Začátek konce

Ahoj Lidi,

Tak jsem se konečně donutila napsat. Sedím na balkóně, piju moji dnešní třetí kávu a po dlouhé, dlouhé době jsem si udělala čas a donutila se Vám napsat. Je tu krásně, včera byla veliká bouřka s kroupami, takže s konečně pročistil vzduch a i moje hlava, snažím se vzpomenou kde začít, začnui začátkem školy, lépe řečeno, začnu cestou do školy.

Jelikož jsem už věděla alespoň trochu víc o tom jak to tady v Itálii chodí, věděla jsem co si vzít a co ne, čímž jsem taky ale měla spousty věcí (jedna taška byla plná učení...), takže jsme s maminkou sebrali Sokola (nebo možná on sebral nás) a vyrazili jsme. Vzpomínám si, vzpomínám...bylo to nádherné, zamračená ráno a já jsem byla velmi ráda že se neupečeme, ovšem jak už to tak bývá, když jsme jeli z Česka do Itálie, bylo to na Sever a k odpoledni už bylo strašlivé horko. K večeru jsme se zastavili na chvíli v Luibljaně (asi se to píše jinak) a šli se podívat na hrad, který mě totálně zklamal jelikož se zevnitř proměnil v kavárny a skoro diskotéky. Ale promenáda tmou zpátky byla moc hezká, stejně tak jako kostely kolem. Večer jsme pak konečně našli camp, kde jsem poprvé po třech měsících mluvila Italsky, tedy...pokoušela se. Byl to ten nejlevnější kemp který jsme našli, kousek pod dálnicí, ale byl tam příjemný, postarší, obtloustlý pán, který mi všechno ukázal a neustále mě upozorňoval na to jak je nebezpečné chodil kolem dřevěného hada. Problémem ovšem bylo, že já si za Boha nemohla zapamatovat slovo had v Italštině (a ještě stále ho nevím), takže jsem se ho pořád dokola ptala co myslí. Ráno jsme pak jeli do Terstu, podívat se kolem a dát si tu pravou dobrou italskou zmrzlinu, kterou ocenila i moje mamka, která sladké nejí a pak jsme vyrazili do velikánské jeskyně kousek od sud. O bylo úúúžasné, velké nádherné a hodinu dlouhé. Pak už jsme pomalu jeli do Duina, našli jsme moji rezidenci - tedy Lucchese a vybalili mě (alespoň relativně).

                                                A víte co taky? V Luibljaně tam měli draky :) !!

                                                 Trieste a Bora je ta nejúžasnější kombinace....

                                        A pršelo tak moc, že jsme si i schovali do podchodu....

                                                ....a v podchodu pod deštník a pak...

                                                      ....a pak už jenom pod děštník :)

                                               Ale my se deště nebáli, my jsme raději viděli věci

                                                        ....a věci

                                                        ...a čekali další bouři :)

Abych pravdu řekla, bylo to jako jet z Domů Domů, velmi zvláštní. Byla jsem ráda, že vidím všechny ty lidi. Ukázala jsem mamce a Sokolovi všechny věci kolem -moje zahrada vyschla na troud protože ji nikdo nezaléval - a rezidence a tak. Potom, protože oni už museli jet domů, aby se stihly vrátit v klidu jsem se vrátila zpátky do svého “druhého” života. Bylo to super, ten první týden tady - Intro week - bylo jenom volno. Já jsem ani nesáhla na práci, jen jsem se bavila se všema těma lidma kolem, popovídala si s mými spolužáku, se kterými jsem nebyla tak blízká minulý rok a začala potkávat prváky...moje prváky. Je...bylo to zvláštní, najednou nevidět všechny ty lidi co jsem měla ráda a se kterýma jsem se bavila, jen jsem očekávala, že se vynoří někde z pozarohu a znovu mě pozdraví, ale ono nic. Na druhé straně, naši prváci jsou úžasní , mám je ráda. Postupně přijela Barča a Jasmínka z České republiky, tak jsem jim ukázala kolem, pomohla jim vybalit se, popovídala si a potkala spousty a spousty dalších. Organizovali jsme ice-breakers, první setkání, první Mickeys, welcome show. Ano, to byla moje poslední show na UWC v prvním týdnu kdy jsem tu poslední rok. Ale povedla se, trénovali jsme hodně a na konci to bylo prostě úžasný a pak první Mickeys, do kterých jsem nešla, protže jsem byla moc moc unavená. A taky první osmizza. A taky nám zrušili Sustainability workshop, aniž by někomu řekli, což mě docela dost naštvalo, ale to byla tak jediná věc.

Po tomhle týdnu už se začali dít jiné věci, třeba se začalo mluvit o univerzitách, třeba se začalo mluvit o EE a o škole a pak mi to došlo...já jsem zpátky ve škole! Se vším všudy, včetně stresu, učení a kafe :). Najednou se mě všichni ptaly kam že to jdu na univerzitu a já si ještě nevybrala země, a kolik jsem toho přes prázdniny studovala a jak dlouho jsem strávila vybíráním té správné univerzity. A všichni učitelé navázali na staré látky a já si nic nepamatovala (ale to nikdo). A do toho všeho jsem se snažila seznámit se s primami, pokecat s nima a taky udržet stará přátelství s druháky, pořádně se vyspat a najít university. Alespoň, že jsem dopsala svoji EE tak s tím teď nemám takové problémy. Řekla bych, že jsem po těch dvou prvních týdnech byla poněkud mrtvá z přehlcení vším možným, s toho jak pořád mluvím a tak jsem uvítala výlet do sarajeva.

