmi tradicionální v Kyrgyzském měřítku. Vlastně bydlí v Biškeku jenom rok a přestěhovali se sem z jihu Kyrgyzstánu který je obecně považován za více tradicionální než sever (kde leží Biškek), což mimo jiné znamená že jíme velmi Kyrgyzské jídlo. V Kyrgyzstánu lidé jí maso 3krát denně což je pro mě neuvěřitelné. Na snídaní, která je ve volném dni tak kolem 11 dopoledne mají chléb, čaj, a plévku s masem, na oběd, kolem třetí, mají polévku s masem nebo rýži s masem nebo brambory s masem a čaj, a potom na večeři a čas od času druhou večeři, většinou taky mají buď polevku s masem, rýži s masem, nebo brambory s masem a čaj. Kyrgyzská kuchyň se asi nikdy nestane mou oblíbenou protože má příliš mnoho masa a oleje a velmi málo zeleniny a ovoce, zato Kyrgyzský čas je úžasný. Moje rodina pije čaj ke každému jídlu. Čaj se tady pije z misek a ne z hrníčků a většinou se udělá konvice plná čaje, a pak druhá, a pak třetí ke každému jídlu. Čas se tu taky nepije jenom tak, ale naopak, vždy se do něj přidává buď med, malinová zavařenina, cukr, a nebo mléko. Tyto ingredience jsou také vždycky na stole v takových speciálních mističkách. Na stole je také vždycky chleba ve veliké míse a obyčejně máslo na malém talířku.

Tohle je tradiční Kyrgyzský chléb, kterému se říká libočka, je docela dobrý :)

Kromě každodenního jídla, Kyzgyzstán má taky spousty speciálního jídla které lidé jí jenom čas od času, mnoho tohoto jídla taky obsahuje spousty masa. Ale pro mě byly nejzajímavější dva typy nápoje: v českém přepisu tan a šoró. Minulou Sobotu jsem se potkala s dvěma lidmi z Kyrgyzstánu a společně jsem vyrazily na obhlídku biškeku a oni mě pozvali na tyto dva nápoje. Koupili jsem je v narodnim, což je jeden z klasických obchodů, a k tomu jsem koupily tři kelímky. Pak jsme si sedli v parku a vypili obě dvě flašky. Tan je něco jako kefír smíchaný s mlékem a solí a ještě k tomu sycený. Když jsem to pila poprvé, málem mě kleplo, ale potom jsem se na tu chuť docela zvykla. Asi to nikdy nebude můj oblíbený nápoj, ale určitě si ještě dám něž odjedu z této země. Šoró už mi chutnalo více. Co jsem pochopila, je to jemně fermentovaný nápoj z pšenice, ječme a kukuřice, má tmavě hnědou barvu, a chutná tak jak si představuji pivo ze středověku. Je to docela dobré, ale taky je si potřeba zvyknou na tu chuť a konsistenci, které je docela hustá na to že je to nápoj. Kromě toho se tu taky jí něco jako sušené, nakyslé sýrové kuličky z kravího mléka, které mají nakyslou chuť. Lidi tady to jí jako zákusek nebo dobrotu. Na ulicích je obyčejně možné vidět malé stolečky, vedle kterých sedí nějaká paní nebo pán kde se prodávají tyto kuličky vedle žvýkaček a cigaret.

