Ahoj Lidi,
Tak jsem se konečně donutila
napsat. Sedím na balkóně, piju moji dnešní třetí kávu a po
dlouhé, dlouhé době jsem si udělala čas a donutila se Vám
napsat. Je tu krásně, včera byla veliká bouřka s kroupami, takže
s konečně pročistil vzduch a i moje hlava, snažím se vzpomenou
kde začít, začnui začátkem školy, lépe řečeno, začnu cestou
do školy.
Jelikož jsem už věděla alespoň
trochu víc o tom jak to tady v Itálii chodí, věděla jsem co si
vzít a co ne, čímž jsem taky ale měla spousty věcí (jedna
taška byla plná učení...), takže jsme s maminkou sebrali Sokola
(nebo možná on sebral nás) a vyrazili jsme. Vzpomínám si,
vzpomínám...bylo to nádherné, zamračená ráno a já jsem byla
velmi ráda že se neupečeme, ovšem jak už to tak bývá, když
jsme jeli z Česka do Itálie, bylo to na Sever a k odpoledni už
bylo strašlivé horko. K večeru jsme se zastavili na chvíli v
Luibljaně (asi se to píše jinak) a šli se podívat na hrad, který
mě totálně zklamal jelikož se zevnitř proměnil v kavárny a
skoro diskotéky. Ale promenáda tmou zpátky byla moc hezká, stejně
tak jako kostely kolem. Večer jsme pak konečně našli camp, kde
jsem poprvé po třech měsících mluvila Italsky, tedy...pokoušela
se. Byl to ten nejlevnější kemp který jsme našli, kousek pod
dálnicí, ale byl tam příjemný, postarší, obtloustlý pán,
který mi všechno ukázal a neustále mě upozorňoval na to jak je
nebezpečné chodil kolem dřevěného hada. Problémem ovšem bylo,
že já si za Boha nemohla zapamatovat slovo had v Italštině (a
ještě stále ho nevím), takže jsem se ho pořád dokola ptala co
myslí. Ráno jsme pak jeli do Terstu, podívat se kolem a dát si tu
pravou dobrou italskou zmrzlinu, kterou ocenila i moje mamka, která
sladké nejí a pak jsme vyrazili do velikánské jeskyně kousek od
sud. O bylo úúúžasné, velké nádherné a hodinu dlouhé. Pak už
jsme pomalu jeli do Duina, našli jsme moji rezidenci - tedy Lucchese
a vybalili mě (alespoň relativně).
A víte co taky? V Luibljaně tam měli draky :) !!
Trieste a Bora je ta nejúžasnější kombinace....
A pršelo tak moc, že jsme si i schovali do podchodu....
....a v podchodu pod deštník a pak...
....a pak už jenom pod děštník :)
Ale my se deště nebáli, my jsme raději viděli věci
....a věci
...a čekali další bouři :)
Abych pravdu řekla, bylo to jako jet
z Domů Domů, velmi zvláštní. Byla jsem ráda, že vidím všechny
ty lidi. Ukázala jsem mamce a Sokolovi všechny věci kolem -moje
zahrada vyschla na troud protože ji nikdo nezaléval - a rezidence a
tak. Potom, protože oni už museli jet domů, aby se stihly vrátit
v klidu jsem se vrátila zpátky do svého “druhého” života.
Bylo to super, ten první týden tady - Intro week - bylo jenom
volno. Já jsem ani nesáhla na práci, jen jsem se bavila se všema
těma lidma kolem, popovídala si s mými spolužáku, se kterými
jsem nebyla tak blízká minulý rok a začala potkávat
prváky...moje prváky. Je...bylo to zvláštní, najednou nevidět
všechny ty lidi co jsem měla ráda a se kterýma jsem se bavila,
jen jsem očekávala, že se vynoří někde z pozarohu a znovu mě
pozdraví, ale ono nic. Na druhé straně, naši prváci jsou úžasní
, mám je ráda. Postupně přijela Barča a Jasmínka z České
republiky, tak jsem jim ukázala kolem, pomohla jim vybalit se,
popovídala si a potkala spousty a spousty dalších. Organizovali
jsme ice-breakers, první setkání, první Mickeys, welcome show.
Ano, to byla moje poslední show na UWC v prvním týdnu kdy jsem tu
poslední rok. Ale povedla se, trénovali jsme hodně a na konci to
bylo prostě úžasný a pak první Mickeys, do kterých jsem nešla,
protže jsem byla moc moc unavená. A taky první osmizza. A taky nám
zrušili Sustainability workshop, aniž by někomu řekli, což mě
docela dost naštvalo, ale to byla tak jediná věc.
