Duben: vzpomínky z diáře

Ahoj ahoj,

duben, alespoň podle mého diáře byl asi ten nejvytíženější měsíc. Nejenže se všichni profesoři snažili dokončit náš sylabus, protože mi jsme všichni strašně (nebo alespoň relativně) derganizovaní, všechny největší eventy se konali v tomto měsíci. A můj pokoj vypadal asi takhle:

 Protože se toho stalo strašlivě moc, popíšu vám ty největší eventy jeden za druhým, ju?

Bridging Gaps

Students for an Engaged Sociaty pokračovali v sérii Bridging Gaps, která se stala takovým malým diskusním kroužkem profesorů, která jsme znali a studentů o tom co a jak Colby dělá špatně a jak by se to mohlo a mělo nebo nemělo zlepšit. Pro mě BG byl můj oblíbený event, protože jsem ho organizovala s lidmi se kterýma jsme si rozuměla a protože jsme měli zajímavé diskuse. Jo, taky jsme se zlepšili v publicitě našich eventů, na jeden jsme dokonce udělali takovéhle lodičky:

Plant Day

Další event který SES organizovala byl Plant Day, což bylo abychom oslavily kritičky a jediné na co jsme se lidí zeptali bylo, aby s sebou ten den neslo nějakou kytku a nebo rostlinu do tříd, aby jsme poukázali na to jak málo roslin je na Colby, Tady jsou fotky mojí (polomrtvé kytičky) s lidmi které jsem náhodně potkala ten den.

 Naše upoutávka na Plant Day

 

Earth Week

Earth Week aneb Týden Země je nevětší akce kterou EnviroCo pořádá za celý rok, takže jsme zorganizovali výrobu triček, batikování, film - Promised land - což je zajímavý (ale ne super zajímavý, asi bych ho nedoporučila) film o olejovém průmyslu v Americe a jak získávají další a další zásoby oleje od farmářů. Taky jsme měli lov obojživelníků, sběr jedovatých bylin, a spousty dalších věcí. Myslím že se to docela povedlo. Moje největší kontribuce bylo to že jsem vytvořila logo pro celý Earth Week, které vypadá takto:

Independent Study about Pesticides

Celý jarní semestr jsem byla v š´čele Pesticide Committee a na konci roku jsme došli k závěru že to co je potřeba není až tak aktivismu jako vědecká studie o tom jaký mají Pesticidy vliv na trávníky, lidi, a okolí. Tak jsem se rozhodla že tuto vědeckou studii udělám příští semestr a sehnala jsem si dva supervizory a komunikovala jsem s PPD a nakonec mi to dovolily. Takže příští semestr strávím dva kredity svého času studování pesticidů a co bych s nimi měla dělat a jak.

Komunitní projekt s lidmi kteří pracují na Colby

Hiya a jedna její třída zorganizovala projekt který měl pomoct spojit studenty a lidi kteří pracují na Coply jako uklízeči, elektrikáři a nebo v jídelnách. Na konci Dubna jsme se sešli dohromady s pár studenty a několika pracovníky a měli jsme dvě hodiny (ve dva jiné dny), kdy jsme různými hrami a povídáním se seznámili. Moc jsem si to užila. Tohle byla jedna z těch nejkrásnějších akcí na kterých jsem byla za celý můj Colby pobyt (alespoň zatím).

CARE - Divestment

V dubnu jsem se sešla s mým profesorem filosofie, Rick Elmore, a měli jsme první (a né poslední) oběd o tom jak organizovat, udržet skupinu pohromadě, a co je dobrá strategie na to dosáhnout cíle. Rick zkazil spousty mých představ o Anarchismu (což je asi dobře, protože bych na ty problémy a anarchismem stejně někdy musela přijít), ale naučila jsem se od něj spousty. Tak jsme se stali docela dobrými přáteli nakonec. Po tom co jsme se pokusila přeorganizovat celou CARE jsem byla vyhlášena co presidentem této skupiny, tak doufám že se na příští rok zlepšíme. Ale uvidím, docela se bojím.

