Portland, Bangor, Waterville, New Hampshire, Orono

Ahoj lidi,

pamatuji si jak jsem si u posledního příspěvku říkala že se určitě polepším a budu psát častěji, ale samozřejmě se mi to nepovedlo. Tak se omlouvám že mi to zase tak dlouho trvalo. Právě jedu do Bostnu na konferenci a pak mám před sebou (už jen) dva týdny v práci a hurá do České Republiky. Abych pravdu trochu se zpátky bojím, protože moje čeština moc zrezavěla a já jsem se odnavikla na českou kulturu a dodržování českých sociálních norem. Ale stejně se moc těším.

V práci jsem teď začala s organizací jednoho chudého sídliště úplně na konci města. Zatím to spočítá v tom, že každé odpoledne dojedu na to sídliště a začnu klepat na každé dveře a mluvit s lidmi o jejich názoru na ekonomii v Maine, minimální mzdu, zdravotní pojištění (které v Maine není prováděné státem) a taky zabezpečení seniorů. Ze začátku jsem s tím hodně ideologicky nesouhlasila, protože jsem si říkala, že lidi přece nemůžou chtít aby jim někdo klepal na dveře a mluvil s nimi o ekonomii. Ovšem, po dvou týdnech co jsem byla na tom sídlišti každé odpoledne jsem docela změnila názor. Jasně že tu a tam potkám nějakého člověka který prostě buď nechce mluvit a nebo zrovna nemůže a nebo má zrovna špatný den. Ale spoustu lidí si mě buď pozve dovnitř a nebo se mnou postojí nějakou tu čtvrt nebo půl hodinku na trávníku a poví mi jejich názor. Myslím že se toho učím hodně o Maine a taky o tom jak mluvit s lidmi a jak jim dát sílu a naději něco změnit. Předposlední den mého intenshipu máme velikánský event, tak se teď hodně připravujeme na to abychom měli alespoň stovku lidí, předevčírem jsem udělala design na letáčky:

                                 Visual, který jsem vytvořila na letáček :)

                                         A cake který jsem upekla na chapter meeting :)

Ale chtěla jsem vám napsat o mých výletech po Maine a kousek dál a o tom co tak různě zažívám když zrovna nepracuji (i když práce je plná dobrodružství). Na předposlední týden v červnu jsem jela do Portlandu. Portland je největší město v Maine, a má celých 270000 obyvatel (takže takové poloviční Brno). Je to nejprogresivnější město v Maine, takže tam je spousta uměleckých kavárniček, muzeí, parků, a taky oceán. Takže jsem se tam vypravila v pondělí a potkala se s jednou kamarádkou, které mě provedla kolem a pozvala na oběd. Potom ale musela jít do práce, tak jsem se potkala se svým profesore antropologie - Maple Razsa - který studoval anarchismus v Chorvatsku a on mě pozval na kafe, no a potom jsem se potkala se spoustou mladých lidí co cestují po Spojených Státech a spí po noclehárnách a parcích a bylo strašně zajímavé je poslouchat a sdílet (a nebo nesdílet) a nimi jejich názory na svět, systémy, a ekonomii. Potom jsem v Portlandu strávila celý týden na úžasně zajímavém tréningu o organizování a taky budování síly mezi lidmi ze zdola nahoru. Moc jsem si to užila. Portland je super město, do které bych se jednou chtěla vrátit a přemýšlím o tom že tam strávím zimní prázdniny (ale to je ještě daleko, a taky nevím co bych tam dělala celý měsíc). 

                                               Pirtland je nádherné přímořské město

 

A krásnými západy slunce

                                              a řasami na plážích...

                                             ...vedle kterých jsme měli trénink....

                                         ....s výhledem na staroanglické bunkry...

                                        ...obývané pouze psouny...

                                        ...a vránami...

                                    ..Mike Micheul, kandidát na governora.

                                          .a Tanya, moje super kamarádka :)

Další velikou událostí v mém životě byla Bangor Pride. Ve Spojených Státech má každé město jednou ročně týden kdy slaví LGBTQ+ komunitu a mají parádu a festival. Já jsem tam upřímně řečeno pracovala a sbírala podpisy na petici pro zvýšení minimální mzdy, ale bylo krásné vidět všude kolem pestrobarevné balonky a vlajky. Taky celý festival začal (poněkud nenatrénovanou) metalovou skupinou, což bylo strašně srandovní, protože mnoho lidí evidentně nebylo zvyklých na takový typ hudby. Jinak taky to byl den kdy bylo v Bangoru na 40°C, což bylo strašlivě moc, tak jsem si, musela dávat pozor na to abych dostatečně pila.