Upřímně řečeno si nepamatuji ten den kdy jsem se přihlásila a jak se mi stalo, že mě vybrali. Ale v sarajevu byla konference o míru a náboženství. Jen abych Vás uvedla do nějakého smysluplného kontextu, Sarajevo je hlavní město Bosny a Hercegoviny (já to třeba nevěděla), kde byla válka mezi Srby, Chorvaty a bosňáky, kteří všichni mluví tím stejným jazykem, ale mají jiná náboženství a národnosti a trošičku jiné zvyky a všichni žili v Jugoslávii, a co jsem od nich slyšela tak velmi šťastně. Jenže pak se srbská vláda rozhodla, že chtějí aby srbové měli navrch a začala válka, která trvala docela dlouho. Teď je kole mír, ale celé země má tři prezidenty a všude jsou rozstřílené baráky a díry po bombách, všude jsou jména, jména lidí, kteří zemřeli. Byla jsem v galerii fotografií z jedné vesnice, která byla vybita do posledního člověka a bylo to strašlivě smutné, nebo jsme se třeba jeli podívat do tunelu, kudy se utíkalo pryč ze sarajevo, protože to město bylo obklíčené tanky a snipery.

Krom toho jsem si Sarajevo velmi užila. Ačkoliv to nebylo příliš sustainable, tam jsme tam letěli, z mě neznámého důvodu jsme letěli z Terstu do Mnichova a z Mnichova do Sarajeva. Líbí se mi ten pocit, když se letadlo zvedá ze země, jako byste se vznášeli, prostě suprová. A taky vám tam dají jídlo :) Drsný ne? V Sarajevu jsme se pak ubytovali ve 4* hotelu, což bylo pro mě taky nové. Na tom hotelu jsem milovala snídaně. Tady na rezidencím máme jen chleba lupínky a mlíko, tam byli vajíčka, nutela, tři druhy chleba, jogurt, osm druhů lupínků...příjemná změna, alespoň na chvilinku :). sarajevo samo o sobě je docela malé nudlojidní město s nádherným centrem plným kostelů, mešit a synagog. V prostředku je veliké tržiště s věcmi jako chalva a nebo kávovými sety, který vypadají velmi Turecky a všechno je tam levné. Naobědváte se za 1,5 euro a jste plní, pitná voda tam teče s fontán jen tak. Mají tam jinou, ale dobrou zmrzlinu. Někteří moji spolužáci tam utratili víc než 200 euro (5000 Kč - pro představu) jenom za nakupování, protože ty věci tam jsou prostě nádherný, barevný kalhoty a mikiny, který se dají jen těžko sehnat v České republice, v takovém množství a v tolika variancích. Jacob (Malta) si dokonce koupil vodní dýmku a Liuba (moje spolubydla z Kanady) nádherný kávový set. Já jsem strašně dlouho přemýšlela, jestli si mám koupit jedny úžasné červené kalhoty, o kterých jsem snila už dlouho za 12,5 euro a nakonec jsem neodolala a koupila jsem si je. Dostali jsme 45 euro z Menza (protože jsem tam nejedli), takže jsem vlastně neutratila žádný svoje peníze. A taky jsme pili pravou bosenskou kávu s cukrem a dostali jsme k tomu takovou sladkou bosenskou věc a to bylo to nejlepší kafe co jsme kdy pila. Udělané starou paní, která ho evidentně dělala roky. A taky jsem koupila spousty pohlednic a zlatého slona pro maminku), který ovšem nešel poslat, tok přijede na Vánoce :).

Ale k té konferenci. Bylo to takový vážný, na zahajovací ceremonii jsme museli jít slušně oblečení a tam jsme pak dostali sluchátka aby nám to všechno přeložili do angličtiny. Zrovna tam se neříkalo nic zajímavého jen se víc představovali ti lidi a tak obecně o tom všem, potom jsme potkali De Anna, což je hejtman našeho regionu, který dává docela dost peněz škole. Mě osobně nesedl jako osoba, ale nic o něm nevím, takže ho nijak nechci hodnotit. Večer jsme se pak procházeli městem a jedli baklažán - tureckou sladkost z medu a oříšků. Další den pak začali konference sami o sobě, ta první na kterou jsem šla byla o menšinách a globalizaci a mluvit tam Buddhistický mnich, chorvatský žid, Romka z USA, velvyslanec z Francie a paní z Indie. Zrovna tady ta byla docela nezajímavá, protože všichni ve zkratce řekli, že to jediné co se dá dělat je respektovat menšiny, ale nepřehánět to. Jediná zajímavá byla ta paní z Indie, která organizovala ženy, pracující na farmách a tak, tu jsem měla ráda, potom jsem šla na asijské menšiny, z čehož si nic nepamatuji takže to nebylo zajímavé a potom jsem šla na Enviroment a Životní styl. Vlastně jsem tam původně měli jít všichni, ale zbytek se na to vykašlali tak jsem tam šla jenom já a Valentýna (paní co to organizovala) a ta dokonce musela odejít dřív a, protože to de Anna vedla a my jsme (tady vlastně já jsem) potřebovala dokázat, že jsme tam vážně přišly tak mě na konci donutila otázat se otázku.

