První semestr druhého roku aneb reflekce za půl rokem

Prázdniny jsou přesně ten čas kdy mám čas se zastavit a popřemýšlet o tom jak jsem se vlastně ten poslední semestr měla, co se změnilo, a jak se cítím jako člověk (a jesli se ještě stále cítím být člověkem nebo ne :)). Tak bych s Vámi ráda sdílela jak se cítím a v co doufám do nového roku (protože já mám vážně ráda předsevzetí).

Tento semestr sice nebyl nároční akademicky ale mimo školu jsem měla docela hodně práce. Hlavně v prvních dvou měsících semestru jsem si vážně nebyla jistá jestli jsem se vůbec zastavila a kdy. Pracovala jsem když jsem jedla a dokonce se mi zdáli i sny o práci, což bylo vážně docela smutné, a tak jsem se v polovině semestru rozhodla že takto žít nechci a že taky musím najít nějaký čas pro Esterku a pro to co ona chce dělat mimo to co už dělá, a jsem ráda že se tomu tak stalo. Po dlouhé době jsem zase začala žonglovat a taky jsem s Hiyou a Kardelen začala každé ráno v 6 (!) dělat jógu. Našla jsem si čas na to jíst s lidmi (a nebo číst noviny, protože já ráda čtu noviny) a taky trávit více času s miny. A jasný že v tom nejsem dobrá a pořád nespím dost a pracuji příliš, ale taky si myslím že se pomaličku zlepšuji a to je dobrý první (ale ne poslední) krok.

Taky jsem přestala pít kávu a ještě stále jsem se k ní nevrátila, dokonce jsem přestala pít zelený a černý čaj protože ti taky obsahuji kofein ( a nebo látku s equivalentními vlastnostmi). To bylo dobře, protože mě to donutilo spát alespoň 8 hodin denně na to abych byla schopná fungovat. Myslím že přestat pít kafe bylo něco na co jsem vážně hrdá :).

Jinak mám pocit že jsem se neseznámila s mnoha novými lidmi, zato jsem se naučila spoustu o svých kamarádech s minulého roku a těch pár nových lidí co jsem poznala jsou úžasní. Chtěla bych věřit že jsem o trochu klidnější osoba a že nemusí být všechno po mém.

Ale třeba až se příště potkáme, tak mi řeknete něco úplně jiného,

Mějte se moc krásně,

Pac a pusu na čelo,

Es

Vzpomínky z Diáře 2: Listopad a Prosinec

Ahoj ahoj,

rozhodla jsem se spojit Listopad a Prosinec páč si nejsem úplně jistá kdy listopad skončil a kdy vlastně začal prosinec. Stalo se toho hodně tak se pokusím ten článek uspořádat do nějakého logického celku, ale omlouvám se předem jestli se mi to nepovede :).

EcoRep

Už druhým rokem pracuji v pozici EcoRep, to znamená že jsem placená za to abych učila lidi jak recyklovat, kompostovat, a šetřit elektřinu a vodu, Letošní rok jsem s María (slečnou s Nikaragui co se mnou studovala na UWC) měla na starosti kompostování v naší místní kavárně a v jídelnách. Každou středu jsme s María postavili kompostovací koše do té kavárny, stáli jsme u nich s našimi EcoRep tričky a bavili se s lidmi o tom, proč je dobré kompostovat a co to vlastně děláme. Musím přisznat že mě to docela bavilo, akorát jsem nikdy ve středu nestihla sníst oběd, takže jsem vždycky byla unavená na mé další hodina. Taky jsme organizovali vážená všeho jídla co studentům zbyde na talířích v našich jídelnách, a když ty studenti měly čistý talíř, tak jsme jim dali nálepku. Nakonec jsme zvážily všechny ty zbytky, a doufám že nám data z těchto experimentů pomůžou vynalézt nějaký systém, se kterým bychom mohli zmenšit velikost odpadu, ale na to ještě potřebujeme více času. Taky jsem pomáhala se 5-minuite-shower-challenge, kdy jsme se pokoušeli popostrčit lidi aby se sprchovali kratší dobu a šetřily vadu. Takže jsem jednou denně chodily po našich přidělených rezidencích, mluvili s lidmi, a kontrolovali jestli ty 5ti minutové přesýpací hodiny jsou ještě stále tam. Byla to docela sranda, ale taky jsem byla ráda když to skončila, páč to zabralo neuvěřitelné množství času.

