Jak jsem začala jsem žít v Oronu...

...aneb přestěhovala jsem se z Colby a začali prázdniny :).

Orono je malé městečko asi tak dvě hodiny na sever od Colby a dvacet minut autobusem (a taky 1 hodinu na kole) od Bangoru, kde tyhle prázdniny pracuji. Asi začnu tím proč jsem se přes prázdniny rozhodla pracovat ve Spojených Státech a proč jsem se rozhodla zůstat v Maine, ze všech těch míst kde jsem dostala nějaký internship.

Jak jste se asi dočetli (a nebo ne), byla jsem tento rok docela aktivní na Colby, ale taky jsem měla docela dost vnitřních rozbrojů o tom proč a jak být aktivní a jestli to vůbec stojí zato a proč bych měla pokračovat a jestli bych měla pokračovat. Když jsem se o tom bavila s mými profesory a jak jsem tak obecně byla frustrovaná, všichni mi řekli o to stejné: ono to není jenom o tom co se zrovna snažíš postavit, ale o tom co po cestě vybuduješ aneb it is meant to its end a doporučili mi abych si přečetla něco o grassroots jako jednu z možností a proč to tak funguje. No a jelikož já jsem neměla čas si číst, tak jsem místo toho našla internship právě s nějakou grasroots abych viděla jak to funguje a kam to vede. Grasroots organizing je skupin a lidí kteří se snaží tlačit na politiky aby se zlepšili podmínky lidí (například zvýšila minimální mzda nebo zlepšilo zdravotní pokištění) ale zároveň se snaží vybudovat komunitu lidí kteří se zajímají o své okolí a chtějí ovlivnit tu komunitu ve které žijí a mnoho z toho organizování co grasroots dělá je o tom že se lidi učí a snaží se komunikovat a vytvořit větší společnost s jinými hodnotami. Což zní strašně zajímavě, alespoň úpro mě a tak jsem to chtěla vyzkoušet. Ta organizace ve které pracuji já se jmenuje Maine People's Alliance (MPA). No a vybrala jsem si Maine, protože tady žiju už rok, ale neměla jsem nějak čas se ještě pořádně Maine prozkoumat, no a taky je to komunita která mě hostuje už skoro rok a já bych jim chtěla dát něco zpátky. Tak tedy to je proč to dělám. Moje práce začala v úterý 27 května (protože v pondělí byl státní svátek) a před tím jsem měla týden na to se usadit, najít cestu do práce, a zjistit jak to tu všechno kolem chodí. Teď je neděle, už jsem týden pracoval a tak vám můžu napsat o tom jak kde a proč žiju.

Orono je také domov veřejné University v Mainu, takže tu je spoustu studentů a taky spousty volných pokojů na pronajmutí a to je taky důvod proč jsem našla pokoj v Oronu a ne v Bangoru. Můj Accademic Advisor, Julie, mě přivezla autem až sem nahoru, což od ní bylo moc hezké a ten apartmán se jí moc líbil. Ten apartmán ve kterém bydlím je asi tak 3 minuty chůze od centra města kde je pár obchůdků, kavárniček, a restaurací, asi hodnu chůze do nejbližšího supermarketu, a asi deset minut chůze do krásného parku u řeky. Mám dvě spolubydlící Dongmey a Smantha (a sousedovic kočkou), které jsou obě úplně úžasné a moc mi pomohli se zorientovat, vzali mě na veliký nákup, a ukázali mi kolem. Já jsem jim za oplátku vymyslela program na víkend, kdy jsme se vydali na průzkum Bangoru, ale o tom až později.

Moje dvě spolubydlící v Bangoru

Sousedovic mazlící kočička

První dva dny po tom co jsme přijela z Colby jsem hodně spala, odpočívala, a dodělala těch pár potřebných věcí. Taky jsem se chodila procházet po Oronu a nepřemýšlet. Po semestru kdy se po mě permanentně chtělo abych přemýšlela hlavou jsem byla ráda že nemusím nic dělat a taky jsem poznala to městečko ve kterém bydlím. Začala jsem číst Discipline and Punish of Michael Foucault, francouzského filosofy, která je fakt těžká, ale úžasná. Ve čtvrtek jsem se pak poprvé vypravila do Bangoru abych poznala moji zaměstnankyni a potkala se s pánem který mi nabídl kolo za $50, což je úžasná cena za kolo ve Spojených Státech. To kolo je úžasné, mám ho vážně ráda a dobře se mi na něm jezdí. Po tom jsem se seznámila s náhodným studentem který hrál na kytaru v prku tak jsem se k němu připojila a na chvíli poslouchala, než jsem musela jít a potkat Amelii, moji zaměstnankyně. Amelie je slečna která vystudovala školu podobnou na kolby s oborem učení historie asi tak pět let zpátky a teď už půl roku pracuje s MPA. Docela jsme si porozuměla a Amelie mě pozvala na večeři do jedné z mnoha Bangorských restaurací a povídala mí o MPA, její zkušenosti, a mojí práci. Nakonec se nám podařilo nacpat moje kolo na zadní sedadla jejího auta a ona mě zavezla zpátky do Orona. 

 Ulice na které bydlím

 The Penobscot river

 Javor z parku vedle řeky

 Přechody!