Bylo to velmi zajímavé, byly tam mniši co mluvili o jejich komunitách a potom taky žid co mluvil o změně systému a tak, ale nikdo nikdy neřekl zdali se to dá vyřešit nebo ne. Taky mě to docela naštvalo protože jsem tak trochu měla pocit, že oni mluví jenom aby mluvili a ne aby něco řekli, tak jsem si stoupla, představila se a zeptala se jestli to je možné, aby se něco změnilo a co si o to myslí. Valentýna mi pak říkala, že za ní chodili její italští kamarádi, kteří mě viděli a říkala jak jsem je donutila říct něco smysluplného. Až na konci jsme pochopila, proč je tahle konference tak důležitá a co je na ní tak důležité. To vůbec nejsou ty přednášky a nebo tak, to je o tom, že se všichni vůdci potkají, seznámí se a navážou kontakty, o tom že ukážou světu, že se muslim, dokáže bavit se židem a tak. Závěrečná ceremonie se mi líbila. Všichni vůdci v jejich hávech tam, byli a každý rozsvítil svíčku a podepsal peace appeal a pak se zpívalo dohromady a nakonec se všichni objali. Nejdřív jsme moc nevěděl co dělat, ale pak mě objal vedlestojící pán tak jsem ho taky objala a všechny možný lidi kole, a cítila jsem to správně. Myslím , že to většina mých spolužáků vzala jenom jako výlet do Sarajeva, ale já jsem ráda, že jsem šla na konferenci slyšela jsem co jsem slyšela a pochopila to o čem si myslím že jsem pochopit měla.

                                 Jedno z tradičních bosenských jídel - uprostřed sýr kajmak

                                                 Liuba - moje spolubydla v Sarajevu

                                                                 Burcu z Turecka

Ena a Jacob na openingu 

Opening

...jména zamřelích..

zbytek po bombě

.... a taky tam bylo sposty holubů a toulavých psů...

podivný most do mešity

Sarajevo art !!!

Bosenské kafe :)

....a my ho pili!

Ta smutná věc na tom všem je že zrovna v tu chvíli, kdy jsem byla v Sarajevo přijeli tři moji druháci na návštěvu, jednímž z nich byl Victor. Těšila jsem se zpátky, ale pak se v Munichu zpozdilo letadlo a pět hodin, takže jsem byla pěkně naštvaná, ale měli tam čaj a horkou čokoládu zdarma a taky nám lufthasa dala 10 euro na večeři, abych neumřeli hlady. A to byli moje první turbulence v životě. Seděla jsem asi s 50ti letou paní, která se strašně bála a taky se smála. Kousek ode mně seděl Jacob a mluvil o tom jak umře, ale pro mě to byl zážitek. Když jsme přijeli lilo jako z konve, takže já jsem prostě přišla do daily roomu, sedla si a mluvila a mluvila a mluvila o Sarajevu protože jsem chtěla se všema kolem a přemýšlela jestli mě Victor přijde navštívit. Přišel...bylo to zvláštní jak míchání dvou podobných, ale ne stejných realit. A taky to bylo úplně normální, jak kdyby se nic nezměnilo. Nakonec se rozhodli tady zůstat o den déle a odjeli až v pátek. V tu chvíli už jsme měla dávno odezněté ono loučení na konci května a byla jsem v pohodě a teď to přišlo znova. Bylo mi zase do pláče, ale překonala jsem se :). Hlavně, jsem si neuvědomovala jaké bylo Duino, když tu bylo, a teď teď jsem to věděla. Když jsem se pak v sobotu ráno probudila, Victor seděl vedle mé postele. Docela dlouho jsem tomu nevěřila, nechápala jsem co se děje a jak se to děje. Celou tu dobu co jsme měli snídani to bylo spíš jako: cože? Jednoduše si tady zapomněl mobil a musel se vrátit. Ale jsem ráda, že jsem je viděla, i když jsem se musela rozloučit dvakrát a tak, stálo to za to.

V sobotu jsem pak jela na Beach clean up. Začali jsme na Miramare, kde jsme dostali neopreny a šnorchly a dívali se na ryby, medúzy, sasanky, velikánský kraby a tak. Strašně moc se mi to líbilo, i když s jak jsem se moc nehýbala tak mi pak začala být strašlivá zima, ale já z té vody nevylezla a nevylezla, protože nevím kdy budu mít další možnost to takhle udělat :). Mám ráda bytí pod vodou, je to takové mírumilovné, tiché, úžasné místo. Potom jsme se naobědvali a vyrazili na pláž, kde jsme našli velikou mrtvou želvu, asi tři žárovky a tisíce a tisíce odpadků a vysbírali jsme je všechny. Taky jsem našla podivně tvarovanou kost, tak mi leží v pokoji a vezmu ji do biologie, abych zjistila co to vlastně je. Po cestě zpátky jsme se pak stavili do Grada, malé vesničky s velmi starými kostely a pak jsem se unavená vrátila domů.

Jo tak nějak k něčemu normálnímu, můj sport tento rok je joga a jako additional dělám nějaký bojový umění (bohužel ne karate, jelikož se mi nevešlo do schedule), potom dělám keramiku (protože zrušili Sustainability group) a pracuji s Bezdomovci. Keramika mě baví, včera jsem vyrobila velmi japonsky vypadající dózu, kterou pak nakreslím rakú - japonským stylem, takže to pak vypadá jako pokovované a taky jsem ráda, že dělám něco rukama, protože je to relaxační pro mozek. Ale Sustainability group mi chybí, tak jsem se sešla s Ximenou (2, Peru) a Marií F (2, Nikaragua) a založili jsme Envinmental Action Group jako studentskou aktivitu což je prakticky to stejné, ale s jiným názvem a vedeme to na což se těším. Jo a taky už jsem začala novou Sustainability competition a máme novou rezidenci Casa Carsika (bydlí tam jenom 7 druháků). Když jsem otevřela jejich kanál pod kterým se měří voda tak jsem tam z nějakého důvodu našla starý svetr a spacák, což se mi ještě nikdy předtím nestalo, ale jinak v pohodě. Jen nemám nějak čas na zahradu a taky je tam 100% sucho takže bych tam musela chodit tak třikrát denně zalévat na což čas taky nemám. Jo a můj college service je CarbonFottprint, což znamená, že se snažíme vypočítat, kolik vlastně naše škola vyprodukuje CO2 za rok a pak s tím něco dělat, na což se těším.