Balloon Action

Na konci Dubna se na Colby vždycky sjedou všichni truestees aby se dohodli na financování Colby co bude postaveno a co ne a jak se bude Colby jako škola vyvíjet. Vztah mezi Colby, trustees, profesory, administation, a studenty je docela těžký, protože skoro žádný není. Trustees jsou všichni alumni, ale nikdy z nich nestudoval na Colby alespoň posledních 20 let (né li více) a my jsme se rozhodli že jim ukážeme, že studenti chtějí mluvit s truustees a rozhodli jsme se udělat takovou skoro uměleckou akci. Organizování nám zabralo přesně týden (taky protože jsme víc času prostě neměli). Nakonec jsme sehnali skupinu studentů a dohromady jsme nakoupily 80 balonů a helium a oslovili studenty aby nám napsali co by se chtěli zeptat trustees, no a nakonec jsme nafoukli ty balony a napsali na ně otázky. V sobotu v 6 ráno (přžed jejich meetingem) jsme se vydali před tu budovu kde byl ten meeting a rozmístili jsme balony všude kolem. Samozřejmě jsme celou tu dobu komunikovali s administrací abychom si byli jistí, že nám je nikdo nesundá a že se to nebude brát jako urážka. V tomto procesu jsem měla možnost potkat našeho nastávající prezidenta Davida Green a CEO of trustee Bob Diamond (který mám noho kontaktů s uhelnou produkcí v Americe a podle mnoha lidí už dávno měl být ve vězení), což se mnoha lidem nepoštěstí. Ta akce vypadal asi takhle:

A tady je video z té akce:

https://www.youtube.com/watch?v=kjTwJ6uh4oE&hd=1

Dorm Electricity Challenge

Snad poslední věc kterou jsem pomohla zorganizovat v Dubnu byla Dorm Electricity Challenge, organizovaná EcoRepy. Já jsem se starala o data. Takže jsem každý týden dostala hromadu dat, které jsem pak dala do tabulky a vypočítala procentuální změnu z jednoho týdne do druhého a která rezidence byla první a tak dále. Pak jsem vytvořila histogram s těmi výsledky, který jsem poslala na PPD, kde mi ho velký vytiskly. Ten histogram jsme potom pověsily ke všem ostatním výsledkům na viditelném místě. Na konci měsíce jsme pak vyhlásily vítěze a měli zmrzlinu pro alespoň kousek školy.

Tak myslím že to je tak všechno. Jo jediná další věc byla že jsme měli prezentaci všech různých akademických prací a část toho byla hora ze zmrzliny, což podle mě bylo velmi nechutné, ale spousty lidí si to užilo, tak já jim to nechám, ale stejně.

Po Dubnu, jsme měli už jenom 20 dní do konce jarního semestru, které se skládali především z učení a učení a učení a učení. Tímto končí moje zápisky vzpomínek z diáře a konečně Vám můžu napsat o tom co dělám teď a jak a proč to dělám.

Pac a pusu na čelo,

Mějte se moc krásně,

Esi

Březen: zápisky vzpomínek z diáře

Zbytek Března byl naplněný mnoha událostmi. Pro mě ty dvě největší byli že jsem se stala vedoucím skupiny která se zabývá použitím chemikálií na trávě na našem kampusu a ta druhá že aktivistka Frances Moore Lappe přijela na Colby a měla přednášku o jídle a hladu a o tom jak to zlepšit.

Jinak spousty klasických věcí, které mi dělají radost. Měla jsem hodně obědů s Benem, se kterým jsme neustále řešili politiku nebo filosofii, měla jsem spousty večeří s Burcu, se kterou jsme si povídali o životě, strávila jsem spousty večerů s Hiya se kterou jsme řešili všechno možné, a tak obecně kolem mě bylo spousty úžasných lidí. Myslím, že to už byl ten čas kdy jsem docela neměla čas a kdy jsem strávila mnoho hodin učením se, ale přežila jsem.