Jeden s nejlepších zážitků mojí kariéry jako EcoRep bylo když jsem se se třemi dalšími EcoRepy vydala do Bostnu (pro změnu) na EcoRep symposium, což bylo setkání studentů v podobných pozicích z mnoha různých škol v Nové Anglii. Bylo to super. Přijeli jsem o den dříve a Coby nám zaplatil hotel, takže jsme večer šli do nějaké korejské restaurace, kde jsme se dobře najedli a pak jsme se prošli po Bostnu. První den jsme pak měli spousty workshopů o různých aspektech různých programů a taky skupiny ve kterých jsme diskutovali o různých aspektech našich programu. Taky tam bylo super jídlo. No prostě jsem si to užila. Večer jsme pak viděli autobus který jezdil na solární panely a jeho náhradní motor byl na olej a oni používali olej z restaurací a jejuch vlastního vaření. No prostě to bylo super. Večer pak ti tři Colby studenti odjeli protože chtěli studovat a já jsem zůstala aji na neděli a přespala jsem s jedním EcoRep z Tufts (Universita v Bostnu). Protože jsem večer neměla co dělat, šla jsem na taneční představení pořádané Tufts taneční školou které bylo moc krádné a pak spát. Neděla byla zajímavá, ale těžká. V podstatě to byla 6ti hodinová přednáška o tom jak motivoval lidi aby byli více ecologiocaly-friendly z psychologické perspektivy. Ačkoliv to bylo zajímavé, čas od času se mi to zdálo trochu přehnané. Ale dostali jsem od toho přednášejícího jeho knihu, kterou se někdy chystám přečíst, tak uvidím. Byl to úžasný víkend, až na to že jsem skoro nestihla můj autobus zpátky na Colby a musela jsem ho dobíhat :).

CARE

CARE je naše skupina která se zabývá divestment from fossil fuiels a klimatickou změnou, Tento rok jsem měla vést tuto skupinu dohromady s jednou slečnou, která ale rezignovala na svoji pozici hned v druhém týdnu školy a tak jsem ji musela vést sama. Naneštěstí, jsme velice malá skupina, takže bylo těžké dát něco dohromady. Myslím že naším největším výsledkem bylo dostat 60 studentů do New Yorku na People's Climate March. Jinak jsme pořádaly malé akce se spoustou jídla, které ano, byli kreativní, ale rozhodně nevedly k žádným výsledkům, tak doufám že se to příští semestr změní (taky protože někteří lidi kteří bývali součástí CARE se vrátí ze zahraničí). Naše poslední akce před koncem roku byla Climate Wosh Tree, kde jsme měli dřevěná kolečka na které lidé psali jejich přání pro klimat, což byla krásná a povedené akce. Myslím, že to pro mě určitě byla dobrá zkušenost vést klub lidí a dělám to ráda, ale byla bych raději kdybychom na to byli alespoň dva. No uvidíme jak to bude dál :).

SES

Students for an Engaged Society se letos rozdělilo na dvě větve, jedna z nich pořádala věci jako Bridging Gaps a ta druhá se soustředila na začátek kampaňe proti Sodexu.

Tento rok jsem uspořádali několik malé z naší série Bridging Gaps, ale já jsem si je užila. Nejzajímavější asi bylo když jsme měli profesora z německého departmentu který nám vysvětlil jak fungují profesorské platy a pojištění a tak, bylo to docela smutné. Jinak nám letos nechodila až tak moc lidí jako minulý rok, ale na druhou stranu jsme byli mnohem sepnutější skupina, i když ta nejzajímanější část byla asi když jsme začali kampaň proti Sodexo.