Jinak bych Vám taky chtěla popsat lidi kole a pokoj a Luchesse samu o sobě. Náš tutor je Julius (matematika) ze Slovenska, takže někdy míváme Československý čaj. Lidi tady jsou super, máme tři spolubydlící prvačky, Valu (Itálie), která se pořád směje, akorát si teď zvrtla kotník tak je v medical centre, Sophii z Německa a Yiulii z Ruska. Večer (když jsme zrovna na Lucchese) se scházíme v day roomu s Xiaem (Čína), Mohamedem něco Mohamedem (Irak), Yiljou (Běloruskoú a spoustou dalších lidí. Bydlím v pokoji s Aisté a Liubou což je úžasné, máme balkon, hromady čaje a věci který chceme sdílet. Někdy...někdy ale potřebuji být někde jinde, takže jsem spala na Fore a na strávila kus nebo na Sholzu. Vlastně jsem to nečekala, ale stýská se mi, stýská se mi po Fore, ale nelituji toho co jsem si vybrala, tady je to vážně jak 23 členná rodina. Jinak jsem si hodně porozuměla s Peťkou ze Slovenska, která mi dokonce upekla Muffiny, když jsem byla pěkně naštvaná na svět a Hester (drsný ne?) z Holandska. A pak je tady spousty dalších a dalších prváků se kterýma se bavím, ale ještě je neznám tak dobře.

Jo a taky jsme měli Peace one day (stejně jako minulý rok), kdy jsme ráno měli Lucchesse breakfast, kterou se mi dokonce na konci podařilo zorganizovat, takže jsme měli spousty buchet a muffinů a pravý kafe a potom workshopi (organizovala jsem s Ximenou Sustainability workshop) a po obědě jsme jeli do Terstu, kde se udělala show (moje druhá poslední), tančila jsem Soranbuši, což je zajímavý japonský tanec (stačí zadat to youtube) a potom Indonesian dance, který jsme úplně ale úplně zblbly. A na konci jsme vytvořili velké lidské kolo ze studentů a náhodných kolemjdoucích. Den předtím byla Openning ceremony. Nejdříve jsme jeli na místo, kde umřelo asi 300000 vojáků. Kde byl kilometr schodů, takže jsme to celé prošly a pak na hřbitov rakouských vojáků a nakonec bylo college officiálně otevřená na památníku míru, což byla podivná betonová spíše strašidelná konstrukce. Ale byli tam zajímaví lidi, mluvící o zajímavých věcech a taky jsme se seznámila z více primami, třeba s Dominiquem (malajsije) a tak. Všichni měli svoje nationální kostými a všichni byli šťastní, nebo tak alespoň vypadali. Taky jsme pak jednou na Fore vytvořili mír z lidí a hrály hry do 4 do rána a potom jsem spala u Diominiqua v pokoji. A Peyman měl narozeniny tak jsem mu napsala velikánský plakát a příjemně jsem to oslavili.

 Aisté na chvilku dostala koníčka na Peace One Day (Dominiquova fotka)

a to jsou ty kalhoty (ten stejný autor - abych neporušila copyright)

No a taky teda máme tu školu tady - tu reálnou školu. Od minulého roku jsem, změnila to že jsem si dala matematiku na standart level a angličtinu na higher level což mi vyhovuje mnohem více. Jinak píšu všechny tokový ty dlouhý esseje a tak teď abych se pak později mohla soustředit na SAT - národní srovnávací zkoušky na Americké univerzity. Vlastně jsem si vybrala univerzity, neudělala jsem průzkum tak jako všichni ostatní, ale prostě jsem šla a povídala si z lidma a zapamatovávávala si jména, který zněli zajímavě, na konci to je asi takto:

USA:

Brown, Middleburry, Ealrham

Canada:

Toronto, UBC, Simon Fraiser

Czech trepublic:

MU

Tak uvidím, ještě na tom budu muset pracovat a budu nad tím přemýšlet, ale tyhle volby mi docela vyhovují. Jinak teď čtu velmi zajímavou knihu a feminismu a taky jsem na to docela změnala názor a tak. Jo a taky jsme dostali EE-friendy, takže mi někdo čas od času pošle sušenky, což je super, alespoň mám co jíst, protože ať chci nebo nechci a ať dokážu či nedokážu zorganizovat svůj čas přece jenom je top tady trochu stresující, takže nějaký ten cukr není k zahození.

K nějakému tomu shrnutí...jsem ráda že tu jsem, ale stejně tak jsem byla ráda, když jsem byla v České republice...těším se až dodělám všechny ty hlavní esseje a budu si moc sednou a říct, jo tys to dokázala, Esi. Těším se až nám bude internet fungovat dostatečně, že se dokážu spojit s rodinou přes Skype. Těším se až, potom co si zdřímnu, vylezu nahoru na kopec (tedy do Menzy) a pokecám s lidma a obejmu Peťku a Hester a potkám Elou a Enu, těším se až vám znova napíšu. Jsem unavená, mám pachuť kávy v puse a spousty práce před sebou, ale jsem šťastná, jo.