Jeden z víkendů jsem se taky vydala zpátky na Colby, abych pozdravila kamarády kteří tam zůstali, potkala se se svými profesory, a taky se připojila na memoriál ohledně Lac Megantic. Colby byl super. Hodně času jsem strávila s Iavorem a Siyuan, kteří se o mě moc dobře postarali a nechali mě u sebe přespat. Bylo super vidět někoho, koho jsem znala více než měsíc a půl, a s kým jsem si mohla povídat bez toho, aniž bych se musela ptát na základní otázky. V neděli jsem se pak připojila k lokání skupině 350CentralMaine před kostelem ve Waterville. Lac Megantic je jméno Kanadské vesnice ve které před rokem vybuchl náklaďák plný oleje a vypálil většinu té vesnice a taky zabil 47 lidí. Od té doby Kanada zakázala tento druh auta aby se v něm převážel olej, protože podle studií, jsou tyto auta velmi náchylný k výbuchům. Tyto auta ale pořád jezdí středem Waterville a přilehlých vesnic bez omezení. Kdyby jedno z těch aut vybuchlo, tak by zasáhlo aji Colby. Takže 350Central Maine uspořádala konferenci pro media spojenou s peticí na regulaci těchto aut ve Watervillu a přilehlých vesnicí. Byla to super akce a dokonce jsme měli televizní vysílání: http://wabi.tv/2014/07/06/memorial-waterville-marks-lac-megantic-anniversary/

Poslední vetší event jsem udál minulý víkend v New Hampshire, což je stát hned vedle Maine (alespoň myslím :)). Stala jsem se součástí 350Maine, což je environmentální organizace, která se pokouší tlačit na rozhodnutí ohledné zákonů především na omezení fosilních paliv a vzdělává veřejnost o klimatické změně. No a zástupci ze všech států Nové Anglie (což je asi 5 států ne severovýchodu Spojených Státu mezi nimiž je i Maine) a pár kanadských provincií se sešli právě v New Hampshire aby prodiskutovali budoucnost této oblasti. Ovšem fosilní paliva a klimatické změna nebyli na programu a proto 350 ve spolupráci se Sierra Klubem uspořádali konferenci pro média, která byla naživo přenášena jedním rádiem, aby se zviditelnila problematika klimatické změny. Já jsem z jedním dalším studentem napsala pouliční divadlo o olejové příšeře, které jsme pak zahráli. Strávila jsem docela dlouhou dobu vyráběním kostýmu na to monstrum, ale myslím že to nakonec stálo za to. Sešlo se tma více než 50 lidí, a z nich mnoho mluvilo o spoustě zajímavých věcí. Měli jsme nádherné plakáty a nakonec se zpívala taková revolucionářská píseň. No prostě jsem byla ráda že jsem jela, i když mi to zabralo celý víkend.

Jinak žiju spokojeně, raduji se z malých věcí (jako třeba když si jednou za čas uvařím jídlo které je vážně dobré, nebo když jsem po dlouhé době jedla avokádo). Snažím se naučit kreslit komiksi a poslouchám u toho mluvené slovo Harryho Pottera, a místo abych se soustředila na děj tak přemýšlím o různých významech lidí a organizací v té knize. A je to vážně zajímavé :). Jezdím na kole na nákupy, a taky se připravuji na další rok na Colby. Povedu dvě studentské skupiny, tak s jednou z nich máme každý týden hodinovou skype konferenci o tom co chceme dělat a jak, jak nabrat nové členy, a jak mluvit s administrací.

Ačkoliv tady toho zažívám hodně, už se na chvíli těším zpátky do Česka, abych si procvičila Češtinu (což potřebuji jako sůl, jak jste jistě zjistili po tomto příspěvku :)), prošla se ulicemi Brna, sedla si na Zelňáku na kašnu, a sedla si na trávu v Lužánkách. A hlavně, abych už zase viděla všechny ty úžasné lidi! 24 července to bude přesně jedenáct měsíců co jsem ve Spojených Státech, to zní neuvěřitelně. Ale o tom Vám napíšu až příště, jak se znám, tak to bude až z letiště, než nasednu do letadla do Evropy.