Sodexo je jedna ze třech největších dodavatelů jídla ve Spojených Státech (a na světě) a je s ní spousta problémů. Nejen že neplatí jejich zaměstnance dostatečně a nedávají jím žádné pojištění, taky vlastní asi tak 123 privátních věznic, které podporují horší tresty pro trestné činy jako marihuana, protože privátní věznice musí mít profit a nemají ho pokud nemají vězně za mřížemi, Sodexo byla taky několikrát zažalováno za neplacení daní, předražováním produktů, a tak dále. No prostě to není super pro nikoho, kromě lidí kteří tuto firmu vedou (které jsme mimochodem měla tu možnost potkat). No prostě mi jsme se rozhodni, že nechceme Sodexo u nás na kampusu, a pokud tady Sodexo zůstane, tak chceme aby zlepšilo pracovní podmínky našim pracovníkům a začali jsme kampaň. Zatím jsme měli tak 4 setkání, kde jsme mluvili i hlavně o tom čeho bychom chtěli dosáhnou a jak, struktuře naší skupiny, napsali jsme manifesto a domluvili se na to kdy budeme mít náš první event. Je to docela super, a máme dobrou skupinu lidí, jen bych si přála aby nás bylo víc, ale co nadělám :). Mám z toho dobrý pocit a doufám že to někam dotáhneme než se rozpadneme (nebo ještě lépe doufám že se vůbec nerozpadneme).

Na této kampani spolupracujeme s pár skupinami které jsou národní, a jedna z nich mě zavolala někdy na začátku prosince, že bych chtěli abych na den dojela do Washingtonu DC, a promluvila si s představenými Sodexa. Souhlasila jsem a za tři dny jsem se připravila na tento rozhovor, našla způsob jak dojet do Portlandu (odkud mi tato organizace koupila letenku) a kde přespat a za tři dny jsem vážně letěla do DC. Bylo to strašně zajímavé. Nejdříve jsem se potkala s jednou z hlavních organizátorek té organizace, Morgan a ona mě vzala k sobě domů abych se převlékla do slušného oblečení (které jsem si samozřejmě musela půjčit :)). Potom jsme se setkali s těmi dalšími lidmi co měli být na tom setkání a začali jsme řešit strategie toho jak mluvit, v jakém pořadí, a co je nejdůležitější. V těch střech hodinách co jsme řešili strategii jsme toho naneštěstí moc nevyřešili, ale nevadí, Nakonec ten meeting podle mě šel dobře. Měli jsme hodinu a půl kdy jsme mluvili střídavě mluvili a poslouchali se třemi zástupci Sodexo a když už nic jiného, tak bylo vidět že poslouchali a že je naše příběhy zaujali. Bude z toho nějaký výsledek? Tak to nevím. Potom jsme se prošli po Washingtonu DC a já jsem v 10 večer letěla zpátky do Portlandu, kde jsem ještě měla meeting z jednou slečnou z Klimatické koalice, které se jmenuje Maine Students for Climate Justice ohledně workshopů a dalších věcí.

International Food Festival

Někdy v listopadu jsme taky měli International Foods Festival, kdy většina mezinárodních studentlů uvaří nějaké jídlo s jejich země a lidi potom přijdou a ochutnají to. Tento rok jsme vařily bramboráky a makové šátečky. Nakonec jsem přemluvila mého kamaráda Liama, který prošel kulinářskou školou, aby se mnou jel k mým hostitelským rodičům, Sue and Bruce, kde jsme vařili. Bylo to moc příjemné odpoledne. Bruce dělá domácí pivo a tak jsme s ním pili jeho domácí pivo, pekli a vařili jsme dohromady, a užívali si,. Nakonec jsme upekli 300 makových koláčků a udělali spoustu bramboráků a všechno to bylo moc dobré!

Další den jsme potom sestavili stůl s Českou vlajkou, nějakým potahem na stůl, a vyzdobením a dali jsme tam jídlo a potom jsme to všechno rozdali. Myslím že to lidem hodně chutnalo, a i když ne, já jsem si to rozhodně užila.