Mějte se nádherně,

mám Vás ráda

Esi

Irsko :)))

Ahoj Lidi,

sedím před Luchesse, je krásné slunečné odpoledne a já se právě vrátila z běhu do Villagia del pescatore a zpátky, osprchovala se a dala si kapučíno. Jdou slyšet skřeky ptáků a ve vzduchu je cítit moře. Vedle mě sedí Ljuba, moje spolubyla a dopisuje (spíše začíná) její EE, ale to není o čem Vám chci dneska napsat, dneska budu povídat o Irsku, protože bych měla a taky vám neukážu žádné fotky. Ne že bych nechtěla, jen jsem nechala foťák i s kartou doma a fotky jsou na kartě.

Moje cesta do Irska byla dlouhá, trvala celé tři dny, ale zato jsem viděla Londýn. Strávila jsem tam celých deset hodin, takže jsem našla první možnou úschovnu zavazadel a nosila tam moji velkou krosnu a s malým baťůžek vyrazila kolem. Londýn je velmi...cihlojidní. Je to velký město plný domů a lidí a žádného GPS signálu. Ale na druhou stranu si dokážu představit, že bych v Londýně žila )kdybych na to někdy měla peníze). Jsou tam divadla, kavárny a hospody ale taky parky. Nádherný veliký státní (jestli jsem to dobře pochopila) parky plné stromů a lidí dělajících všechno možný. V jednom bylo uprostřed velikánské jezero ve kterém byli všechny možné druhy ptáků počínaje pelikány končeje normálními kachničkami a nebo lyskami. Taky tam všude měli vrtulníky, především kolem parlamentu. Protože jsem tam byla zrovna v době olympijských her tak jsem viděla spousty a spousty britských vlajek, vlaječek a motivačních soch. Jinak jsem se prošla kolem parlamentu, buckimhamského paláce, toho slavného kostela kde se vdával mladý skoro-královský park atd. Bylo to trochu únavné, ale jinak v pohodě. Potom jsem nastoupila do druhého autobusu směřujícího do Irska. Poprvé jsem jela na trajektu. Vlastně to tam vypadalo jako ve veliké restauraci která se trošičku pohupovala, ale alespoň jsem tam dobře spalo. Irské autobusy jsou velmi podobné těm italským, moc nedodržují časový rytmus, zato jezdí nebezpečně, ale nakonec jsem se úspěšně dostala až na onu Farmu.

Soukromé jméno této farmy bylo Octopuses garden (podle té Beatles písničky). Byla na západním pobřeží Irska, kousek od Gallway, skoro v srdci Národního parku Burren, vyhlášeného především strašně moc druhů kytek které tam rostou. Byla spíše taková farmička s velikánskou zahradou, jedním polytunelem, dvěma psy, jednou kočkou, koťaty a párem. Velmi zvláštním párem, slečna měla 22 a byla z Německa, zatímco pán měl kolem šedesáti a byl Ir, ale evidentně jim to klapalo. Každé ráno jsme vstali, uvařili kaši a dohromady ji snědli se spoustou oříšků a sušeného ovoce. Potom se šlo pracovat, normálně jsem pracovala na zahradě - sázela saláty, okopávala brambory, sbírala hrášek nebo fazole, pracovala v polytunel a pak jsem chvíli malovala okna nažluto a tak....Odpoledne jsem buď byla mrtvá a tak jsem si četla a nebo jsem se chodila procházet po okolí někdy i se psy. Burren je moc krásná oblast plná zelené trávy, malých kopců a kamenných zídek, postavených za hladu . Lidé za ně dostávaly hlávky zelí. Kousek od tam byla Burrenská perumerie s krásnou zahradou plnou nejrůznějších bylinek, kavárnou, kde prodávaly velmi dobrý mrkvový dort a taky s výrobnou parfémů ze zdejších produktů. Taky tam byl kousek malý keltský kostelík z 12 století a ještě starší hrob. Když se v Irsku chodí po značných cestách, je naprosto normální že přelézáte zítky a chodíte výběhy s krávami (ze začátku jsem se jich docela bála, ale ony utíkaly přede mnou). Všude jsou vztyčené menší či větší kameny ještě z dávné doby.

Irové sami o sobě jsou moc hodní lidé, kteří se nebojí přijít na ulici zeptat se jak se daří a začít rozhovor. Stačí aby někdy vypadal jenom trošičku ztraceně a hned se ptají kam že bych to chtěla jít. Nebo když jsem chodila na výlety tak mi skoro každé auto zastavilo jestli náhodou nechci někam svézt. Někdy, někdy to bylo takový strašidelný, když se vám někdo randomě zeptal jak se daří, ale většinou super. Irsko je podle mě země mléčných výrobků. Sýry, mléko a máslo jsou tam levné a velmi dobré. Máslo je jenom slaný, takže když se peče buchta je taková trošičku slaná což je zvláštní. Jak jsem tak přijížděla ze země do země, Irsko bylo něco jako země kamene a Anglie země cihly.

A pak jsem se vrátila domů, potom co jsem přežila bouřku na trajektu a měla mořskou nemoc, neztratila se v Londýně atd...a pořádně si užila poslední týden než jsem znovu vyrazila do Itálie.

Moje poslední věta je: Fotky dodám jakmile se potkám se svým foťákem, což bude pravděpodobně brzo :)

Mám Vás moc ráda lidi

Esi

Aisté nebo žába?

Ahoj lidi,
tak jsem se rozhodla napsat ještě před odjezdem do Irska, abych měla čistý štít a mohla vám napsat zážitky odtamtud. Asi bych se teď pravděpodobně měla chystat, sto osmkrát za sebou si zabalit a zase přebalit, zjistit že mi chybí tisíce oblečení a nakonec se zbláznit přímo před odjezdem, ale to já neudělám! Jsem docela klidná, vím kam a jak mám dojet a co tam mám dělat. Lidi, kteří tam žijou a se kterýma si píšu maily se zdají super, takže mě čeká příjemné dobrodružství. Krom toho, že se chci samozřejmě naučit něco o ekologii, zahradničení a trochu (možná i víc) si zapracovat, mám dva cíle:
1. Vykoupat se v Atlantském oceánu
2. jakmile mi bude osmnáct, dát si pravé irské pivo (tedy Guiness) v pravé irské hospodě
Ale co bude bude, od Svratouchu jsem toho zase trochu zažila.