 Na každé hlavní ulici, na každé lampě jsou vyvěšeny americké vlajky

Uneverzita of Maine

...kde je ještě pořád řecký život (bratrstva a sesterstva), které mi na Colby oficiálně nemáme

  a každé bratrstvo/sesterstvo má svoji vlastní buduvu

Podařilo se mi potkat Veverku

 ..a berušky

 O víkendu jsem se pak rozhodla změřit jak dlouho mi to trvá na kole do práce a zajet si do Bangorského Městského Lesa. Na kole do práce mi to trvá hodinu. Je pravda že je to jenom 12 kilometrů, na druhou stranu je to permanentně z kopce a do kopce a já nikam moc nespěchám. Od té doby co jsem začala tu cestu jezdit každý den ráno a odpoledne jsem si zapamatovala milníky na cestě: nejdříve je tam golfové pole na jedné straně a bagr na druhé straně, potom následuje dům ve Veazie (další malé městečko), kde jsem se ztratila a musela jsem se zeptat paní s dvěma pudly kudy do Orono, potom jsou tam dva hřbitovy které jsou zakončeny prodejem hřbitovních kamenů, potom semafor který vede na dálnici a nakonec jeřáby v říčním přístavu a pak už jsem skoro v práci. Tu sobotu jsem se mnohokráte ztratila, vyšlapala několik zbytečných kopců, ale nakonec jsem získala obrovskou orientaci v terénu. Po tom co jsem dojela do Bangoru jsem se rozhodla vyšlapat na kopec kde se nachází Bangorský Les, Ten les je nádherný, je používán jako turistická oblast ale taky jako příroda pro vědce kterou můžou zkoumat, tak jsem si tma objela pár koleček a vydala se hledat cestu zpátky do Orona. Bylo to super den a taky mě náramně bolely nohy.

Když jsem zrovna nechodila kolem, nejezdila na kole, nevařila, nebo nečetla Foucoulta, snažila jsem se dopsat tento blog, komunikovala se všemi těmi lidmi se kterými jsem měla a začala si psát svůj vlastní obor (vzhledem k tomu že na Colby žádný nesplňuje moje požadavky). V úterý jsem se pak poprvé vypravila do práce.

Budova ve které pracuji

Moje práce mě zatím baví, ale ještě se spíš učím něž pracuji. Pracuji osm hodin týdně, pět dní v týdnu, tedy na plný úvazek. To znamená že ráno vstanu v šest udělám si snídani a oběd a v sedm vyrazím z domu abych byla v osm v práci. Pracuji velmi blízko s Amelii, takže s ní sdílím kancelář a ona mi posílá věci na přečtení a upravení, databáze které potřeba předělat a spousty dalších takových věcí, které jsou vážně zajímavé. Taky máme vyhrazený čas kdy mluvíme o tom jak MPA pracuje a proč je to uděláno zrovna tokovým způsobem. Z Colby mi nařídili že si musím psát deník (protože mi taky dali peníze abych tady mohla žít, tak potřebují důkaz že jsem něco udělala), tak si píšu poznámky a večer je pak přepisuji do počítače. Jestli se chce někdo přečíst můj detalní deník o to co jsem dělala každý den v angličtině, nějak mě zkontaktujte a já vám ho klidně pošlu. Ve čtvrtek jsme vedli workshop o Ekonomické nerovnoprávnosti, který se děl přes internet z p+ěti různých státu ve spojených státech a byl moc zajímavý. Příští víkend je setkání celé MPA přes víken tak na to se těším.

Jinak vetšinou přijedu domů příliš unavená na to abych toho udělala mnoho, uvařím večeři, napíšu deník, popovídám si se spolubydlícími a jdu spát. Myslím že jsem se za ten týden stala mnohem kreativnější ve vaření, což mě potěšilo, protože musím jíst, tak se snažím jíst alespoň relativně zdravě. Třeba teď peču brambory na večeři.

Tento víkend jsme se s mými spolubydlícími rozhodly prozkoumat Bangor, zajít do muzeí, projít se centrem města, a nakoupit co bylo potřeba. Samantha má auto tak nás tam vzala a pak jsme spolu šli do totho muzea které se mi moc líbilo a mělo spousty moc zajímavých artistů, kteří sice nejsou super-známí, ale zato jsou kreativní, což je podle mě podstatnější. Potom jsme se procházeli kolem, já jsem koupila nějaké pohlednice, Dongmey svíčky, a Samantha závěsy. Myslím že jsme měli moc krásné dopoledne kdy jsme se víc seznámily.

Bangor je super městečko. Nejen že je tam muzeum a úžasná knihovna. Je tam spousty malých skupin které dělají zajímavé věci, promítají zajímavé filmy, jedna opera (Do které jdeme přespříští pátek na Rocky Horror Show). Tu sobotu ráno Bangor rozdal kousky parků lidem, aby si tam mohli zahradničit, takže všude kolem byli malé, milé, zahrádky s kytičkami a zeleninou. Za tři týdne je Bangor pride, což je městská oslava LGBTQ+ komunity, který je prý obecně moc hezký. No prostě to není jako kdybych neměla co dělat.

Tuto neděli jsme pak dodělala všechny zápisky z předchozího týdne, skypovala domů, zašla si na chvíli číst na kafe do místní kavárny (páč tady nemáme kávovar, a instantní káva není ve Spojených Státech zas tak běžná) a taky si vybrala předměty na příští semestr. Tady jsou aji s mým rozvrhem.

No, mějte se moc krásně,

Pac a pusu,

Esi

P.S.: Dongmey si právě dokázala zapálit pánvičku s rybou na elektrickém vařiči a málem nám roztavila mikrovlnku. Teď sedím před apartmánem a dopisuji to, protože uvnitř je příliš mnoho kouře na to aby se tam dalo přežít :). Ale všechno je jinak v pořádku.