Díkůvzdání

Na díkuvzdání jsem se se třemi studenty vypravila k mojí hostitelské rodině. Na ten den nám zavřou dining halls takže jsme neměli snídani ani oběd a ve dvě odpoledne, kdy nás Sue a Bruce vyzvedávali, už nám pěkně vyhládlo. Samozřejmě jsme měli krocana a brusinky a bramborovou kaši a moc jsme si to užili. Koupili jsme Sue and Bruce flašku medoviny a nějaké to víno a to je potěšilo. Nakonec jsme měli tak pěti hodinovou večeři, kde jsme řešili zajímavé témata jako rasismus a nebo klimatickou změnu, no prostě to bylo super, a jsem moc ráda, že jsem tu na tu večeři mohla být.

Jinak samozřejmě se taky děla spousty jiných věcí. Měli jsme Halloween, kde jsem se převlékla za strom (jak překvapující :)), šli jsme s mojí hostitelkou rodinou do čínské restaurace, což bylo velmi zajímavé, v našem pokoji jsme měli setkání u vína s Hiyou, Katdelen, Brucu, Ana Sofia, a Baturayem, které jsme si tuze užili (ačkoliv náš pokoj pak bych chvíli cítit jako alkohol), koukali jsme na filmy, no prostě se toho děla spousta.

Škola

Jo a mezi tím vším jsem taky chodila do školy. Tento rok jsem měla o jeden předmět méně než ten předešlý rok, což udělalo můj celý školní rok mnohem jednodušší. Na konci jsem měla jenom dva testy a jeden z nich nebyl o vědomostech ale o názoru a na ten druhý jsem měla 5 dní volna na studování, potom jsem musela dát dohromady básničkové portfolio, což bylo taky super a jednoduché, a napsat jednu esej (kterou jsem začala měsíc před koncem školy, takže nakonec jsem měla spoustu času na to abych se tou esejí několikrát probrala a zlepšila ji). Docela jsem si ty předměty užila, ale myslím že kromě makroekonomicky jsem se moc nového nenaučila a už se těším na leden, kdy budu studovat antropologii utopií (super ne?).

Tak doufám že jsem napsala alespoň o kousku svého života,

Mějte se moc krásně,

Vaše Esi

Vzpomínky z Diáře 2: Říjen 2014

Tak už se zase uchyluji ke svému systému vzpomínání na celý semestr. Tak nějak ten čas utekl, a já si nikdy nenašla klidnou hodinu na to abych si sedla a napsala o tom co se v ,é, životě děje. Ale teď jsou Vánoční prázdniny, a tak mám čas sednou si na postel doma u mého kamaráda a zavzpomínat na semestr kterým jsem právě pošla (samozřejmě za pomocí diáře, protože jinak by to nešlo :)). Tak tedy, omlouvám se za spousty článku v malém množství času.

Podle mého diáře byl Říjen měsíc konferencí a cest do Bostonu a z Bostonu. Nejdříve jsem šla na den dlouhou konferenci pořádanou u nás na Colby. Bylo zvláštní vidět tolik starších farmářů pohybovat se kolem chodeb kde normálně chodí jenom studenti co pomalu (doufejme) odrůstají pubertě. Docela hodně jsem se toho dozvěděla o tom jak je těžké prodat salát v Maine a jak je důležité jak ta zelenina kterou farmáři pěstují vypadá. A taky, v Maine, kde normálně napadají tři až čtyři metry sněhu je možné pěstovat zeleninu celoročně, no není to úžasné? Lidi postaví takový speciální skleník a zasadí jenom tu zeleninu které je zimě odolná a ono jim to roste, jediná překážka je že musí odhazovat sníh asi tak každý den :).

Hned po této konferenci jsem se s Emily vydala do Orona na konferenci o světovém hladu a o tom jak ho vyřešit. Emily je mladá slečna, která pracuje pro Colby v odvětví dobrovolničení a bylo super ji poznat. Ta konference byla zajímavá, ale myslím že mi tématem příliš nesedla, ne protože bych se nechtěla dozvědět více o hladu, ale protože ty řešení které na té konferenci nabídly se nezdáli být příliš účinné a naprosto ignorovaly spoustu dalších problému se kterými je hlad spojen, jako třeba kapitalismu. Čímž také nechci říci že komunitní servis je špatné, jen to není ta věc které bych se chtěla věnovat celý svůj život. Ale užila jsem si to, potkala jsem se se svými spolubydlícími z léta, což bylo úplně super, taky jsem žily v hotelu který byl velmi moderní a měli úžasné snídaně. No a hned z této konference jsem jela do Bostonu na setkání aktivistů ohledně kampaně proti Sodexu a dalších kampaní kde studenti a zaměstnanci škol spolupracují.