Na konci března jsme měli jarní prázdniny a to byl ten čas kdy jsem s Marinou a Hiyou vyrazila do Arizony, což je stát Spojených Států který je na západním pobřeží úplně na jihu. Největší strach jsem měla z létání. Spíš z toho že by mi mohlo uletět letadlo a že bych pak nevěděla co mám dělat. Ale nakonec se to všechno zvládlo. Bylo krásný sledovat jak se ta krajina pode mnou mění z lesů a zelených luk v Maine až po vyschlé hory s kaktusy v Arizoně.

Do Arizony jsme jeli na konferenci o studentském aktivismu, která byla pořádána Clintnovou rodinou. Já jsem si upřímně myslela že Bill Clinton (kdo byl prezident spojených států) je mrtvý, ale on nebyl, neboď uváděl celou začáteční konferenci. Byla jsem tam zadarmo, měla jsem zaplacené letenky, jídlo, i ubytování, takže jediné co jsem koupila bylo pár pohledů. Musím přiznat že se mi ta konference moc nelíbila. Bylo to hodně o tom jak jsou Spojené Státy super a jak musí jít a zachránit ostatní země a proč je to tak důležité. Bill Clinton měl evidentně dobré úmysly a chtěl pomoct, ale přijít do jiné kultury a snažit se jim tam dát západní řešení které možná funguje ve Spojených Státech není řešení. Nejvíce se mi líbil den Akce, kdy jsme všichni jeli do komunitní zahrady a tam jsme pomohli ji připravit na sezonu. Bylo to vážně zajímavé protože tam vážně všude byli kaktusy a nikde nerostla žádná tráva, akorát pod stromy, které vrhaly stíny na ten červený rozpálený písek. No a po třech dnech ve 30ti stupňovém vedru jsem se vrátila zpátky do sněhu. 

Z nějakého důvodu nemám žádnou fotku z Arizona, tak alespoň tuhle s mým druhákem a čtvrťačkou z UWC

Na zbytek jarních prázdnin jsem jela navštívit svého druháka z UWC, Victora, který studuje na College of Atlantik, což je tak hodiny u pů jízdy na sever od Colby. Mnoho lidí říká že College of Atlantic (CoA) je takové skoro pokračování od UWC, a myslím že mají pravdu. CoA je maličká college, kde je jenom jeden obor který se jmenuje lidské ekologie, a každý si mlže vybrat jakékoliv předměty které jsou nabízené a liší se od kompostování až po mezinárodní ekonomii. CoA je v Bar Harbor, což je krásné výletní městečko, které je hned vedle moře. Bylo krásné vidět kamaráda a taky se seznámit se spoustou nových lidí a poznat jinou školu, která funguje úplně jinak než Colby. Taky se po prvním ročníku musí všichni odstěhovat a začít bydlet sami, což je dobrá příprava. V ten čas kdy jsem jela na CoA jsem byla už hodně hodně unavená a vážně jsem se těšila že si odpočinu takže jsem hodně spala, chodila, a začala jsem číst úžasnou knihu která se jmenuje Ecology and Society (Chris Williams - vřele doporučuji) a která změnila můj pohled na spousty ekologických katastrof.

    ...když tak mluvíme o těch ekologických katastrofách, takhle dliuhá zima nebyla v Mainu už pěkně dlouhou dobu. Pobřeží bylo ještě stále úplně zamzrlé, když jsem se šla projít, ale kupudivu tab byli racci

                                                 Tam kam dosáhnou vlny, tam je zamrzlo...

                                              A sněžilo a sněžilo a sněžilo :)

S koncem Jarních prázdnin skončil i Březen a já jmen měla tu menší půlku semestru před sebou.