Po tomhle týdnu už se začali dít
jiné věci, třeba se začalo mluvit o univerzitách, třeba se
začalo mluvit o EE a o škole a pak mi to došlo...já jsem zpátky
ve škole! Se vším všudy, včetně stresu, učení a kafe :).
Najednou se mě všichni ptaly kam že to jdu na univerzitu a já si
ještě nevybrala země, a kolik jsem toho přes prázdniny studovala
a jak dlouho jsem strávila vybíráním té správné univerzity. A
všichni učitelé navázali na staré látky a já si nic
nepamatovala (ale to nikdo). A do toho všeho jsem se snažila
seznámit se s primami, pokecat s nima a taky udržet stará
přátelství s druháky, pořádně se vyspat a najít university.
Alespoň, že jsem dopsala svoji EE tak s tím teď nemám takové
problémy. Řekla bych, že jsem po těch dvou prvních týdnech byla
poněkud mrtvá z přehlcení vším možným, s toho jak pořád
mluvím a tak jsem uvítala výlet do sarajeva.
Upřímně řečeno si nepamatuji ten
den kdy jsem se přihlásila a jak se mi stalo, že mě vybrali. Ale
v sarajevu byla konference o míru a náboženství. Jen abych Vás
uvedla do nějakého smysluplného kontextu, Sarajevo je hlavní
město Bosny a Hercegoviny (já to třeba nevěděla), kde byla válka
mezi Srby, Chorvaty a bosňáky, kteří všichni mluví tím stejným
jazykem, ale mají jiná náboženství a národnosti a trošičku
jiné zvyky a všichni žili v Jugoslávii, a co jsem od nich slyšela
tak velmi šťastně. Jenže pak se srbská vláda rozhodla, že
chtějí aby srbové měli navrch a začala válka, která trvala
docela dlouho. Teď je kole mír, ale celé země má tři prezidenty
a všude jsou rozstřílené baráky a díry po bombách, všude jsou
jména, jména lidí, kteří zemřeli. Byla jsem v galerii
fotografií z jedné vesnice, která byla vybita do posledního
člověka a bylo to strašlivě smutné, nebo jsme se třeba jeli
podívat do tunelu, kudy se utíkalo pryč ze sarajevo, protože to
město bylo obklíčené tanky a snipery.
Krom toho jsem si Sarajevo velmi
užila. Ačkoliv to nebylo příliš sustainable, tam jsme tam
letěli, z mě neznámého důvodu jsme letěli z Terstu do Mnichova
a z Mnichova do Sarajeva. Líbí se mi ten pocit, když se letadlo
zvedá ze země, jako byste se vznášeli, prostě suprová. A taky
vám tam dají jídlo :) Drsný ne? V Sarajevu jsme se pak ubytovali
ve 4* hotelu, což bylo pro mě taky nové. Na tom hotelu jsem
milovala snídaně. Tady na rezidencím máme jen chleba lupínky a
mlíko, tam byli vajíčka, nutela, tři druhy chleba, jogurt, osm
druhů lupínků...příjemná změna, alespoň na chvilinku :).
sarajevo samo o sobě je docela malé nudlojidní město s nádherným
centrem plným kostelů, mešit a synagog. V prostředku je veliké
tržiště s věcmi jako chalva a nebo kávovými sety, který
vypadají velmi Turecky a všechno je tam levné. Naobědváte se za
1,5 euro a jste plní, pitná voda tam teče s fontán jen tak. Mají
tam jinou, ale dobrou zmrzlinu. Někteří moji spolužáci tam
utratili víc než 200 euro (5000 Kč - pro představu) jenom za
nakupování, protože ty věci tam jsou prostě nádherný, barevný
kalhoty a mikiny, který se dají jen těžko sehnat v České
republice, v takovém množství a v tolika variancích. Jacob
(Malta) si dokonce koupil vodní dýmku a Liuba (moje spolubydla z
Kanady) nádherný kávový set. Já jsem strašně dlouho
přemýšlela, jestli si mám koupit jedny úžasné červené
kalhoty, o kterých jsem snila už dlouho za 12,5 euro a nakonec jsem
neodolala a koupila jsem si je. Dostali jsme 45 euro z Menza (protože
jsem tam nejedli), takže jsem vlastně neutratila žádný svoje
peníze. A taky jsme pili pravou bosenskou kávu s cukrem a dostali
jsme k tomu takovou sladkou bosenskou věc a to bylo to nejlepší
kafe co jsme kdy pila. Udělané starou paní, která ho evidentně
dělala roky. A taky jsem koupila spousty pohlednic a zlatého slona
pro maminku), který ovšem nešel poslat, tok přijede na Vánoce
:).