To byla asi ta nejlepší konference na které jsem byla za celý tento semestr. Byla jsem ubytována v domě třech studentů-anarchistů, takže jsme měli úžasný rozhovor o politických systémech a pak úžasnou konferenci kterou jsme strávily především sdílením našich vlastních kampaních a jak se nám v nich daří. Taky jsme zvládli zorganizovat protest 80 lidí v budově jedné Bostonské univerzity, kde jsme zpívaly upravenou verzi písně “we are family” a potom jsme šli protestní pochod po ulicích. Byla tam úžasná energie a naděje kterou jinak málokdy cítím a to jsem si strašně moc užila. Prostě to bylo úžasné a já sis strašně moc vážím toho že jsem měla tu možnost tam být, taky to bylo naprosto jiné z té konference o Divestmentu kterou jsem taky navštívila v Říjnu.

Na tuto konferenci jsem jela dohromady s Marii, spolužačkou z Nicaragui která se mnou taky chodila do Itálie. Ona většinou nemá moc času, takže není moc aktivní v našem klubu a já jsem doufala že když navštíví tuto konferenci bude se jí to tak líbit, že se k nám přidá častěji. Tahle konference byla jedna z nejintenzivnějších kterou jsem kdy zažila. Když jsme přijeli tak nám rovnou ze začátku řekli že tato konference je o nás a že se o sobě mnoho naučíme. Takže jsme strávili spoustu času řešením proč jsme ještě nevyhráli naše kampaně a co je na nás špatně. V retrospektivě několika měsíců to bylo docela užitečné a já jsem se o sobě naučila docela dost, ale v ten moment to bylo docela hrozné. Přijeli tam instruktoři z jiné organizace odněkud z Chicaga a měli na nás úplně jiné nároky než se hodina, a mnoho lidí opustilo tu konferenci dříve než měli plánované. Maria a já jsem tam zůstali až do konce, a myslím že jsme se toho hodně naučily, ale nevím nevím jestli to stálo za to.

Po tom co jsem všechny tyto konference popsala, možná by bylo aji dobré vysvětlit proč jsem na všechny tyto konference jela, i když si nejsem jistá jestli mám vysvětlení. Asi protože mě to baví, asi protože se nejlépe cítím když plánujeme kampaň na to jak vyhodit Sodexo z Colby, asi protože bych tohle chtěl dělat celý můj život a jinak nevím jak bych to dělala, kdybych se o tom už teď neučila. Anyway...

Vzhledem k tomu že jsem skoro nebyla na Colby, tak když jsem tam byla musela jsem dodělávat všechnu tu práci do školy, pracovat, a žít, a uklízet, a prát takže krom těchto zážitků se toho obecně moc nestalo...Myslím že jsme zorganizovaly jeden event s CARE - upekli jsem 400 sušenek a nakreslili na ně loga korporací které produkují benzín a plyn a fotili jsme studenty jak koušou do těchto korporací. Takže teď máme Spoustu obrázků a musím vymyslet co s nimi budeme dělat. Taky jsem někdy mezi tím vším stihla jet na půldenní exkurzi lesa který byl posvátný indiánský les s profesorem který nám o tom povídal, to bylo super :).

No, jak se tak na to koukám, říjen jsem si užila.

Mějte se moc krásně,

Vaše Esi

Druhý ročník a první (skoro) dva měsíce

Tento rok bylo mnohem jednodušší akumulovat se zpátky na Colby. Už jsem si na to místo zvykla - naučila jsem se kam se nejlépe chodí na obědy, kde sehnat barevné papíry, s kým mluvit když nevím co mám dělat, a kde se moji kamarádi potkávají a kde žijí. Tento rok jsem na pokoji s moji spolužačkou z Itáli - Burcu. Je to super, one je super čistotná a já bordelář jako vždycky, ona chodí do postele kolem druhé ráno a já kolem dvanácté, já vstávám v sedm a ona v devět. No prostě se skvěle doplňujeme. A když je moc zima u nás v pokoji (což se stává docela často), tak se zachumláme do jedné postele dohromady a spíme spolu aby nám bylo teplo. Máme konverzace celou nocí o všem možném, od Colby až po mezinárodní obchod s ovocem. Taky jsem se naučila udržovat si dostatečně čisto, že si (skoro) kdykoliv může sednou na postel.