Za prvé mi přijela spolužačka z Litvy - Aisté. Měla jsem trochu strach, že si po dvou dnech už nebudeme mít co říct, nebo že nebudeme mít co dělat, ale kupodivu se tomu tak nestalo, za což jsem byla velmi velmi ráda. Nejdříve jsem ji provedla Brnem a ukázala jí všechny skvosty i antiskovsty tohoto úžasného města a navečer ji vzala do čajovny. Byla jsem velmi překvapena když jsem už ve škole zjistila, že ne ve všech zemí je tak veliká tradice čajoven. Tahle byla pro Aisté první a ona z toho byla velmi, ale velmi nadšená. Taky jsem od ní dostala ambr (asi?), to znamená, jestli jsem to správně pochopila zkamenělá pryskyřice, a pak křídy na kreslení, tak pomalujem Lucchese (jestli tam teda budem bydlet). No a v sobotu ráno jsme pak jeli do Prahy a po vcestě potkali pána s úžasným psem, co nám vyprávěl jak byl v Irsku, kousek od místa kde budu já a že to tam bylo super a že mám určitě vyzkoušet nějaký jiný Irský pivo o kterým jsem zapomněla jak se jmenuje a že to (shodou okolností) prodávají přesně v místě, kde náhodou budu tak dvě tři hoďky čekat.

Jakožto všichni cizinci, i Aisté chtěla vidět Prahu, takže jsme ji se Sokolem Prahou provedly. Znovu se mi podařilo shlédnout všechny památky, vyjít na věž Svatovítské katedrály, podívat se na Prahu z Petřína a tak. Ochutnaly jsme pravý český smažák, podívaly se na fotky z Ameriky (já osobně jich moc neviděla, páč jsem usla) a byli v muzeu hraček a v muzeu Alfonse Muchy, byly to dva docela unavující dny.
Jelikož jsem chtěla aby i ona měla nějaký zážitek, vzala jsem ji Stránskou do jeskyně, její první jeskyně do které vlezla, a ukázala jí to tam. Ačkoliv je to ta nejčistotnější osoba, kterou znám, přežila. A pak už jsme měli jen krátký výlet na přehradu a Mendelovo muzeum - k jeho výročí ho předělali a teď je to velmi, ale velmi zajímavá expozice za 30 korun s ISICem, tak si tam třeba skočte :).

                                                  Na věži katedrály

                                           Moje velmi čistotná budoucí spolubydla

                                                       ....se mnou na Karlově mostě

                                           Speciální Litevská pochoutka

                                          a egoistycký...mé oko :)
Hned den na to co Aisté odjela, jsem jela na Jezírko, což je ekocentrum někde u Soběšic (původně sice dělat jezírko pro žáby) stavět dřevěné prolízačky pro děti. Takže jsem tři dny v kuse kopala, doonce ksem se byla schopná prokopat betonem krumpáčem a rozbít jeden velký kámen. Hráli jsme spousty a spousty deskových her. A taky mě nějakej Žaba vzal na letiště, abych příště věděla jak cestovat do Irska, čímž se dostávám zase k tomu stejnému tématu. Takže asi zavřu počítač (ačkoliv bych měla dělat věci do školy) a půjdu se pokusit nějak zabalit, nebo alespoň vymyslet co si teda mám zabalit.
Jo a ještě jsem vám vlastně chtěla napsat o věci zvané: Guerrilla Gardening. Což je ve zkratce dělání zahrádek tam kde je městské nevyužité místo v rámci klidného protestu proti ekologickým změnám a tak obecně, užívání víc než je potřeba. Třeba i ty opletené stromy v Brně jsou toho součástí.
Mějte se moc hezky
Vaše Esi

Mostar, EE a taklovej ten zbytek

Ahoj Lidi,

Tak už je to víc jak měsíc co se vyskytuji v republice (což pravděpodobně vysvětluje, proč jsem stále ještě nenapsala). Chtěla bych to brát alespoň relativně chronologicky: začít Mostarem a skončit dneškem (doufejme).

Mostar je jedno z velkých měst v Bosně a Hercegovině. Myslela jsem, že bude mnohem mnohem větší. Po té co jsme přejeli cedulku MOSTAR napsanou i v cirilici, jsme ještě dlouhou dobu míjeli vinice, které bývávali královské. Čas od času jsme projeli kolem naprosto rozstříleného statku stojícího osamoceně v poli nebo dvojabecedního nápisu se zaškrtanou ciliricí. Byla tu válka a bylo to vidět. Válka která skončila před dvaceti lety. Moc toho nevím a nechci vás zahlcovat informacemi, které si stejně můžete přečíst, zajímá li vás to tak moc. Jen ve zkratce, kdysi dávno byla Jugoslávie, která vzkvétala pod vládou Tita. Jek mi povídala maminka mojí kamarádky všichni byli šťastní. Každý měl dostatek jídla na zimu a všichni, i uklízečky, si mohli dovolit jet jednou ročně k moři. Po smrti Tita se to začalo trochu rozpadat, nějaká ta korupce se dostala do vlády a tak, ale stále to bylo fajn a pak se nějací velmi pro-národní lidé rozhodli že bosňáci, srbové a chorvati přece nemůžou mít spolu jeden stát, ačkoliv mluví tím stejným jazykem a tak začala válka. Hranice války byla přesně uprostřed Mostaru. Byt mojí kamarádky stál přesně na hranici. Museli se odstěhovat do Chorvatska a nějakou dobu tam zůstat. Kamarádčina maminka pak organizovala dovoz potravin do Bosny skrze tanky. Po válce se pak většina lidí vrátilo, ale sociální podmínky se zhoršili. Spousta lidí už nemá práci a hodně lidí musí dělat víéce než jednu aby se uživili. Když jdete Mostarem tak potkáte nové zrenovované budovy, ale taky staré prostřílené s rozbitými okny. Mostarem vede řeka, která ho rozděluje na dvě částí - křesťanskou a muslimskou. Ačkoliv se většina lidí snaží nastavit mír, pořád jde vidět napětí, nejen že nemlžete na muslimskou stranu v červené, kvůli jménu jednoho gangu, ale Ena - ta kamarádka co bydlí v Mostaru - musela přerušit svoji EE, protože pracovala v laboratoři na muslimské straně, ačkoliv žije na křesťanské straně.