Zatím se mějte moc krásně,

Mám Vás všechny moc ráda,

Vaše Esi

Už jsem měsíc v Oronu....

Ahoj Ahoj,

tak se snažím zlepšovat v intervalech psaní tohoto blogu. Tento čas to nejsou měsíce ale jenom měsíc. Doufám že se máte skvěle.

Za ten měsíc jsem se dostala více do mé práce. Baví mě to. Né všechny odvětví mě baví do stejné míry, ale jako celek je to super. Zatím jsem pomohla zorganizovat conferenci pro media o tom jak jedna multimilionová firma znečistila řeku s 12 tunami rtuti, vytvořila pár databází ohledně různých spolků v této oblasti, a mluvila se spoustou lidí. Jeden z MPA cílů je to, aby i ti lidé kteří normálně nemají ten čas a vzdělání kvůli okolnostem, měli možnost být aktivní a rozuměli proč je potřeba volit a zajímat se o to jak se vyvíjí ekonomie tohoto státu. Pře léto jsou to obvykle dva velké góly: budovat tu lokální jednotku (v mém případě Bangor) soustředit se na volby, které se stanou v listopadu.

Budování jednotky se většinou děje skrz chození do ulic a mluvení s lidmi. Musím přiznat že to není moje nejsilnější stránka, většinou mi top trvá než se odhodlám a zastavím člověka na ulici, abych s ním mluvila o minimální mzdě v Maine. S některýma lidma pak mám úžasnou konverzaci o ekonomii a nebo třeba o jejich životě, jiní mi jenom podepíšou petici, a spoustu z nich se omluví, že petice nepodepisují. Měla jsem štěstí, že se se mnou ještě nikdo nedal do hádky a doufám že se to ani nestane (ale asi se to stane, jednou).

MPA pomáhá politikům vytvořit volební kampaně. V Maine je to tak, že kdokoliv se může přihlásit a jít do voleb a dostane os státu nějaký obnos aby mohl tu kampaň financovat. Mnoho politiků se taky přihlásí na endorsement do organizací jako je MPA, které jim pak pomůžou tím že mluví s lidmi, posílají letáčky, a volají lidem aby s nimi mluvili o politice. My jsme teď na začátku celého tohoto procesu, kdy máme 30 minutové pohovory s politiky, abychom zjistili jestli je chceme endorse a nebo ne. To mě docela baví, já jsem ten kdo to přepisuje do počítače, takže se musím psát sousty poznámek, ale hlavně je top zajímavé. Kolik lidí má stejné a nebop jiné názory a jací všichni lidé se snaží reprezentovat jejich district: měli jsme politické aktivisty, elektrikáře, vedoucí unií, učitele, kouče, a spousty dalších lidí, a všichni byli velmi nadšení ab pomohli lidem. Prostě to jsou takoví politici z lidu pro lid, takže státní vláda je vlastně poskládaná z lidí ze všech vrstev a všech různých odvětví, super, ne?

Jinak mě ta práce vážně baví. Ještě stále mám pár ideologických problému s některými odvětvími toho co MPA dělá, ale jinak si to užívám. Mám strašně moc ráda všechny členy naší jednotky v Bangoru a myslím že už se se mnou taky spřátelili. Skoro všem je nad 50 a jsou úžasně vzdělaní a nadšení do politiky a ekonomie, mnoho z nich se vrátilo na univerzitu aby studovali politiku a spoustu z nich čte tu nejnovější knihu o kapitalismu (kterou já ještě nemám přečtenou, a ani tu knihu nemám :(). Můj bos, Amelia, je taky super a docela si rozumíme. Taky je tu ještě jeden intern. Jmenuje se Brooke, a většinou spolu chodíme do ulic sbírat podpisy na petici. Jsem ráda že nepracuji sama.

