Tohle býval "Blog o tom, jak jsem na dva roky odjela někam bez znalosti jazyka itaského či anglického. Tak bych chtěla mít nějakou pomátku, třeba tuhle..." a teď to bude "Blog o tom jak jsem se přes Itálii dostala do Ameriky a dál, bez znalosti neEvropského světa a chtěla bych pokračovat v této památce :)"

čtvrtek 19. února 2015

Leden a sníh a spousty práce :)

Ahoj Lidi,

jako obvykle (a asi už napořád) se omlouvám že jsem nenapsala dřív. Každý víkend jsem si říkala, no tak si udělej čas, ale nějak se to nikdy nestalo. Teď jedu v autobuse na konferenci o solidaritě s zaměstnanci na univerzitách do Tenesee, dodělávám plakát na kompostovací akci v GIMPu (je tak velký, že každá akce trvá tak dlouho, že mezitím můžu psát :)), a píšu vám.
V lednu máme takový měsíční semestr, kdy studujeme jenom jeden předmět a to nám teoreticky dává spoustu volného času na to abychom se věnovali našim vlastním zájmům. Pamatuji si že minulý JanPlan byl vlastně docela klidný, ale tento ani tak ne, nějak se to stalo že jsem měla spousty práce :).
Ale začněme od toho předmětu. Nakonec jsem se přihlásila na Antropologii Utopií, předmět o kterém mi lidi říkali dvě velmi různé věci - buď že je super a nebo že je to absolutní propadák. Já jsem se nakonec usadila někde ve prostřed. Knihy které jsme četli a filmy které jsme viděli byli úžasné a naučila jsem se z nich toho spousty. Ale ty hodiny byly neskutečně nudné. Náš profesor strašně rád mluvil sám o sobě, takže se většinou ani nedostal k tématu, což byla škola. Taky jsme měli hodni přesně ve 12, což tomu nijak nepomohlo. Zaprvé jsme museli mít velmi rychlý oběd a zadruhé se nám všem chtělo spát. Ale co, užila jsem si to, a už to nemusím zopakovat.
V lednu jsme taky konečně začali pracovat na naši kampani za lepší pracovní podmínky pro pracovníky na naší koleji, speciálně ti kteří pracují ve školních kantýnách. Celý leden jsme strávily vytvářením dokumentu se vším naším průzkumem ohledně té korporace která nám dává jídlo, vytvářením materiálů (plakáty, brožurky, webové stránky, atd.). Bylo to náročné a spousty večerů jsem strávila s Ana Sofia a Hiya pracováním na různých dokumentech a plánováním našeho Awareness weeku na začátku Února (který se tuze povedl, ale o tom později :)). Rozhodně jsem se toho naučila mnohem víc s této spolupráce a vedení meetingů než z mojí třídy. Jsem šťastná že mám tu příležitost být součástí takové úžasné skupiny. Za dva týdny se potkáváme s presidentem naší školy abych mu oznámili co od něho žádáme a počkáme co se stane potom. Umím si představit že bych tohle dělala celý život (samozřejmě ne na Colby :)).
Další velká věc kolem které jsem zorganizovaly nějaké ty lidi byla KXL. KXL je olejová trubka která mám vést středem Spojených Státu ale profitovat Číně, můžete si přečíst víc tady: http://en.wikipedia.org/wiki/Keystone_Pipeline. No a Obama slíbil že se konečně (po třech letech) vyjádří k tomu jestli bude nebo nebude tahle truibka postavena. No a 350.org vytvořila Rapid Response Teams kolem celých spojených států a když Obama řekne ano, postavíme ji, tak se většina lidí z těchto skupin nechá zavřít za civil disobedience. No a v lednu a únoru jsme měli tréningy o tom jak správně zorganizovat protest, jak mluvit s policií a medii, a jak se zmobilizovat v krátkém čase. Já jsem by ta point person na Colby, tak že jsem vždycky vzala nějaké studenty a jeli jsme dohromady do Waterville. Kde jsem se potkaly s členy 350CentralMaine. Taky jsme dohromady zorganizovaný nádherný svíčkový protest:





Jinak jsem taky žila, potkala jsem nové lidi, šla jsem tancovat, a hrála nejhorší hru mého života - cards against humanity. S Burcu jsme měli spousty náhodných večerů kdy jsme se sešli u dýmky (ne, ještě stále nekouřím :)), vína, a povídali si, což bylo strašně moc super :). Přijel k nám nový student z Polska, tak bylo super s někým mluvit jazykem kterému alespoň trochu rozumím a myslím že jsme se stali dobrými kamarádi. Kuba přijde každý večer do mého pokoje a usne mi v posteli zatímco já pracuji, super :). Jinak myslím že čím víc jsme zvyklá na Colby, tím víc to tam ráda. Jasný, je to místo se spoustou problémů, lidí se kterýma si nesednu, a alespoň metru sněhu za poslední měsíc a půl, ale taky je to místo kde jsem hodně vyrostla a změnila se a uvědomila si co chci dělat ve svém, životě (nebo alespoň v těch nadcházejících letech).
No, něž dojedeme do Bostonu, pokusím se Vám ještě napsat o mém únoru, ale nevím nevím :)



 





 


Mějte se moc krásně,
Pac a pusu na čelo,
Es