Tentokrát a poprvé mám jenom 4 předměty. Studuji antropologii o zemi, jídle, moci, a kultuře na kterou mám úžasnou postarší paní profesorku, která je úžasná ve vedení diskuzí a vysvětlování systematických problémů. Potom mám předmět o ochraně přírody a jak se ochrana přírody projevuje v ekonomii a rovnoprávnosti. Na tento předmět máme úplně novou profesorku, která nikdy neučila tak je to takové podivné. Ale každý musí někdy začít. Potom mám Makroekonomii, s panem profesorek který se ztratí ve vlastních výpočtech a neumí spelovat. Ale jinak je hodný a ochotný odpovědět jakékoliv otázky. Můj poslední předmět je psaní poezie, což je mnohem těžší než jsem čekala, protože musím přemýšlet o každém slovu a každé čárce kterou napíšu. Protože by se na to mohl pan profesor mohl zeptat a já bych se musela obhájit. Ale moc si užívám všechny předměty. Upřímně, nevěnuji své akademii tolik času kolik by si zasloužila. Hlavně v Antropologii se učíme o všech těch hrozných věcech co se dějí molem světa, ale nic ohledně toho neděláme, a já mám potíže to vydržet. A proto jsem aktivní na kampuse.

Myslím že největší akce kterou jsem zatím organizovala bylo když jsem dopravila 60 studentů na jeden z největších klimatických protestů v historii - People's Cliamte March. Spolupracovala jsem s 350, Sierra Club,a jednou universitu která je blízko a pronajali jsem bus, kam se vešlo 55 studentů z čehož 30 by Colby studentů. Ale jakmile jsem se vrátila na kampus, tak se slovo rozšířilo a nakonec jsem měli 60 studentů kdo chtěli jít, takže jsme museli pronajmout nějaké auta a najít další autobusy kam bychom mohli dát alespoň trochu studentů a nakonec to fungovalo! Musím přiznat, že to bylo jedna z nejtěžších akcí, kterou jsem kdy organizovala, a ty tři týdny než jsem se vydali do New Yorku byly stresující, protože jsem nějak moc nemohla myslet na skoro nic jiného. Ale naštěstí jsem měla spoustu podpory od mích přátel, takže jsem to ve zdraví přežila. Ještě k té logistice jsem zorganizovaly event kde jsme vyráběli plakáty a movie screening o tomto protestu.

Trochu více o tom protestu. Týden po neděli (21. září) se v New Yorku setkaly Spojené národy aby prodiskutovali jak pokračovat ve zpomalování klimatické změny. No a proto se 400 000 lidí vydalo do ulic, aby ukázalo politikům že jim vážně záleží na tom aby se klimatické změny zpomalily. Byl to nenásilný protest a všechno šlo skvěle. Pocit když jsem byla součástí tolika lidí byl úžasný. Lidé se sjeli skoro odevšud a měli masky a umění a plakáty a obrovské loutky a všechno možné a prostě to bylo úžasné. Byla jsem strašně šťastná že jsem mohla umožnit 59 studentům aby se taky zúčastnily takového úžasného zážitku. Prostě úžasné.

Jinak jsem teď „presidentem“ jednoho klubu, který advokuje pro více vzdělávání o klimatické změně a taky aby Colby přestal investovat do korporací, které tu klimatickou změnu podporují. Bohužel, tento rok se nám nepovedlo přilákat příliš mnoho prváků, takže máme málo lidí na to abychom dělali něco pořádného. Na konci Listopadu se potkáváme s naším prezidentem, tak teď pracuji na prezentaci. Jinak jsme měli jeden event - Climate Story Circles, kde jsme mluvili o výsadách některých lidí v ochraně přírody, což bylo docela úspěšný even. Jinak pracuji na kompotu a jak ho přidat do naší kavárny, takže všechno jídlo může být zkompostováno a jak naučit lidi co mají kompostovat a co nemají. Taky vytváříme nový Sustainability Plan pro naši školu, takže pořádáme veliké komunitní fórum, kde se mluví o změnách které by lidi chtěli a nechtěli vidět na kampusu. Tento rok se v Maine a obecně v Nové Anglii objevilo spousty skupin, které se snaží spojit všechny klimatické aktivity na všech kampusech a vytvořit síť a společné aktivity. Takže jsem strávila dva různé víkendy na dvou různých konferencích o tom jak se spojit a spolupracovat. Bylo super potkat spousty aktivistů z různých koutů nové Anglie a učit se od nich a oni zase od nás. 

Se SES jsem právě začali novou kampaň proti Sodexu, což je korporace, která nám na kampusu dodává jídlo, ale taky vede spousty privátních vězení a pracovníci nemají dostatek volného času a jsou velmi málo placení, takže se snažíme aby Colby změnilo korporaci se kterou spolupracuji. Zatím jsme ve fázi vývoje a tak uvidíme co se stane potom. Jinak děláme naše klascké Bridging Gaps a už máme naplánované 4 prezentující na tento rok. Taky jsme udělali body art display o tom jak Amerika válčí s mnoha zeměmi na blízkém východě a media a veřejnost to ignoruje.

Myslím, že jsem vyrostla a nebo zestárla a nebo obojí. Mám pocit že tento rok jsem upřímější, méně ustrašená z nových věcí, a nějaké klidnější (což je vážně zvláštní). Samozřejmě, že mě mrzí že nemám dostatek času na všechny moje kamarády, že nemám čas účastnit se každé akce která se na Colby děje, a že nemám dostatek času číst knihy pro radost, ale myslím že jsem se toho spouty naučila. Dneska mám svůj volný den, tak jsem se hřála na sluníčku, povídala si s náhodnými lidmi a obecně si užívala živote. Ale to zítra skončí :). Zítra jdu na konferenci o lokálním jídle, potom jeden den školy, potom konference o hladomoru ve Spojených Státech na jiné univerzitě, potom konference o Sodexu v Bostnu a pak je zase Pondělí a já musím jít do školy. Těším se, ale už bych taky potřebovala den spánku :).

Mějte se tam v Republice moc krásně,

Pac a pusu na čelo,

Vaše Esi

Dublin očima mého foťáku (aneb nechce se mi psát :))

...ale alespoň jednu informaci Vám přidám. Strašně jsem se bála, že b udu muset strávit 22 hodin v Dublinu sama, naž odletím do Ameriky, ale nakonec jsem potkala skupinu úžasných zahraničních turistů, se kterými jsme si šli sednou do hospody, poslouchalui musiku, a procházeli se Dublinem :)

                                           ...Puflík v Dublinu, asi se mu splnil sen, že ano Veru?

                                     ...náhodný hezky osvětlený dům....

                                      ...v Dublinu bylo spoustu úžasných pouličních skupin...

                                             ...Dublinské ulice...

                                               ..se spoustou umění...

                                         ...a více....

                                                 .-... ještě více...

                                                    ...Dublin v noci....

                                                                           :)

Boston očima mého foťáku 2

Omlouvám se za nehorázné zpoždění :)

                                                 Harvard Community Garden

                             Úžasné barevné židle na Harvard lawn, na kterých se dá kdykoliv sednout :)

                                                              další způsob sezení....

                                                Socialistická hospůdka v zapadlé uličče

                                            Moje první zelenočajá zmrzlina :) Byla úžasná

                                         ..takhle se zdobí ploty staveb v Bostnu...

                                           ...namalované dětmi z komunitních center....

                                          ...moje jediná fotka MIT...

                                        ...a nádherně barevný chodník :)....

Z letiští a dalších míst...

Ahoj Lidi,

sedím na letišti a čekám na to až se dostanu na letadlo, za méně než den už budu doma. Mohla bych Vám napsat o tom co jsem v posledním měsíci udělala, mohla bych Vám napsat o tom co budu dělat v dalším měsíci (tedy doma :)), ale rozhodla jsem se, že využiji svoji poslední hodinu ve Spojených Státech k nějaké refleksi o tom co se za poslední tři roky změnilo, protože se toho změnilo spousty.

Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem se dozvěděla o UWC. Seděla jsem s jednou svoji kamarádkou na hlaváku a do textové zprávy jsem si uložila jejich webovou stránku a pak jsem se přihlásila no a taky jsem o tom všem řekla, protože ráda sdílím. No a když jsem si pak uvědomila, že si nejsem zas tak jistá jestli vlastně chci opustit Brno a odcestovat už bylo pozdě. Kostky byli vrženy. No a tak jsem odjela do Itálie.

Mám pocit že ty první dva roky v zahraničí pro mě byli hodně o poznávání světa, o naučení se angličtiny, o cestování, o nadšení z toho všeho co se děje, o naději na lepší svět, o malých bitvách za recyklování. Má pocit, že jsem ty dva roky v Itálii strávila a naučila se spousty o světě v jakém bychom chtěli žít,. Taková malá bublinka utopie, která trvala jenom dva roky takže nestihla prasknout, i když ke konci se určitě už trochu rozbíjela. No a pak jsem odletěla do Spojených Států.

Odletět z malé utopia-bublinky na kolej v zemi, která nemá zdravotní péčí nebo veřejnou dopravu, do středu jednoho z nejméně zalidněných států, ve kterém největší město je velikostí polovina Brna a většina lidí se nikdy nedostala dál něž do vedlejší vesnice, byl šok který jsem nečekala. Nečekala jsem že se mě lidé pořád dokola budou ptát jestli můj první jazyk je Ruština a divit se že se budou tvářit překvapeně když jim vysvětlím že v České Republice je více měst než jenom Praha a taky že už přes 20 let nejsme Czechoslovakia. Nečekala jsem že se někteří lidé vzdají toho snažit se porozumět mi jenom protože mám akcent. Nečekala jsem spousty malých věcí, některé byli malé roztomilé překvapení (jako že v každé restauraci dostanete vodu zadarmo) a jiné strašlivé šoky (jako že do některých měst prostě nejezdí autobusy, a když nemáš auto tak se tam nedostaneš).

Ale hlavním pro mě bylo to že jsem se měla čas zamyslet se sama nad sebou. Už se nemusím soustředit na Angličtinu a sociální normy mě přestaly zajímat, tak se nesoustředím ani na ně, a tak jsem si mohla položit spoustu otázek na které jsem před tím neměla čas. Díky tomu jsem zjistila že nechci být vědec (a ani nechci studovat žáby) a ani akademik (i když by mě bavilo učit na univerzotě, nedokázala bych studovat dalších mnoho let). Díky nim jsem zjistila že ta Ester o které jsem snila nikdy nebude existovat a že ani nechci aby existovala. Díky nim jsem se začala zajímat o ekonomii a politiku a jak se to všechno ovlivňuje navzájem.

A jasný že vlastně nic nevím a že mám cestu dlouhou a nekončící a že se vždycky překvapím a že změním plány tisíckrát a že možná skončím jako někdo plně jiný než si dneska myslím. Před třemi lety bych nikdy neřekla že...

..a takhle skončil můj zápis z více než před měsícem. Mezitím se toho spousty změnilo. Doletěla jsem domů, žila jsem doma tři týdny a pak jsem zase odletěla zpátky do Ameriky. Musím přiznat že spojené státy mě změnily, a to se nejvíce ukázalo když jsem dojela domů. Chtěla bych se omluvit však ke komu jsem, nebyla dostatečně vstřícná a nebo jsem nekontaktovala. Prosím pochop, že ty tři týdny doma pre mě byli velmi těžké a bylo složité hledat společné témata a rozhovory. Ale ano, byla jsem moc ráda že jsem doma a přísti rok doufám že najdu práci v Česku, abych se trochu oklepala z toho Českého kulturního šoku.

Ale dost ohledně toho co se stalo, v příštím příspěvku Vám napíšu o všech těch věcech so jesem, zažila od té doby co jsem se vrátila do Spojených Státu.

Mějte se se tam v Republice mor krásně,

Vaše Esi