Po dlouhé době...

Ahoj ahoj,

vím že jsem dlouho nenapsala, ale život měl příliš mnoho písmenek a příliš málo času na to sednout si, zamyslet se a pokusit se napsat něco, co by alespoň trochu vyjádřilo co se děje v mém životě a jak to prožívám. Pokusím se probudit svoje vzpomínky za posledních několik měsíců a napsat je do nějaké slušné formy. Pravděpodobně to nebude fungovat, ale to nevadí (alespoň mě to nebaví). Tak já tedy začnu od koce:

Když jsem byla menší, posouvání se z místa na místo bylo dlouhé a únavné. Včera jsem se odstěhovala z Colby do Orona a trvalo mi to dohromady asi tak dvě hodiny, nebylo to nepříjemné ani příjemné. Byla to taková podivná část mého života, která značila konec Května a skoro začátek Června. Asi jsem zestárla, už nejsem smutná z toho že musím balit.

                                        ...takhle jsem byla skoro zbalená na Colby

 

                                     ... a takhle vybalená v Oronu :)

Druhý semestr na Colby byl mnohem těžší než jsem očekávala. Když se teď dívám zpátky, nebylo dne (ani o víkendu) kdy bych neměla budím kolem 7 nebo 8 kdy bych vstala a začala se učit, něco děla, nebo někam vyrazila. Na jednu stranu jsem si tento život neskutečně užívala, protože jsem měla tu možnost vyzkoušet spousty věcí a naučit se mnoho, ne druhou stranu mi chyběla to spontálnost momentu kterou jsem si nemohla mnohokrát dovolit.

 

Colby...the dominating Miller Library :)

Když se podívám na tu Ester která přijela na Colby a na tu Ester která ho po roku opustila, tak vím že jsem se změnila. Každé místo člověka trochu změní každý člověk trochu změní každé místo. Ani moc nevím jak jsem se změnila, ale nějak určitě ano. Naučila jsem se létat letadlem 9třeba do Arizony), komunikovat s lidmi se kterýma nemám nic moc společného, naplánovat svůj čas, čístz noviny každý den, mluvit o problémech víc, udělat si čas na každého člověka v mám životě a usmát se když je potkám. Na tento blog jsem dlouho psala co jsem dělala, ale nikdy moc jak jsem si cítila, a když ano, tak jenom ty pozitivní části. Jeden den, když jsem bloumala po Colby smutná, už ani nevím proč, potkala jsem dobrého kamaráda a omluvila se mu, že dnes asi nebudu příliž dobrá společnost a on mi řekl že být smutný je úplně normální jako být veselý a pozval mě na kafe. Když to tak tady píšu tak mi to připadá přirozené, ale asi jsem to musela slyšet. A rozhodně nemíním že všichni by měli být smutní, etc. Jenom že když je jeden smutný, protože každý čas od času je, není potřeba to vnímat jako něco negativního.

                                        ..Burcu, moje future roomate :)

Zpátky ke Colby, je spousty věcí za které jsem vděčná. Potkala jsem spousty úžasných lidí. Nečekala jsem že se seznámím s tolika profesory se kterými se budu moct setkat na obědech, mluvit o aktivismu, životě, škole, vzdělání, a tak dále. Těsně něž jsem odjela jsem měla večeři s profesorem philosopohie a jednou moji dobrou kamarádkou, který trval 3 hodiny. Potkala jsem spousty úžasných studentů, někteří jenom prošli mým životem a další se zdrželi. Mám úžasnou spolubydlící na příští rok, mám lidi se kterýma si můžu sednou a řešit politiku napořád, mám lidi se kterýma můžu studovat a lidi ke kterým můžu jít spát. A oni mají mě.

Myslím že jsem konečně alespoň trochu pochopila co chci dělat ve svém životě a rozhodla se to dělat. Myslím, že mám ještě dlouhatánskou cestu před sebou něž něco alespoň trochu pochopím, ale to nevadí. Včera jsem opustila Colby a začala jsem žít v Oronu (takovém maličkém městečku hodinu na sever od Colby) a budu tady žít až do konce Července, kdy se vydám domů. Pokusím se sepsat co jsem zažila v minulém semestru a postupně to přidávat na blog.

Mějte se moc krásně,

Těším se až Vás všechny uvidím,
Esi

                                           ...Ale stále jsem Ester :)