Abych pravdu řekla, moc volného času a nemám a mnohokrát jsem tak moc unavená, že jsem ráda že můžu jít spát brzo, uvařit večeři, a třeba se podívat na film (poslední dobou se snažím dívat na filmy česky, aby se mi ta češtinu úplně neztratila z hlavy). Právě jsem začala číst knihu, která se jmenuje Shock Doctrine od autorky Naomi Klein (http://www.naomiklein.org/shock-doctrine/the-book), což je kniha o tom jakým způsobem se dějí ekonomické změny a proč a kdo z nich má profit. Je to super, ale strašidelná kniha. Taky se snažím naučit kreslit komixy, ale moc mi to nejde. Jednou bych se chtěla propracovat ke karikaturám, ale zatím jsem v bodu 0, jako třeba tady:

 Minulý víkend jsem se byla podívat na farmářském marketu a tento pátek jsem šla se svýma spolubydlícíma na Rocky Horror Show do místního divadla. Bylo to super. Já nevím jestli víte co je Rocky Horror Show zač, ale vůbec to není horror, a je to úžasné. Vřele doporučuji jako muzikálové divadelní představení! No a včera večer tady byla Artsapalooza, což bylo vystavení a představení spousty různých umění po celém Orono, tak jsme se tam se Samanthou vydali. Bylo to super. Strašně moc jsem si to užila.

                                                 Začátek, jako vždycky, s jídlem

                                                    Středoškolská jazzová skupina

                                                  roztomilá acapella

                                            nic jsme neviděli, zato jsme slyšeli krásnou muziku

                                                Západ slunce v Orono

                                                          A ještě jednou

                               Na tuto skupinu jsem si zatančila irské tance, byli úžasní :)

No a na celý příští týden jedu do Portlandu na workshopi o organizovaní, a taky potkám svého profesora, na což se super těším a uvidím Portland! Jej! No a příští víkend je Bangor Pride, což je festival na oslavu LGBTQ+, takže mám co dělat dostatečně.

Mějte se moc krásně,

Těším se na Vás v Srpnu,

Vaše Esi

Já jsem si tu Americkou vlajku nemohla odpustit, páč jsou prostě úplně všude...

Jak jsem začala jsem žít v Oronu...

...aneb přestěhovala jsem se z Colby a začali prázdniny :).

Orono je malé městečko asi tak dvě hodiny na sever od Colby a dvacet minut autobusem (a taky 1 hodinu na kole) od Bangoru, kde tyhle prázdniny pracuji. Asi začnu tím proč jsem se přes prázdniny rozhodla pracovat ve Spojených Státech a proč jsem se rozhodla zůstat v Maine, ze všech těch míst kde jsem dostala nějaký internship.

Jak jste se asi dočetli (a nebo ne), byla jsem tento rok docela aktivní na Colby, ale taky jsem měla docela dost vnitřních rozbrojů o tom proč a jak být aktivní a jestli to vůbec stojí zato a proč bych měla pokračovat a jestli bych měla pokračovat. Když jsem se o tom bavila s mými profesory a jak jsem tak obecně byla frustrovaná, všichni mi řekli o to stejné: ono to není jenom o tom co se zrovna snažíš postavit, ale o tom co po cestě vybuduješ aneb it is meant to its end a doporučili mi abych si přečetla něco o grassroots jako jednu z možností a proč to tak funguje. No a jelikož já jsem neměla čas si číst, tak jsem místo toho našla internship právě s nějakou grasroots abych viděla jak to funguje a kam to vede. Grasroots organizing je skupin a lidí kteří se snaží tlačit na politiky aby se zlepšili podmínky lidí (například zvýšila minimální mzda nebo zlepšilo zdravotní pokištění) ale zároveň se snaží vybudovat komunitu lidí kteří se zajímají o své okolí a chtějí ovlivnit tu komunitu ve které žijí a mnoho z toho organizování co grasroots dělá je o tom že se lidi učí a snaží se komunikovat a vytvořit větší společnost s jinými hodnotami. Což zní strašně zajímavě, alespoň úpro mě a tak jsem to chtěla vyzkoušet. Ta organizace ve které pracuji já se jmenuje Maine People's Alliance (MPA). No a vybrala jsem si Maine, protože tady žiju už rok, ale neměla jsem nějak čas se ještě pořádně Maine prozkoumat, no a taky je to komunita která mě hostuje už skoro rok a já bych jim chtěla dát něco zpátky. Tak tedy to je proč to dělám. Moje práce začala v úterý 27 května (protože v pondělí byl státní svátek) a před tím jsem měla týden na to se usadit, najít cestu do práce, a zjistit jak to tu všechno kolem chodí. Teď je neděle, už jsem týden pracoval a tak vám můžu napsat o tom jak kde a proč žiju.