Mějte se moc krásně,

Pac a pusu na čelo,

Esi

Březen: vzpomínky z diáře: protest against KXL in DC

Březen začal úžasně (Ani jsem se nemusela podívat do diáře abych si vzpomněla co se dělo na začátku března). To jsme jeli protestovat do Washingtnu DC proti KXL. Trochu ke KXL. KXL aneb Keystone Pipeline je (a teď se omluvám za svoji češtinu) trubka která by vedla z Alberty v Kanadě přes celé spojené státy někam na Západní pobřeží. Ale jsou tu problémy. 1. ta trubka by transportovala dehtové písky. Dehtové písky jsou mix mezi zeminou, pískem, a bituminem, což je živec který se používá na výrobu nafty. Dehtové písky, protože jsou to písky by vyvolali mnohem větší tření a ta trubka by byla mnohem více náchylná k prosakování a olejovým skvrnám což by mohlo ohrozit životní prostředí a lidi. 2. čím více investic do nafty, tím méně investic od jakéhokoliv jiného zdroje energie, který by nepřidával tolik oxidy uhličitého do atmosféry a nepřispíval ke globální změně klimatu. 3. celá tahle stavba by vedla nad Oglala aquifer, což je ten největší zásobník pitné vody pro Spojené Státy. 4. Tahle stavba by dala peníze těm nejbohatším, protože všechny firmy co pro tuto stavbu lobují jsou už nadnárodní multimilionové organizace. 5. Dehtová písky jsou na územích původních indiánů, pro které je to svatá země a nikdo se jich nezeptal jestli souhlasí s těžením těch dehtových písků, protože i to těžení samo o sobě ničí životní prostředí, znečišťuje vodu, atd. Lidi kteří jsou pro tuto stavbu mají dva argumenty 1. Přidá to pracovní pozice, 2. udělá to Spojené Státy nezávislé na zdrojích energie ze zahraničí. Ano na chvíli bude více prací, protože ta trubka se musí postavit, na druhou stranu tyhle práce nebudou permanentní (protože ta trubka bude jednou dostavěna) a stejně nebo více prací by mohla poskytnout energetická alternativa. Ten druhý argument taky není pravda protože dehtové písky nejsou povoleny pro zpracování ve Spojených Státech a proto by se celá ta akce musela přesunout to Číny a pak zpátky. No prostě já s KXL nesouhlasím a proto jsem se s dalšími asi 13 lidmi vydala na víkend do Washingtonu,. Na ten největší studentsky protest proti KXL v historii, kde se pravděpodobně 400 studentů nechalo zavřít za občanskou neposlušnost.

Ale začnu od začátku. V pátek večer jsme se zabalili a jeli jsme dvěma auty do Portlandu, což je největší město v Maine, kde jsme se setkali se spoustou dalších studentů z Maine kteří se vydali na tu stejnou cestu. A pak jsme jeli nočním autobus až do DC. V pondělí po tom víkendu jsem měla veliký test z Ekonomie tak jsem se pokoušela do noci studovat, ale moc mi to nešlo a nakonec jsem usnula vedle Ethana. Když jsme přijeli do DC měli jsme hromadu času něž začnou workshopy, tak jsme si šli všichni sednou do takového malého lokálního caffee, kde byli všude po stěnách obrázky z anime a fotky jejich autorů, kde jsme seděli tak do oběda a tři z nás se pajk vydali na ty workshopi. Mě osobně se ty workshopy moc líbili, naučila jsem se toho sposutu o tom jak idělat protest, jak vést kampaň, a jak komunikovat s lidmi, seznámila jsem se se spoustou lidí a jedla úžasné veganské jídlo. K večeru jsme pak měli workshop o to jak se nechat zavřít. Já příliž nevím jak to chodí v Česku, ale ve Spojených Státech, když někoho zavřou kvůli občanskému nepořádku, tak ho obvykle do dvou tří hodin pustí. Já jsem se samozřejmě zavřít nechat nemohla, protože by mě vyhodily ze spojených států, ale rozhodně jsem chtěla sednout si a poslouchat o tom jak to proběhlo. Večer jsme pak přespali u tety mého kamaráda a ráno vyrazili na protest.

