Konec ?? :( :)

Ahoj Lidi, sedím u Eny doma, tedy v Mostaru, ale chci ji nechat nějaký čas s její rodinou, přece jenom je neviděla víc než 4 měsíce a potřebuje jim všechno popovídat a taky strávila celej den se mnou, bloumáním po Mostaru a koukáním na jedno úžasný město, ale já chci začít jinde.
Začnu těmi věcmi, které mi teď přijdou poněkud nepodstatné, ale pokud se dokopu za pár let, budu ráda, že jsem je napsala. Moje zkoušky dopadly překvapivě dobře na to že jsem v období kdy jsem měla studovat plavala v moři, dělala výrobky z keramiky a dívala se na seriál od Terryho Prathcheta docela dobře a to:
Chemie 7
Biologie 6
Angličtina 6
Matematika 7
Filosofie 7
Italština 4 (dobře přiznávám že jsem ani neotevřela učebnici páč tenhle předmět se nepočítá do IB a místo abych psala v minulosti jsem psala v budoucnosti, ale 4 znamená prošla :))
Čímž skončím školu páč jsem se rozhodla že Mostar budou moje „prázdniny“ a až se vrátím domů začnu znova makat, takže teď na nic takového skoro ani nemyslím. To o čem bych chtěla psát hlavně je mích pár posledních dnů ve škole, pár posledních slov s lidmi, který už nikdy neuvidím.
Po zkouškovém jsme naprosto nelogicky měli další tři dny školy, kdy jsme především chodili s učiteli a celou třídou na kafe a z nějakého nesmyslného důvodu dodělávali internal assesmenty (alespoň já a celá moje chemické třída určitě) a hlavně jsme tak tři až čtyři hodiny denně tančili a připravovali se na IB a mezitím vším se snažili mít čaj s co nejvíce lidmi jak jen to šlo. V pátek byla poslední osmica kam šli úplně úplně všichni. Bylo to krásný a možná ještě krásnější, protože to byla ta poslední. Došli jsme tam pěšky učívajíce si poslední hromadnou cestu Černicou a tak. Jemně jsem se přiopila a jen jsem všem potřebovala říct jak jsou úžasní a co na nich mám ráda, takže jsem to všem řekla a nakonec si dlouze popovídala s Joshuou (druhák z JARu) o poezii, přírodě, lásce a spoustě věcí. V sobotu jsem se pak pokoušela balit, což se mi docela povedlo a zjistila jsem že většina mých zavazadel jsou jen knihy a knihy (to určitě znamená že jsem chytrá, ne?). Večer byl pak poslední koncert Jazz bandu, který jsem strávila s Raynou, která mě pozvala na tři piva v průběhu a pak s Victorem a Shpresou a tak. V neděli večer jsem si pak měla dlouhý a poslední čaj s Victorem, což bylo poněkud smutné. Jo a v neděli jsem taky naposled šla na Bioplot a našla tolik salátu, špenátu, hrášku a tři ředkvičky, že jsem mohla udělat salát a pak poskakovat po Fore law, kde byl picknick a nabízet všem jednu lžičku (páč ho bylo poněkud málo), což mi připomíná že se mi nepovedlo sehnat nikoho kdy by se o zahradu staral v létě takže asi všechno umře :(. No a taky jsme měli poslední tutorial lunch v osmici, kdy jsem si skvěle popovídala s Tao a Lindem. V pondělí pak poslední assembly, mnoho a mnoho rehealsalu pro naše druháky a večer poslední banda berimbau, kdy jsem si pekelně namohla krk a pak jen seděli s Raynou venku a povídala si. V úterý pak IB show. Takže jsme celý den jen tančili a tančili, snažili se postavit stage, dosehnat všechny kostýmy a vyřešit všechny technické problémy a do toho si všichni kupovali Yearbooky no prostě to byla tak nabitý, že jsem si ani pořádně neuvědomovala co to všechno znamená. Večer jsem se pak polila jogurtem na svoje tančící kalhoty a musela je vyprat a pak jsem tančila v mokrých. Hlavně jsem si namohla kotník takže jsem chodila v zabandážovaném, no moc jsem nechodila.
IB show byla úžasná a dlouhá, nakonec jsem tančila ve 5 aktech (Korean, Brazilian, Juss, Shirs and Armenian) což bylo docela dost,ale všechny jsem si užila naplno. Mým posledním tancem byl Arménsý tanec, který zahrnuje především skákání a jí trubka zapomněla, že ho tančíme na štěrku a nevzala si žádný botmy nadruhou stranu jsem si řekla, že musím dát do toho tance všchno a tak jsem taky udělala a dokonce jsem se dokázala usmívat celou dobu. Toť proč mám ještě pořád puchýře po celých šlapkách :). Dokonce i Max pak za mnou přišel a oznámil mi že jsem velmi dobrý tanečník. Pak noc strávená v portu jen bytím s lidmi do pěti do rána a pak spánek. Celou tuhle dobu jsem si nějak neuvědomovala, že by všechno tohle mohlo opravdu skočit. Všechno mi to došlo až na closing ceremony, při řeči Josepha (prvák z Hong Kongu) a Lulu (frujačka z Egypta), kdy jsem prvně plakala z důvodu opouštění lidí.
Upřímně řečeno jsem z nějakého důvodu neočekávala že bych vážně brečela nakonci, ale Po tom co Aisté odjela jsem se snažila najít svůj pas což se mi chvála bohu povedlo a pak už jenom chodila kolem a mluvila a nějak moc nevěděla co vlastně dělat. Večer jsem pak šla dopovracet zbytek věcí, měla čaj s Pandou a dostala celý čínský čajový pod a hromadu čínského čaje, potom jsem pila víno s lindem na střeše Sholzu, povídala si s Raynou, Andreinou maminkou, Victorem, Augistýnem, Honasem, Annou Larney, Joshem a Jovitou. Za celou tu noc jsem plakala strašně mockrát. Ve čtyři jsme se pak přesunuli na piazu a loučili se s lidma co odjížděli a plakali a plakali. Kolem šesté ráno jsem pak šla na tři hodiny spát a v deset jsem pak odjížděla. Jak jsem celou noc průběžně plakala, říkala jsem si že to hle už bude vpohodě a ze začátku taky bylo. Dělali jsme si srandu s Raynou a Shphresou a pak, pak se něco zlomilo. A já začala znovu plakat a jen chodit kole a objímat lidi, který už možná nikdy neuvidím.
Budou mi chybět a to moc, ale na druhou stranu jsem si vědoma toho, že všechny chvíle byli mnohem krásnější a intenzivnější. Že jsme nedokázali začít být znudění těmi druhými lidmi a že jsme si vážili každého momentu, který jsme tu zažili. Jasný že kouzlo toho místa který jsme právě opustila není jen o limitovaném času, ale to že máme časový limit to dělá mnohem víc vyjímečné a intenzivní. Spousty lidí mi budou chybět strašně moc a příští rok až přijedu budu chodit kolem a vzpomínat co se kde stalo, ale život jde dál a jíní lidi přijdou a on to asi tak má být, že lidí přicházejí do života a pak ho zase opouštějí a věci mění (ono by to pak možná začalo být trochu nudné) a to že jsem odjela do Itálie a že moji druháci odjeli z Itálie už navždycky je jenom jedno z mnoha opouštění který zažiju. Jasný že je mi to líto a že budu ještě několiksetkrát plakat, ale cítím to svým způsobem velmi správné, že je to tak jak to má být, neptejte se proč, já nevím.
Ci vediamo a pronto

Vaše Esi