Mostar je ale sám o sobě nádherné město, se svým starodávným mostem, mnoha mešitami do kterých jsou muslimové pětkrát denně svolávání zpěvem (jak jsem později se smutkem zjistila, tak ten zpěv je nahrán a pouštěn :() a na druhé straně kostelní věží, která se pyšní tím, že je vyšší než nejvyšší věž na muslimské straně. Všude kolem jsou tržiště s barevnými, já bych skoro řekly tureckými věcmi. Brala jsem ten týden jako odpočinek, jako takový můstek mezi školou a domovem, který mi k tomu dopomohl. Je pravda, že na konci už se mi docela chtělo domů, že těch pět dni bylo tak akorát. Takže jsme nic moc nedělali. První večer jsem se setkala s Veronikou - moji kamarádkou, která studuje stejnou školu jako já, ale v Mostaru - a šla se podívat na rezidence. Bylo to úplně jiný a zjistila jsem, že každý považuje tu svoji školu za nejlepší. Potkala jsem se s rakušákem, co velmi hrdě prohlašuje svojí velmi lámanou češtinou, že je Čech a snaží se dělat Czech A1 a spousty dalších lidí. Bylo to velmi fajn. Pak jsem se jednou dokonce i ztratila a od té doby mám čísla na všechny lidi z Eniny rozdíly. Jinak jsem s Enou bloumala po Mostaru, zpívali jsme si písničky ze školy, shrnovaly rok a tak dále, což bylo velmi potěšující. Jedli jsme strašnou Mostarskou zmrzlinu a pili velmi levné kafe a strachovali se o naši EE (což bych stále měla). Jeden den jsme jeli na kravince - úžasné vodopády, které podle mě vypadali jak z deštného pralesa a pak na historické město, jehož jméno jsem zapomněla. Mostar je horký, velmi, tak moc až to skoro bylo nepříjemné a to jsem tam nebyla ani v té nejvíce horké sezóně roku, takže jsme nemohli péct vajíčko na betonu pro Aisté. Jinak Enina rodina byla VELMI pohostinná. Nechali mě spát jak dlouho jsem chtěla a když jsme jedli, vždycky vyskládali na stůl úplně, úplně všechno a nechali mě vybrat a pak mi říkali a necheš víc?? Pak zjistili, že mi chutná jogurt, tak mi ho nabízeli pořád a pořád dokola.

      Po cestě do Mostaru jsme potkali tady tu úžasnou zelenou krávu, ke které jsem byla Enou přirovnána :)

                                                                         Ena cestou

                                                    To je důkaz toho, že jsem tam byla!!

          Klasická Mostarská ulice a pak periferie - všechny kopce jsou tam zaminovné a nesmí se tam

                             Mostarské stará banka - ta nejprofláknutější rozbitá budova v Mostaru

                         A ten kontrast s nově opraveným gymnáziem - část toho je UWC

                                              tohle na jedné straně a naproti toto:

                                                nebo toto:

                                                 kousek od centra mládeže.

                                                 Důkaz toho, že jsem tam vážně byla (já egoista :))

                                               Starodávné město kousek od Mostaru, nádhera

                                                  Kousek domu, na nějž nikdy nepršelo

                                           Vodopády, které jsou mnbohem větší než tu vypadají

                                                          A já tam byla!!!!!!!

 Nakonec mě dokonce odvezli ráno asi v pět do chorvartska odklud mě vezla Verunčina teta až dp Brna, 13 hodin autem byl docela dlouhý zážitek a strašně moc se mií chtělo celou dobu čurat :). Ty dvě hodiny co jsem čekala v Chorvatsku se mi moc líbili. Seděla jsem na lavičce v přístavu a dívala se kolem sebe jak se rozednívá. Enina maminka mi koupila čokoládové koblížky a jablečný džus. Tak jsem je pomalu jedla, koukala se jak vychází slunce, dýchala krásně slanej mořskej vzduch a učila se básničky od Lorda Byrona anglicky, tady je (mimochodem už jsem ji zase zapomněla):

So, we'll go no more a roving

So late into the night,

Though the heart be still as loving,

And the moon be still as bright.

For the sword outwears its sheath,

And the soul wears out the breast,

And the heart must pause to breathe,

And love itself have rest.

Though the night was made for loving,

And the day returns too soon,

Yet we'll go no more a roving

By the light of the moon.