Jeden z workshopů předešlého dne byl dělání transparent proti KXL. Po několika speakrech, které jsem moc neslyšela, jsme se vydali směrem k Bílému domu. Po cestě jsem nechali velikánskou papírovou olejovou skvrnu na chodníku před domem jednoho republikanskeho senátora, který byl pro KXL. Jak jsme pochodovali tak jsme skandovali spoustu různých nápěvků a v parku před bílím domem jsme pak poslouchali několik speakrů, kteří byli úplně super. A potom se 389 studentů přivázalo k plotu bílého domu a policie přijela aby je všechny zatkla (jak to bylo předem domluveno). No potom co jsme tam tak hodiny stáli a dělali arrest support, to znamená že jsme skandovali a byli okolo, kdyby se něco stalo se většina Colby skupiny rozhodla někam odejít a já jsem se připojila ke kruhu bubeníků a ještě tak dvě hodiny tam seděla a poslouchala, něž začalo pršet a tak jsem našla nějakou kavárnu kde jsem si koupila kafe a studovala ekonomii.)Tři hodiny před odjezdem autobusu jsem se rozhodla že půjdu te autobus najít a zjistila jsem že jsem super ztracená uprostřed DC a že moc nevím co mám dělat. Tak jsem volala Burcu na Colby aby mi našla cestu, ale vůbec to nešlo. Nakonec jsem potkala jednoho člověka, který mi cestu poradil, a já si nakonec sedla ještě na hodinu do toho caffee kde jsme začali a studovala.

Na protestu (tyhle fotky jsou z internetu pac ja svoje nemam)

Cesta autobusem zpět byla úžasná. Celou jsem ji propovídala se skupinou lidí z jiných univerzit kdy jsme mluvili o recyklování na školách, Sodexo, a tak životě. Musím přiznat že to byla jen shoda náhod, protože jsem si moc nerozuměla s těma lidmi z Colby, tak jsem si sedla na druhou stranu autobusu, abych se seznámila s někým novým a najednou jsem měla všechny ty úžasné lidi kolem sebe v dlouhatánském rozhovoru. Tu noc jsem spala jednu hodinu a pak jsem napsala svůj test na 94% a dostala internship z rozhovoru v to pondělí.

Jo, taky jsem se pokusila dát dohromady video, které by vystihovalo to atmosféru, prosím berte v potaz že je to jenom pokus:

https://www.youtube.com/watch?v=wWlzpnaoQw8&hd=1

Jedna věc která se mi utvrdila když jsem pochodovala s davem, tančila s náhodnými lidmi, smála se se s lidmi ce nesly podobné transparenty, a objímala s těmi vedle mě je jak jsem ráda že jsem (nebo se snažím být) aktivní a jak moc je potřeba aby lidi vyjadřovali vládě co si myslí, protože jinak nebudou vyslyšeni. Výsledkem této akce bylo, že Obama odložil jeho rozhodnutí do Září, což je lepší než nic :). Taky to bylo nejvíce lidí zavřeno v jeden den od roku 1967. Od té doby jsem začala protestovat skoro každou neděli ve Waterville, s lokální Environmentální skupinou.

Mějte se moc krásně,

Pac a pusu,

Esi

A koupila jsem si kolo :)

...je dámské, ale to navadí....je super, protože funguje (a taky jsem nenašla žádné fotky co bych mohla dát to toho posledního příspěvku tak dávám nějaké sem :))
Jo a taky se omlouvám ya tu čestinu, už mi to moc nejde...o to větší potřeba abych pořád zkoušela psát
..no nic moje kolo:

Pac a pusu na čelo,
Mějte se moc krásně,
Es

Únor: zápisky vzpomínek z diáře

Únor byl měsíc kdy nám začal jarní semestr. Na jaro jsem se přihlásila na pět tříd (což je maximum) takže jsem měla docela hodně práce celý semestr, ale jsem ještě stále živá, což asi znamená že jsem to zvládla. Tak tedy k těm třídám. Vzala jsem si Mikroekonomii, kterou jsem si původně zapsala jenom kvůli tomu že byla potřeba do mého oboru (který jsem potom taky zrušila), ale nakonec jsem byla docela fascinovaná tím jak ty matematické modely fungují. Taky jsem pochopila že je potřeba rozumět ekonomii, když chci rozumět společnosti, tak jsem se přihlásila na další kurz ekonomie na přístí rok. Potom jsem měla indickou literaturu. Na Colby máme asi 6 oborů ze kterých si musíme yzít alespoň jeden předmět a jeden z nich je literatura, tak jsem doufala, že tahle bude zajímavá. Docela jsem si ten předmět užila, ale asi bych si ho už znovu nevzala. Naučila jsem se číst jednu knihu za večer, což se mi nikdy předtím nepovedlo :). Potom jsem měla Sociologii, kterou jsem si vzala jenom protože mi to přišlo zajímavé. Užila jsem si tu třídu jenom kvůli té profesorce, která byla úžasná a učila jinak než ostatní profesoři, ale nemyslím že jsem se naučila něco nového. Dalším předmětem byl Životní prostředí a společnost, což byl velmi nudný přednáškojidní předmět o tom jaké mámé ekologické katastrofy. A jasný že je potřeba to vědět, ale myslím že ten způsob, kterým to bylo učeno byl velmi neefektivní. Co se mi líbilo na tom předmětu byl group research project. Já jsem byla ve skupině s třemi mýma kamarády a my jsme se snažili zjistit proč byli některé Environmentalní Indegenous group úspěšné a jiné ne. Na konci jsme nic moc nezjistili, ale naučila jsem se toho spoustu o historii Mainu a indiánů. Posledním a mým nejoblíbenějším předmětem tento půlrok byla Filosofická Antropologie, což je předmět který se díévá na to jak vnímání člověka jako jedince ovlivňuje jeho/její roli ve společnosti. Měli jsem úžasného profesora, který se nebál kritizovat společnost a Colby, ale zároveň se nám snažil dát jenom ty fakta a ne jeho názor. Jeho hodiny jsem si vážně moc užila. Nakonec jsme se stali přáteli.

Ale dost o škole. Podle mého diáře se toho dělo docela dost. S jednou skupinou, C.A.R.E., jsme zorganizovali veliký event, který se jmenoval Konverzace o Aktivismu a dokonce jsme měli někoho z 350 kdo přijel, což bylo úžasné. Pravda, trvalo nám to 2 měsíce organizování něž jsme se dobrali do pozice, kdy jsme toto mohli udělat, ale já jsem si to važně užila. Pro mě to byl taky první velký event, který jsem plus minus zorganizovávala sama za sebe, s podporou ostatních samozřejmě.

Naše skupina Stuidents for an Engaged Society (SES) se zredukovala na tři členy - Hiya, Marina, a já - což mi nevadilo, páč jsme se stali velmi dobrými kamarádkami ke konci tohoto roku. S SES jsme pokračovali v organizováni Bridging Gaps, kam nám upřímně řečeno chodí víc profesorů něž žáků, ale to nevadí. Myslím že teď máme dobře ustanovenou síť lidí, kteří s námi mlžou spolupracovat, kdyby jsme vážně potřebovali, což zatím nepotřebujeme, ale uvidíme uvidíme :). Taky jsme se přihlásili na Clinton Glovbal Initiative, abychom dostali funding na jeden z našich projektů na komunity art (který se doufám stane!). Basically, postavíme dvě půlkruhová zdi a natřeme je barvou na kterou se dá kreslit křídami jako na tabuli a dalšími barvami a potom umožníme studentům používat tu zeď na umění. Celé budování té zdi proběhne se všemi lidmi kteří se chtějí účastnit, takže se všichni můžou seznámit. Takže to znamenalo, že jsme napsali spousty esejí o té zdi, její materiál, kolik by nás to stálo, atd., a kdybychom prošli tak bychom jeli do Arizony (my jsme nakonec do té Arizony jeli, ale to se stalo jiný měsíc :)).

Když se tak dívám zpátky, mám pocit že jsem si Únor ožila. Myslím, že jsem měla tu euforii nového startu, nových nápadů, a volnosti, které se pomalu ale pomaloučku vypařovali jak jsem pokračovala tímto semestrem a stávala se více a více zavalená školou. Taky to byl čas kdy jsem potkala spousty nových kamarádů, se kterýma jsem si rozuměla a měla čas dát si oběd s některými z mých profesorů.

Zítra (doufám) napíšu Březen,

Mějte se moc krásně,

Těším se až vás uvidím v Srpnu,

Esi

Po dlouhé době...