Orono je také domov veřejné University v Mainu, takže tu je spoustu studentů a taky spousty volných pokojů na pronajmutí a to je taky důvod proč jsem našla pokoj v Oronu a ne v Bangoru. Můj Accademic Advisor, Julie, mě přivezla autem až sem nahoru, což od ní bylo moc hezké a ten apartmán se jí moc líbil. Ten apartmán ve kterém bydlím je asi tak 3 minuty chůze od centra města kde je pár obchůdků, kavárniček, a restaurací, asi hodnu chůze do nejbližšího supermarketu, a asi deset minut chůze do krásného parku u řeky. Mám dvě spolubydlící Dongmey a Smantha (a sousedovic kočkou), které jsou obě úplně úžasné a moc mi pomohli se zorientovat, vzali mě na veliký nákup, a ukázali mi kolem. Já jsem jim za oplátku vymyslela program na víkend, kdy jsme se vydali na průzkum Bangoru, ale o tom až později.

Moje dvě spolubydlící v Bangoru

Sousedovic mazlící kočička

První dva dny po tom co jsme přijela z Colby jsem hodně spala, odpočívala, a dodělala těch pár potřebných věcí. Taky jsem se chodila procházet po Oronu a nepřemýšlet. Po semestru kdy se po mě permanentně chtělo abych přemýšlela hlavou jsem byla ráda že nemusím nic dělat a taky jsem poznala to městečko ve kterém bydlím. Začala jsem číst Discipline and Punish of Michael Foucault, francouzského filosofy, která je fakt těžká, ale úžasná. Ve čtvrtek jsem se pak poprvé vypravila do Bangoru abych poznala moji zaměstnankyni a potkala se s pánem který mi nabídl kolo za $50, což je úžasná cena za kolo ve Spojených Státech. To kolo je úžasné, mám ho vážně ráda a dobře se mi na něm jezdí. Po tom jsem se seznámila s náhodným studentem který hrál na kytaru v prku tak jsem se k němu připojila a na chvíli poslouchala, než jsem musela jít a potkat Amelii, moji zaměstnankyně. Amelie je slečna která vystudovala školu podobnou na kolby s oborem učení historie asi tak pět let zpátky a teď už půl roku pracuje s MPA. Docela jsme si porozuměla a Amelie mě pozvala na večeři do jedné z mnoha Bangorských restaurací a povídala mí o MPA, její zkušenosti, a mojí práci. Nakonec se nám podařilo nacpat moje kolo na zadní sedadla jejího auta a ona mě zavezla zpátky do Orona. 

 Ulice na které bydlím

 The Penobscot river

 Javor z parku vedle řeky

 Přechody!

 Na každé hlavní ulici, na každé lampě jsou vyvěšeny americké vlajky

Uneverzita of Maine

...kde je ještě pořád řecký život (bratrstva a sesterstva), které mi na Colby oficiálně nemáme

  a každé bratrstvo/sesterstvo má svoji vlastní buduvu

Podařilo se mi potkat Veverku

 ..a berušky

 O víkendu jsem se pak rozhodla změřit jak dlouho mi to trvá na kole do práce a zajet si do Bangorského Městského Lesa. Na kole do práce mi to trvá hodinu. Je pravda že je to jenom 12 kilometrů, na druhou stranu je to permanentně z kopce a do kopce a já nikam moc nespěchám. Od té doby co jsem začala tu cestu jezdit každý den ráno a odpoledne jsem si zapamatovala milníky na cestě: nejdříve je tam golfové pole na jedné straně a bagr na druhé straně, potom následuje dům ve Veazie (další malé městečko), kde jsem se ztratila a musela jsem se zeptat paní s dvěma pudly kudy do Orono, potom jsou tam dva hřbitovy které jsou zakončeny prodejem hřbitovních kamenů, potom semafor který vede na dálnici a nakonec jeřáby v říčním přístavu a pak už jsem skoro v práci. Tu sobotu jsem se mnohokráte ztratila, vyšlapala několik zbytečných kopců, ale nakonec jsem získala obrovskou orientaci v terénu. Po tom co jsem dojela do Bangoru jsem se rozhodla vyšlapat na kopec kde se nachází Bangorský Les, Ten les je nádherný, je používán jako turistická oblast ale taky jako příroda pro vědce kterou můžou zkoumat, tak jsem si tma objela pár koleček a vydala se hledat cestu zpátky do Orona. Bylo to super den a taky mě náramně bolely nohy.