A až tak za půl měsíce jsem teprve zjistila co to roving znamená a tak mě to potěšilo :). Byla to nádherné chvíle na mokré lavičce v cizím svetru a tohou už zase na chviličku vidět domov, školu a přátele v republice.
Nebudu vám psát o tom jak jsem vás potkala nebo tak, páč to víte, jen jsem se fakt snažila potkat všechny. Po té co jsem přijela domů jsem začala trpět syndromem tloušťky jsem se ponořila do čtení Platónovi Ústavy a děláním mé EE.
Jak s nejvetší pravděpodobností už všichni víte, moje EE je o porovnávání toxicity mezi normálním pracím gelem na růstu lemny-okřehku, což je malá plouvoucí třílistá kytička. Tímhle bych taky chtěla poděkovat Jelenům, kteří mi věnovali ekologický prací gel a GML, které mi půjčilo 2 milimetrovou pipetu. Koupila jsem si 45 malých 250 milimetrových vaniček a začala. V pondělí ráno (dokonce jsem si zvládla zapamatovat, že je to pondělí, ačkoliv mám samé soboty) jsem vstala v 7 (snažím se udržovat si svůj spánkový režim) a začala míchat předem vypočítané koncentrace na jeden litr a dávat je po 100 mililitrech do každého kalíšku, přidala jsem ekologické hnojivo (tedy rohovinu) a pak do každého dvě kytky po třech lístečcích. Samo o sobě sehnat okřehek bylo dost složité. Nakonec jsem našla relativní dostatek v Chrlicích a pak následně ještě někde, ale trvalo to trvalo. Každé ráno jsem pak v těch sedm vstala, vyndala kytičky do skleničky s čistou vodou, aby se pročistili, procedila použitou vodu, vrátila hnojivo zpátky, dala novou namíchanou substanci a dala zpátky. Dohromady i se zápisky mi to trvalo nějakou tu hodinu než jsem vše dodělala. Takhle jsem to dělala každý den až do neděle. Ze začátku to vypadalo jako by se mi experiment moc nedařil, ty kytičky v neekologické prostředku se množili strašně moc rychle, to díky obsaženým fosfátům, zatímco ty ekologické neprojevovali žádné speciální známky růstu. Vše se ale změnilo čtvrtého dne, kdy se kytky v neekologickém gelu začali zbarvovat doběla a rozpadat se a následně se potápět. Takže můj výsledek byl positivní :) hurá!!!! Byla jsem ráda. Zatím mám napsáno 4500 slov z 4000 a nemám ještě závěr, ale ono se to nějak okouše, tím se zatím netrápím. Teď musím dodělat ten konec a statistiku. Zjistila jsem, že mě ona naprosto vědecká práce zas tak nebaví a že chci asi taky pracovat s lidma, ale rozhodně v oblasti ekologie/enviromentalistiky nebo tak, ačkoliv už si vybírám univerzity, zatím v tom stále nemám jasno. Teď budu mít chvíli klidu a tak se na to podívám, kouknu na podmínky a tak a konečně bych se tomu mohla začít věnovat. Rozhodně bych měla.

                                                                 Okřehek

                                     tak jsem ho pěstovala, než jsem ho zabila pracím práškem

Takhle to vypadalo u nás na balkoně

                                       Mé dva prací prášky (z leva eco-friendly a normal)

                                                     Moje mrtvé kytičky :(

Jinak jsem dělala tokové ty věci které normálně dělám, chodila navštěvovat školy, šerm, podívat se na kousek bitvy a jela jsem na tábory. Bylo to super. Ve škola mi spousty lidí říkali, že pak ztratili všechny kamarády, když se vrátili domů, že byli změnění k nepoznání. Bála jsem se, že se mi to stane taky a byla jsem strašně ráda, že se tak nestalo. Vrátila jsem se do školy, začala mluvit o normálních věcech a sedla si na svoje starý místo, jen ta látka mi trochu nešla do hlavy :). Na táborech to stejné, jen jsem jim potřebovala čas od času vysvětlit, kterou že tu školu myslím. Bylo to super, užila jsem si je moc, více než některé jiné roky, děkuji všm za skákání na balících, noční plavání na Svratouchu, dlouhá sezení na molu, koukání na Žáby, braní mě do stanu, hraní na všechny ty nástroje, koukání na nestihnutý západ a všechna ta jídla, náhodné i nenáhodné konverzace a nespaní.
Pár fotek z táborů:

                                                             Budislavský rybník, mlůj dobrý kamarád

                                                              Moji spolužabaři :)

                                                              a žabičly, jupíííí :)

                                                      rybník 2, ale mě mě tak líbí

                                                                         Molo....a já :)

                                                                      rybník 3 a lodička

                                                    Pravá Svratouchovská můra z latrín :)

.....a to jsme se nudili s Kubou, než jsme šli plavat a objevit onen slavný vor na kterém se vůbec nedali         vybalancovat tři lidi, natož čtyři, že ano Danku? Vildo?
Trochu mě teď mrzí, že nejedu na skalku, ale zase bych chtěla zkusit něco nového. Takže se teď chystám do Irska, tisknu keše a jízdní řády, přemýšlím co sbalit a co dokoupit nebo kde sehnat zadarmo pitnou vodu kolem Londýna. Někdy se bojím a někdy se neuvěřitelně těším, ale rozhodně tam jedu, nepochybuji. A taky se těším na návštěvu Aisté, spolužačky z Litvy a mojí budoucí spolubydli. Pojedem do Prahy a tak různě kolem, možná zajdem na trpaslíky, chtěla bych ji ukázat všechno, bude to pět velmi intenzivních dnů. Teď se asi ponořím do práce a bude, stejně už mám domluveno spousty věcí.
Mám Vás ráda lidi, doufám že se máte nádherně
Vaše Esi