Ahoj ahoj,

vím že jsem dlouho nenapsala, ale život měl příliš mnoho písmenek a příliš málo času na to sednout si, zamyslet se a pokusit se napsat něco, co by alespoň trochu vyjádřilo co se děje v mém životě a jak to prožívám. Pokusím se probudit svoje vzpomínky za posledních několik měsíců a napsat je do nějaké slušné formy. Pravděpodobně to nebude fungovat, ale to nevadí (alespoň mě to nebaví). Tak já tedy začnu od koce:

Když jsem byla menší, posouvání se z místa na místo bylo dlouhé a únavné. Včera jsem se odstěhovala z Colby do Orona a trvalo mi to dohromady asi tak dvě hodiny, nebylo to nepříjemné ani příjemné. Byla to taková podivná část mého života, která značila konec Května a skoro začátek Června. Asi jsem zestárla, už nejsem smutná z toho že musím balit.

                                        ...takhle jsem byla skoro zbalená na Colby

 

                                     ... a takhle vybalená v Oronu :)

Druhý semestr na Colby byl mnohem těžší než jsem očekávala. Když se teď dívám zpátky, nebylo dne (ani o víkendu) kdy bych neměla budím kolem 7 nebo 8 kdy bych vstala a začala se učit, něco děla, nebo někam vyrazila. Na jednu stranu jsem si tento život neskutečně užívala, protože jsem měla tu možnost vyzkoušet spousty věcí a naučit se mnoho, ne druhou stranu mi chyběla to spontálnost momentu kterou jsem si nemohla mnohokrát dovolit.

 

Colby...the dominating Miller Library :)

Když se podívám na tu Ester která přijela na Colby a na tu Ester která ho po roku opustila, tak vím že jsem se změnila. Každé místo člověka trochu změní každý člověk trochu změní každé místo. Ani moc nevím jak jsem se změnila, ale nějak určitě ano. Naučila jsem se létat letadlem 9třeba do Arizony), komunikovat s lidmi se kterýma nemám nic moc společného, naplánovat svůj čas, čístz noviny každý den, mluvit o problémech víc, udělat si čas na každého člověka v mám životě a usmát se když je potkám. Na tento blog jsem dlouho psala co jsem dělala, ale nikdy moc jak jsem si cítila, a když ano, tak jenom ty pozitivní části. Jeden den, když jsem bloumala po Colby smutná, už ani nevím proč, potkala jsem dobrého kamaráda a omluvila se mu, že dnes asi nebudu příliž dobrá společnost a on mi řekl že být smutný je úplně normální jako být veselý a pozval mě na kafe. Když to tak tady píšu tak mi to připadá přirozené, ale asi jsem to musela slyšet. A rozhodně nemíním že všichni by měli být smutní, etc. Jenom že když je jeden smutný, protože každý čas od času je, není potřeba to vnímat jako něco negativního.

                                        ..Burcu, moje future roomate :)

Zpátky ke Colby, je spousty věcí za které jsem vděčná. Potkala jsem spousty úžasných lidí. Nečekala jsem že se seznámím s tolika profesory se kterými se budu moct setkat na obědech, mluvit o aktivismu, životě, škole, vzdělání, a tak dále. Těsně něž jsem odjela jsem měla večeři s profesorem philosopohie a jednou moji dobrou kamarádkou, který trval 3 hodiny. Potkala jsem spousty úžasných studentů, někteří jenom prošli mým životem a další se zdrželi. Mám úžasnou spolubydlící na příští rok, mám lidi se kterýma si můžu sednou a řešit politiku napořád, mám lidi se kterýma můžu studovat a lidi ke kterým můžu jít spát. A oni mají mě.

Myslím že jsem konečně alespoň trochu pochopila co chci dělat ve svém životě a rozhodla se to dělat. Myslím, že mám ještě dlouhatánskou cestu před sebou něž něco alespoň trochu pochopím, ale to nevadí. Včera jsem opustila Colby a začala jsem žít v Oronu (takovém maličkém městečku hodinu na sever od Colby) a budu tady žít až do konce Července, kdy se vydám domů. Pokusím se sepsat co jsem zažila v minulém semestru a postupně to přidávat na blog.

Mějte se moc krásně,

Těším se až Vás všechny uvidím,
Esi

                                           ...Ale stále jsem Ester :)