Ale k té konferenci. Bylo to takový
vážný, na zahajovací ceremonii jsme museli jít slušně oblečení
a tam jsme pak dostali sluchátka aby nám to všechno přeložili do
angličtiny. Zrovna tam se neříkalo nic zajímavého jen se víc
představovali ti lidi a tak obecně o tom všem, potom jsme potkali
De Anna, což je hejtman našeho regionu, který dává docela dost
peněz škole. Mě osobně nesedl jako osoba, ale nic o něm nevím,
takže ho nijak nechci hodnotit. Večer jsme se pak procházeli
městem a jedli baklažán - tureckou sladkost z medu a oříšků.
Další den pak začali konference sami o sobě, ta první na kterou
jsem šla byla o menšinách a globalizaci a mluvit tam Buddhistický
mnich, chorvatský žid, Romka z USA, velvyslanec z Francie a paní z
Indie. Zrovna tady ta byla docela nezajímavá, protože všichni ve
zkratce řekli, že to jediné co se dá dělat je respektovat
menšiny, ale nepřehánět to. Jediná zajímavá byla ta paní z
Indie, která organizovala ženy, pracující na farmách a tak, tu
jsem měla ráda, potom jsem šla na asijské menšiny, z čehož si
nic nepamatuji takže to nebylo zajímavé a potom jsem šla na
Enviroment a Životní styl. Vlastně jsem tam původně měli jít
všichni, ale zbytek se na to vykašlali tak jsem tam šla jenom já
a Valentýna (paní co to organizovala) a ta dokonce musela odejít
dřív a, protože to de Anna vedla a my jsme (tady vlastně já
jsem) potřebovala dokázat, že jsme tam vážně přišly tak mě
na konci donutila otázat se otázku.
Bylo to velmi zajímavé, byly tam
mniši co mluvili o jejich komunitách a potom taky žid co mluvil o
změně systému a tak, ale nikdo nikdy neřekl zdali se to dá
vyřešit nebo ne. Taky mě to docela naštvalo protože jsem tak
trochu měla pocit, že oni mluví jenom aby mluvili a ne aby něco
řekli, tak jsem si stoupla, představila se a zeptala se jestli to
je možné, aby se něco změnilo a co si o to myslí. Valentýna mi
pak říkala, že za ní chodili její italští kamarádi, kteří
mě viděli a říkala jak jsem je donutila říct něco
smysluplného. Až na konci jsme pochopila, proč je tahle konference
tak důležitá a co je na ní tak důležité. To vůbec nejsou ty
přednášky a nebo tak, to je o tom, že se všichni vůdci potkají,
seznámí se a navážou kontakty, o tom že ukážou světu, že se
muslim, dokáže bavit se židem a tak. Závěrečná ceremonie se mi
líbila. Všichni vůdci v jejich hávech tam, byli a každý
rozsvítil svíčku a podepsal peace appeal a pak se zpívalo
dohromady a nakonec se všichni objali. Nejdřív jsme moc nevěděl
co dělat, ale pak mě objal vedlestojící pán tak jsem ho taky
objala a všechny možný lidi kole, a cítila jsem to správně.
Myslím , že to většina mých spolužáků vzala jenom jako výlet
do Sarajeva, ale já jsem ráda, že jsem šla na konferenci slyšela
jsem co jsem slyšela a pochopila to o čem si myslím že jsem
pochopit měla.
Jedno z tradičních bosenských jídel - uprostřed sýr kajmak
Ena a Jacob na openingu
Opening
...jména zamřelích..
zbytek po bombě
.... a taky tam bylo sposty holubů a toulavých psů...
podivný most do mešity
Sarajevo art !!!
Bosenské kafe :)
....a my ho pili!
Ta smutná věc na tom všem je že
zrovna v tu chvíli, kdy jsem byla v Sarajevo přijeli tři moji
druháci na návštěvu, jednímž z nich byl Victor. Těšila jsem
se zpátky, ale pak se v Munichu zpozdilo letadlo a pět hodin, takže
jsem byla pěkně naštvaná, ale měli tam čaj a horkou čokoládu
zdarma a taky nám lufthasa dala 10 euro na večeři, abych neumřeli
hlady. A to byli moje první turbulence v životě. Seděla jsem asi
s 50ti letou paní, která se strašně bála a taky se smála.
Kousek ode mně seděl Jacob a mluvil o tom jak umře, ale pro mě to
byl zážitek. Když jsme přijeli lilo jako z konve, takže já jsem
prostě přišla do daily roomu, sedla si a mluvila a mluvila a
mluvila o Sarajevu protože jsem chtěla se všema kolem a přemýšlela
jestli mě Victor přijde navštívit. Přišel...bylo to zvláštní
jak míchání dvou podobných, ale ne stejných realit. A taky to
bylo úplně normální, jak kdyby se nic nezměnilo. Nakonec se
rozhodli tady zůstat o den déle a odjeli až v pátek. V tu chvíli
už jsme měla dávno odezněté ono loučení na konci května a
byla jsem v pohodě a teď to přišlo znova. Bylo mi zase do pláče,
ale překonala jsem se :). Hlavně, jsem si neuvědomovala jaké bylo
Duino, když tu bylo, a teď teď jsem to věděla. Když jsem se pak
v sobotu ráno probudila, Victor seděl vedle mé postele. Docela
dlouho jsem tomu nevěřila, nechápala jsem co se děje a jak se to
děje. Celou tu dobu co jsme měli snídani to bylo spíš jako:
cože? Jednoduše si tady zapomněl mobil a musel se vrátit. Ale
jsem ráda, že jsem je viděla, i když jsem se musela rozloučit
dvakrát a tak, stálo to za to.
V sobotu jsem pak jela na Beach clean
up. Začali jsme na Miramare, kde jsme dostali neopreny a šnorchly a
dívali se na ryby, medúzy, sasanky, velikánský kraby a tak.
Strašně moc se mi to líbilo, i když s jak jsem se moc nehýbala
tak mi pak začala být strašlivá zima, ale já z té vody
nevylezla a nevylezla, protože nevím kdy budu mít další možnost
to takhle udělat :). Mám ráda bytí pod vodou, je to takové
mírumilovné, tiché, úžasné místo. Potom jsme se naobědvali a
vyrazili na pláž, kde jsme našli velikou mrtvou želvu, asi tři
žárovky a tisíce a tisíce odpadků a vysbírali jsme je všechny.
Taky jsem našla podivně tvarovanou kost, tak mi leží v pokoji a
vezmu ji do biologie, abych zjistila co to vlastně je. Po cestě
zpátky jsme se pak stavili do Grada, malé vesničky s velmi starými
kostely a pak jsem se unavená vrátila domů.
Jo tak nějak k něčemu normálnímu,
můj sport tento rok je joga a jako additional dělám nějaký
bojový umění (bohužel ne karate, jelikož se mi nevešlo do
schedule), potom dělám keramiku (protože zrušili Sustainability
group) a pracuji s Bezdomovci. Keramika mě baví, včera jsem
vyrobila velmi japonsky vypadající dózu, kterou pak nakreslím
rakú - japonským stylem, takže to pak vypadá jako pokovované a
taky jsem ráda, že dělám něco rukama, protože je to relaxační
pro mozek. Ale Sustainability group mi chybí, tak jsem se sešla s
Ximenou (2, Peru) a Marií F (2, Nikaragua) a založili jsme
Envinmental Action Group jako studentskou aktivitu což je prakticky
to stejné, ale s jiným názvem a vedeme to na což se těším. Jo
a taky už jsem začala novou Sustainability competition a máme
novou rezidenci Casa Carsika (bydlí tam jenom 7 druháků). Když
jsem otevřela jejich kanál pod kterým se měří voda tak jsem tam
z nějakého důvodu našla starý svetr a spacák, což se mi ještě
nikdy předtím nestalo, ale jinak v pohodě. Jen nemám nějak čas
na zahradu a taky je tam 100% sucho takže bych tam musela chodit tak
třikrát denně zalévat na což čas taky nemám. Jo a můj college
service je CarbonFottprint, což znamená, že se snažíme
vypočítat, kolik vlastně naše škola vyprodukuje CO2 za rok a pak
s tím něco dělat, na což se těším.
Jinak bych Vám taky chtěla popsat
lidi kole a pokoj a Luchesse samu o sobě. Náš tutor je Julius
(matematika) ze Slovenska, takže někdy míváme Československý
čaj. Lidi tady jsou super, máme tři spolubydlící prvačky, Valu
(Itálie), která se pořád směje, akorát si teď zvrtla kotník
tak je v medical centre, Sophii z Německa a Yiulii z Ruska. Večer
(když jsme zrovna na Lucchese) se scházíme v day roomu s Xiaem
(Čína), Mohamedem něco Mohamedem (Irak), Yiljou (Běloruskoú a
spoustou dalších lidí. Bydlím v pokoji s Aisté a Liubou což je
úžasné, máme balkon, hromady čaje a věci který chceme sdílet.
Někdy...někdy ale potřebuji být někde jinde, takže jsem spala
na Fore a na strávila kus nebo na Sholzu. Vlastně jsem to nečekala,
ale stýská se mi, stýská se mi po Fore, ale nelituji toho co jsem
si vybrala, tady je to vážně jak 23 členná rodina. Jinak jsem si
hodně porozuměla s Peťkou ze Slovenska, která mi dokonce upekla
Muffiny, když jsem byla pěkně naštvaná na svět a Hester (drsný
ne?) z Holandska. A pak je tady spousty dalších a dalších prváků
se kterýma se bavím, ale ještě je neznám tak dobře.
Jo a taky jsme měli Peace one day
(stejně jako minulý rok), kdy jsme ráno měli Lucchesse breakfast,
kterou se mi dokonce na konci podařilo zorganizovat, takže jsme
měli spousty buchet a muffinů a pravý kafe a potom workshopi
(organizovala jsem s Ximenou Sustainability workshop) a po obědě
jsme jeli do Terstu, kde se udělala show (moje druhá poslední),
tančila jsem Soranbuši, což je zajímavý japonský tanec (stačí
zadat to youtube) a potom Indonesian dance, který jsme úplně ale
úplně zblbly. A na konci jsme vytvořili velké lidské kolo ze
studentů a náhodných kolemjdoucích. Den předtím byla Openning
ceremony. Nejdříve jsme jeli na místo, kde umřelo asi 300000
vojáků. Kde byl kilometr schodů, takže jsme to celé prošly a
pak na hřbitov rakouských vojáků a nakonec bylo college
officiálně otevřená na památníku míru, což byla podivná
betonová spíše strašidelná konstrukce. Ale byli tam zajímaví
lidi, mluvící o zajímavých věcech a taky jsme se seznámila z
více primami, třeba s Dominiquem (malajsije) a tak. Všichni měli
svoje nationální kostými a všichni byli šťastní, nebo tak
alespoň vypadali. Taky jsme pak jednou na Fore vytvořili mír z
lidí a hrály hry do 4 do rána a potom jsem spala u Diominiqua v
pokoji. A Peyman měl narozeniny tak jsem mu napsala velikánský
plakát a příjemně jsem to oslavili.
Aisté na chvilku dostala koníčka na Peace One Day (Dominiquova fotka)
a to jsou ty kalhoty (ten stejný autor - abych neporušila copyright)
No a taky teda máme tu školu tady -
tu reálnou školu. Od minulého roku jsem, změnila to že jsem si
dala matematiku na standart level a angličtinu na higher level což
mi vyhovuje mnohem více. Jinak píšu všechny tokový ty dlouhý
esseje a tak teď abych se pak později mohla soustředit na SAT -
národní srovnávací zkoušky na Americké univerzity. Vlastně
jsem si vybrala univerzity, neudělala jsem průzkum tak jako všichni
ostatní, ale prostě jsem šla a povídala si z lidma a
zapamatovávávala si jména, který zněli zajímavě, na konci to
je asi takto:
USA:
Brown, Middleburry, Ealrham
Canada:
Toronto, UBC, Simon Fraiser
Czech trepublic:
MU
Tak uvidím, ještě na tom budu
muset pracovat a budu nad tím přemýšlet, ale tyhle volby mi
docela vyhovují. Jinak teď čtu velmi zajímavou knihu a feminismu
a taky jsem na to docela změnala názor a tak. Jo a taky jsme
dostali EE-friendy, takže mi někdo čas od času pošle sušenky,
což je super, alespoň mám co jíst, protože ať chci nebo nechci
a ať dokážu či nedokážu zorganizovat svůj čas přece jenom je
top tady trochu stresující, takže nějaký ten cukr není k
zahození.
K nějakému tomu shrnutí...jsem
ráda že tu jsem, ale stejně tak jsem byla ráda, když jsem byla v
České republice...těším se až dodělám všechny ty hlavní
esseje a budu si moc sednou a říct, jo tys to dokázala, Esi. Těším
se až nám bude internet fungovat dostatečně, že se dokážu
spojit s rodinou přes Skype. Těším se až, potom co si zdřímnu,
vylezu nahoru na kopec (tedy do Menzy) a pokecám s lidma a obejmu
Peťku a Hester a potkám Elou a Enu, těším se až vám znova
napíšu. Jsem unavená, mám pachuť kávy v puse a spousty práce
před sebou, ale jsem šťastná, jo.
Mějte se nádherně,
mám Vás ráda
Esi
Žádné komentáře:
Okomentovat