Ahoj Lidi,
sedím před Luchesse, je krásné
slunečné odpoledne a já se právě vrátila z běhu do Villagia
del pescatore a zpátky, osprchovala se a dala si kapučíno. Jdou
slyšet skřeky ptáků a ve vzduchu je cítit moře. Vedle mě sedí
Ljuba, moje spolubyla a dopisuje (spíše začíná) její EE, ale to
není o čem Vám chci dneska napsat, dneska budu povídat o Irsku,
protože bych měla a taky vám neukážu žádné fotky. Ne že bych
nechtěla, jen jsem nechala foťák i s kartou doma a fotky jsou na
kartě.
Moje cesta do Irska byla dlouhá,
trvala celé tři dny, ale zato jsem viděla Londýn. Strávila jsem
tam celých deset hodin, takže jsem našla první možnou úschovnu
zavazadel a nosila tam moji velkou krosnu a s malým baťůžek
vyrazila kolem. Londýn je velmi...cihlojidní. Je to velký město
plný domů a lidí a žádného GPS signálu. Ale na druhou stranu
si dokážu představit, že bych v Londýně žila )kdybych na to
někdy měla peníze). Jsou tam divadla, kavárny a hospody ale taky
parky. Nádherný veliký státní (jestli jsem to dobře pochopila)
parky plné stromů a lidí dělajících všechno možný. V jednom
bylo uprostřed velikánské jezero ve kterém byli všechny možné
druhy ptáků počínaje pelikány končeje normálními kachničkami
a nebo lyskami. Taky tam všude měli vrtulníky, především kolem
parlamentu. Protože jsem tam byla zrovna v době olympijských her
tak jsem viděla spousty a spousty britských vlajek, vlaječek a
motivačních soch. Jinak jsem se prošla kolem parlamentu,
buckimhamského paláce, toho slavného kostela kde se vdával mladý
skoro-královský park atd. Bylo to trochu únavné, ale jinak v
pohodě. Potom jsem nastoupila do druhého autobusu směřujícího
do Irska. Poprvé jsem jela na trajektu. Vlastně to tam vypadalo
jako ve veliké restauraci která se trošičku pohupovala, ale
alespoň jsem tam dobře spalo. Irské autobusy jsou velmi podobné
těm italským, moc nedodržují časový rytmus, zato jezdí
nebezpečně, ale nakonec jsem se úspěšně dostala až na onu
Farmu.
Soukromé jméno této farmy bylo
Octopuses garden (podle té Beatles písničky). Byla na západním
pobřeží Irska, kousek od Gallway, skoro v srdci Národního parku
Burren, vyhlášeného především strašně moc druhů kytek které
tam rostou. Byla spíše taková farmička s velikánskou zahradou,
jedním polytunelem, dvěma psy, jednou kočkou, koťaty a párem.
Velmi zvláštním párem, slečna měla 22 a byla z Německa,
zatímco pán měl kolem šedesáti a byl Ir, ale evidentně jim to
klapalo. Každé ráno jsme vstali, uvařili kaši a dohromady ji
snědli se spoustou oříšků a sušeného ovoce. Potom se šlo
pracovat, normálně jsem pracovala na zahradě - sázela saláty,
okopávala brambory, sbírala hrášek nebo fazole, pracovala v
polytunel a pak jsem chvíli malovala okna nažluto a
tak....Odpoledne jsem buď byla mrtvá a tak jsem si četla a nebo
jsem se chodila procházet po okolí někdy i se psy. Burren je moc
krásná oblast plná zelené trávy, malých kopců a kamenných
zídek, postavených za hladu . Lidé za ně dostávaly hlávky zelí.
Kousek od tam byla Burrenská perumerie s krásnou zahradou plnou
nejrůznějších bylinek, kavárnou, kde prodávaly velmi dobrý
mrkvový dort a taky s výrobnou parfémů ze zdejších produktů.
Taky tam byl kousek malý keltský kostelík z 12 století a ještě
starší hrob. Když se v Irsku chodí po značných cestách, je
naprosto normální že přelézáte zítky a chodíte výběhy s
krávami (ze začátku jsem se jich docela bála, ale ony utíkaly
přede mnou). Všude jsou vztyčené menší či větší kameny
ještě z dávné doby.
Irové sami o sobě jsou moc hodní
lidé, kteří se nebojí přijít na ulici zeptat se jak se daří a
začít rozhovor. Stačí aby někdy vypadal jenom trošičku
ztraceně a hned se ptají kam že bych to chtěla jít. Nebo když
jsem chodila na výlety tak mi skoro každé auto zastavilo jestli
náhodou nechci někam svézt. Někdy, někdy to bylo takový
strašidelný, když se vám někdo randomě zeptal jak se daří,
ale většinou super. Irsko je podle mě země mléčných výrobků.
Sýry, mléko a máslo jsou tam levné a velmi dobré. Máslo je
jenom slaný, takže když se peče buchta je taková trošičku
slaná což je zvláštní. Jak jsem tak přijížděla ze země do
země, Irsko bylo něco jako země kamene a Anglie země cihly.
A pak jsem se vrátila domů, potom
co jsem přežila bouřku na trajektu a měla mořskou nemoc,
neztratila se v Londýně atd...a pořádně si užila poslední
týden než jsem znovu vyrazila do Itálie.
Moje poslední věta je: Fotky dodám
jakmile se potkám se svým foťákem, což bude pravděpodobně brzo
:)
Mám Vás moc ráda lidi
Esi
Žádné komentáře:
Okomentovat