Když jsem zrovna nechodila kolem, nejezdila na kole, nevařila, nebo nečetla Foucoulta, snažila jsem se dopsat tento blog, komunikovala se všemi těmi lidmi se kterými jsem měla a začala si psát svůj vlastní obor (vzhledem k tomu že na Colby žádný nesplňuje moje požadavky). V úterý jsem se pak poprvé vypravila do práce.

Budova ve které pracuji

Moje práce mě zatím baví, ale ještě se spíš učím něž pracuji. Pracuji osm hodin týdně, pět dní v týdnu, tedy na plný úvazek. To znamená že ráno vstanu v šest udělám si snídani a oběd a v sedm vyrazím z domu abych byla v osm v práci. Pracuji velmi blízko s Amelii, takže s ní sdílím kancelář a ona mi posílá věci na přečtení a upravení, databáze které potřeba předělat a spousty dalších takových věcí, které jsou vážně zajímavé. Taky máme vyhrazený čas kdy mluvíme o tom jak MPA pracuje a proč je to uděláno zrovna tokovým způsobem. Z Colby mi nařídili že si musím psát deník (protože mi taky dali peníze abych tady mohla žít, tak potřebují důkaz že jsem něco udělala), tak si píšu poznámky a večer je pak přepisuji do počítače. Jestli se chce někdo přečíst můj detalní deník o to co jsem dělala každý den v angličtině, nějak mě zkontaktujte a já vám ho klidně pošlu. Ve čtvrtek jsme vedli workshop o Ekonomické nerovnoprávnosti, který se děl přes internet z p+ěti různých státu ve spojených státech a byl moc zajímavý. Příští víkend je setkání celé MPA přes víken tak na to se těším.

Jinak vetšinou přijedu domů příliš unavená na to abych toho udělala mnoho, uvařím večeři, napíšu deník, popovídám si se spolubydlícími a jdu spát. Myslím že jsem se za ten týden stala mnohem kreativnější ve vaření, což mě potěšilo, protože musím jíst, tak se snažím jíst alespoň relativně zdravě. Třeba teď peču brambory na večeři.

Tento víkend jsme se s mými spolubydlícími rozhodly prozkoumat Bangor, zajít do muzeí, projít se centrem města, a nakoupit co bylo potřeba. Samantha má auto tak nás tam vzala a pak jsme spolu šli do totho muzea které se mi moc líbilo a mělo spousty moc zajímavých artistů, kteří sice nejsou super-známí, ale zato jsou kreativní, což je podle mě podstatnější. Potom jsme se procházeli kolem, já jsem koupila nějaké pohlednice, Dongmey svíčky, a Samantha závěsy. Myslím že jsme měli moc krásné dopoledne kdy jsme se víc seznámily.

Bangor je super městečko. Nejen že je tam muzeum a úžasná knihovna. Je tam spousty malých skupin které dělají zajímavé věci, promítají zajímavé filmy, jedna opera (Do které jdeme přespříští pátek na Rocky Horror Show). Tu sobotu ráno Bangor rozdal kousky parků lidem, aby si tam mohli zahradničit, takže všude kolem byli malé, milé, zahrádky s kytičkami a zeleninou. Za tři týdne je Bangor pride, což je městská oslava LGBTQ+ komunity, který je prý obecně moc hezký. No prostě to není jako kdybych neměla co dělat.

Tuto neděli jsme pak dodělala všechny zápisky z předchozího týdne, skypovala domů, zašla si na chvíli číst na kafe do místní kavárny (páč tady nemáme kávovar, a instantní káva není ve Spojených Státech zas tak běžná) a taky si vybrala předměty na příští semestr. Tady jsou aji s mým rozvrhem.

No, mějte se moc krásně,

Pac a pusu,

Esi

P.S.: Dongmey si právě dokázala zapálit pánvičku s rybou na elektrickém vařiči a málem nám roztavila mikrovlnku. Teď sedím před apartmánem a dopisuji to, protože uvnitř je příliš mnoho kouře na to aby se tam dalo přežít :). Ale všechno je jinak v pořádku.