Podle mě je Biškek nádherné město, i když špinavé a rozbité. Biškek je docela malý rozlohou a skoro všude se dá dojít pěšky tak do hodiny. Všechny budovy jsou tu šedé a nebo hnědé a myslím že jsem tu viděla nejvíce rozestavěných domů co jsem kdy viděla v jakémkoliv městě, ale, možná protože je zima, nikdo je nedostavuje, jenom tu tak stojí, a já si moc nejsem jisté jestli se někdy dostaví. Taky je tu neuvěřitelné množství prachu. Když jdu do práce, je možné vidět paní jak zametají chodníky před obchody a rozviřují prach. Prach je tu prostě viditelná součást vzduchu. Prvních pár dní se mi docela špatně dýchalo, ale teď už jsem si docela zvykla a nemám problém chodit nebo běhat v takovémto vzduchu. Centrum Biškeku je docela historické, a lidi v Kyrfgyzstánu si velmi váží své historie. Skoro každá důležitá osoba má velikánskou sochu a nějaký altánek kolem nebo něco podobného. Na to jak malé město Buiškek je, některé ty pomníky jsou velice velké. Jeden z největších hrdinů je tady Manas, o němž se zpívá epos který trvá přeříkat celý den a noc. Manas byl silný muž který ochránil Kyrgyzstánce a jejich národ před nebezpečím. Spoustu mužů se ti taky jmenuje Manas přesně protože je to takový národní hrdina. Moje práce je hned vedle Manasova náměstí kde je filharmonie a velikánská fontána s Manasem a dvěma dalšími lidmi, jejichž původ ani rodilí Biškekané neznají.

Socha Manase na hladnvím náměstí

V centru Biškeku je taky spousty parků, které v zimě nevypadají příliš zeleně, ale jinak asi ano, jsou tam místa na sezení a hlavní náměstí s nádhernou architekturou a ještě jednou sochou manase. Kolem jsou taky všechny možné vládní budovy a ta hlavní se jmenuje bílí dům stejně jako v Americe a stejně jako v Americe je to dům který je bílí. Pro mě je to příjemné město ve kterém se dá procházet, vždycky vidět něco nového a lidé jsou moc příjemní. Ulice a doprava jsou taky velmi fascinující. Ulice v Biškeku jsou docela rozbité a často je vidět více hlíny nebo betonu, ale rozhodně to není problémové na chození nebo tak. K mému údivu tady silnice nemají bílé rozdělovací čáry, každý tak nějak jede plus mínus ve správném směru a ono to funguje. Taky tady mají auta s volantem na obou stranách, na pravé i na levé, a vůbec jim to nevadí. Rodina mojí kamarádky, která dělá to stejnou práci, vlastní dvě auta jedno s volantem na pravo a jednou s volantem na levo, a rozhodují se podle toho jak se zrovna cítí které si vezmou. Jiní mi řekly že jedna strana (nepamatuji se které) je více cool než ta druhá, a podle toho si lidé vybírají auta.

Rozestavěná budovy v Biškeku

Kyrgyzský bílí dům a jeho vajéci

A Kyrgyzská vlajka, červená se žlutým sluncem a jurtou, moc nádherná

Do práce sice chodím pěšky, ale z práce jedu městskou hromadnou dopravou. Lidi tady většinou používají maršutky. To jsou minibusy které jezdí po vyznačených trasách (ačkoliv nikdo neví kde ty vyznačené trasy vlastně můžete najít) v docela krátkých intervalech (ačkoliv nikdy neví jaké ty intervaly přesně jsou). Maršutku si můžete zastavit kdekoliv kolem její trasy, vejdete dovnitř, dáte řidiči 10 somů (kyrgyzstánský som je zdejší měna, 3 kč = 1 som) a jedete jak dlouho chcete. Maršutky jsou většinou plné lidí. Ta první kterou jsem jela byla velmi ale velmi plná a lidi se tlačili jeden přes druhého. Každá maršutka je jinak plná a někdy mám štěstí a jedu ve velmi prázdné maršutce a jindy jedu ve velmi plné maršutce, to záleží na času a na lidech. Jinak tu jezdí i autobusy a trolejbusy (dárek čínské vlády), ale ty jezdí jenom čas od času. Každý dopravní prostředek má na sobě v azbuce napsáno kam jede takže místní se tu vyznají, ale cizinci moc ne. Já jsem se naučila pár čísel které potřebuji, ale jinak vůbec nevím a vždycky když se snažím někam dostat, volám svému kyrgyzskému bratrovi a ptám se ho, ve velmi pomalé angličtině nebo zlámané ruštině, jakou maršutku bych si měla vzít.

Obrázky z mojí cesty do práce: