Když jsem byla malá, pamatuji si že
jsem měla “nejlepší kamarádku”, ve školce jsem vždycky
věděla kdo jsou “kamarádky” a kdo ne. Jako dítě jsem prostě
a jednoduše akceptovala jako každé jiné - jediný a stejný
význam pro každého. Postupem času mě společnost naučila
rozeznávat lidi na “kamarády” a ostatní (jako třeba známí,
kolemjdoucí a nebo nepřátelé) a já to neřešila. A proč taky?
Takhle to přece má být, nebo ne?
Když jsem přijela do Itálie,
neměla jsem tu žádného “kamaráda”, někdo neměl. Ovšem
zvláštní bylo to, že většina lidí chodilo kolem a říkalo:
“Já tady mám tolik úžasných kamarádů!”, a já jsem nemohla
přijít na to, kdy a kde se dokázali poznat a jak to že už teď
ví jestli si rozumí nebo ne. Vrtalo mi hlavou, jak se takový
“kamarád” tedy pozná a tak jsem se, jako správná studentky,
podívala do výkladového slovníku
(http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php) a ten mě poslal na slovo
“přítel” a tam mi napsali:
přítel,
-e m. (mn. 1. přátelé, 2. přátel, 7. přáteli, †přátely)
(přítelkyně v. t.) 1. kdo si s někým dobře rozumí a je mu
příznivě nakloněn, je k němu v důvěrném vztahu; kamarád:
věrný, starý p.; byli dobří přátelé; p. z mládí; proti sobě
stáli přátelé a nepřátelé (Jir.) lidé téhož tábora, téhož
smýšlení; domácí p. milenec vdané ženy; škol. Sdružení
rodičů a přátel školy (zkr. SRPŠ) 2. podporovatel, příznivec
1: byl p-em všech utlačovaných; přátelé lidu; byl p-em každého
pokroku; nejsem p-em dlouhých řečí 3. hovor. příteli!,
přátelé! zdůvěrňující oslovení, někdy blahosklonné:
ale kdepak, p.; nic platno, p.; to, p-é, ještě nic neznamená;
vážení p-é (oslovení něj. shromáždění ap.) 4. zprav. mn.
přátelé (zast. též krevní p. Klicp., pokrevní p. Tyl)
zast. a nář. příbuzní: selka neměla přátel ze své strany
(Jir.); nejstarší (dcera) žila ve Vídni u přátel (Něm.); →
expr. zdrob. k 1, 3 přítelíček, -čka, řidč. přítelínek,
-nka (*přítelek, -lka, Herb.) m. (mn. 1. -kové, -ci, 6. -cích):
rady přátel a p-čků; ani ženy neměl, ani dětí, ani jen p-nka
(Něm.); – dobře, že přicházíte, p-nku! (Tyl)
V tomto případě se mi asi
samozřejmě nejvíce hodí ta první definice. Jenže já nevěřím
tomu, že emoce se dají plně vyjádřit slovy. Proto přijdu a
obejmu a usměji se, místo toho abych jen řekla ráda tě vidím.
Proto se jemně dotknu, místo toho abych jenom řekla tak zase
příště. Tedy, já osobně nevím co cítím vůči této
definici. A jak se pozná důvěrný vztah? A po jaké době je
takový vztah důvěrný? A jak moc si musím s někým rozumět
abych byli “kamarádi”?
Ve své vlastní hlavně prostě a
jednoduše neškatulkuji lidi do škatulky “kamarádi” a
“ne-kamarádi”. Představuji si to tak, že každý člověk,
kterého jsem kdy v životě potkala má svojí vlastní škatulku,
kde o něm mám schované všechny informace a tak. No a podle toho
jak dlouho/moc/... se známe je ta krabička dál a nebo blíž ode
mně.
Tímto
vším jsem se s vámi jen chtěla podělit o to na co teď zrovna
myslím. A chtěla bych vyjasnit, že mám spoustu lidí, kteří
jsou mi blízci, spoustu lidí, po kterých se mi stýská, když
nejsou kolem mě, spoustu lidí, kterým důvěřuji. Já jen nevím,
kteří by se měli nazývat jak, a kteří z nich by se měli
nazývat “kamarádi”. Jasný, že je čas od času potřebné se
vyjadřovat podle většiny, aby nám bylo porozumněno a potom
používám slovo “kamarád” tak jako každý jiný. A když mě
někdo označí za “kamarádku” tak si toho vážím, protože to
ukazuje něco pozitivního. Ale co? To už je na každém, aby si to
nadefinoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat