Začátek konce

Ahoj Lidi,

Tak jsem se konečně donutila napsat. Sedím na balkóně, piju moji dnešní třetí kávu a po dlouhé, dlouhé době jsem si udělala čas a donutila se Vám napsat. Je tu krásně, včera byla veliká bouřka s kroupami, takže s konečně pročistil vzduch a i moje hlava, snažím se vzpomenou kde začít, začnui začátkem školy, lépe řečeno, začnu cestou do školy.

Jelikož jsem už věděla alespoň trochu víc o tom jak to tady v Itálii chodí, věděla jsem co si vzít a co ne, čímž jsem taky ale měla spousty věcí (jedna taška byla plná učení...), takže jsme s maminkou sebrali Sokola (nebo možná on sebral nás) a vyrazili jsme. Vzpomínám si, vzpomínám...bylo to nádherné, zamračená ráno a já jsem byla velmi ráda že se neupečeme, ovšem jak už to tak bývá, když jsme jeli z Česka do Itálie, bylo to na Sever a k odpoledni už bylo strašlivé horko. K večeru jsme se zastavili na chvíli v Luibljaně (asi se to píše jinak) a šli se podívat na hrad, který mě totálně zklamal jelikož se zevnitř proměnil v kavárny a skoro diskotéky. Ale promenáda tmou zpátky byla moc hezká, stejně tak jako kostely kolem. Večer jsme pak konečně našli camp, kde jsem poprvé po třech měsících mluvila Italsky, tedy...pokoušela se. Byl to ten nejlevnější kemp který jsme našli, kousek pod dálnicí, ale byl tam příjemný, postarší, obtloustlý pán, který mi všechno ukázal a neustále mě upozorňoval na to jak je nebezpečné chodil kolem dřevěného hada. Problémem ovšem bylo, že já si za Boha nemohla zapamatovat slovo had v Italštině (a ještě stále ho nevím), takže jsem se ho pořád dokola ptala co myslí. Ráno jsme pak jeli do Terstu, podívat se kolem a dát si tu pravou dobrou italskou zmrzlinu, kterou ocenila i moje mamka, která sladké nejí a pak jsme vyrazili do velikánské jeskyně kousek od sud. O bylo úúúžasné, velké nádherné a hodinu dlouhé. Pak už jsme pomalu jeli do Duina, našli jsme moji rezidenci - tedy Lucchese a vybalili mě (alespoň relativně).

                                                A víte co taky? V Luibljaně tam měli draky :) !!

                                                 Trieste a Bora je ta nejúžasnější kombinace....

                                        A pršelo tak moc, že jsme si i schovali do podchodu....

                                                ....a v podchodu pod deštník a pak...

                                                      ....a pak už jenom pod děštník :)

                                               Ale my se deště nebáli, my jsme raději viděli věci

                                                        ....a věci

                                                        ...a čekali další bouři :)

Abych pravdu řekla, bylo to jako jet z Domů Domů, velmi zvláštní. Byla jsem ráda, že vidím všechny ty lidi. Ukázala jsem mamce a Sokolovi všechny věci kolem -moje zahrada vyschla na troud protože ji nikdo nezaléval - a rezidence a tak. Potom, protože oni už museli jet domů, aby se stihly vrátit v klidu jsem se vrátila zpátky do svého “druhého” života. Bylo to super, ten první týden tady - Intro week - bylo jenom volno. Já jsem ani nesáhla na práci, jen jsem se bavila se všema těma lidma kolem, popovídala si s mými spolužáku, se kterými jsem nebyla tak blízká minulý rok a začala potkávat prváky...moje prváky. Je...bylo to zvláštní, najednou nevidět všechny ty lidi co jsem měla ráda a se kterýma jsem se bavila, jen jsem očekávala, že se vynoří někde z pozarohu a znovu mě pozdraví, ale ono nic. Na druhé straně, naši prváci jsou úžasní , mám je ráda. Postupně přijela Barča a Jasmínka z České republiky, tak jsem jim ukázala kolem, pomohla jim vybalit se, popovídala si a potkala spousty a spousty dalších. Organizovali jsme ice-breakers, první setkání, první Mickeys, welcome show. Ano, to byla moje poslední show na UWC v prvním týdnu kdy jsem tu poslední rok. Ale povedla se, trénovali jsme hodně a na konci to bylo prostě úžasný a pak první Mickeys, do kterých jsem nešla, protže jsem byla moc moc unavená. A taky první osmizza. A taky nám zrušili Sustainability workshop, aniž by někomu řekli, což mě docela dost naštvalo, ale to byla tak jediná věc.

Po tomhle týdnu už se začali dít jiné věci, třeba se začalo mluvit o univerzitách, třeba se začalo mluvit o EE a o škole a pak mi to došlo...já jsem zpátky ve škole! Se vším všudy, včetně stresu, učení a kafe :). Najednou se mě všichni ptaly kam že to jdu na univerzitu a já si ještě nevybrala země, a kolik jsem toho přes prázdniny studovala a jak dlouho jsem strávila vybíráním té správné univerzity. A všichni učitelé navázali na staré látky a já si nic nepamatovala (ale to nikdo). A do toho všeho jsem se snažila seznámit se s primami, pokecat s nima a taky udržet stará přátelství s druháky, pořádně se vyspat a najít university. Alespoň, že jsem dopsala svoji EE tak s tím teď nemám takové problémy. Řekla bych, že jsem po těch dvou prvních týdnech byla poněkud mrtvá z přehlcení vším možným, s toho jak pořád mluvím a tak jsem uvítala výlet do sarajeva.

Upřímně řečeno si nepamatuji ten den kdy jsem se přihlásila a jak se mi stalo, že mě vybrali. Ale v sarajevu byla konference o míru a náboženství. Jen abych Vás uvedla do nějakého smysluplného kontextu, Sarajevo je hlavní město Bosny a Hercegoviny (já to třeba nevěděla), kde byla válka mezi Srby, Chorvaty a bosňáky, kteří všichni mluví tím stejným jazykem, ale mají jiná náboženství a národnosti a trošičku jiné zvyky a všichni žili v Jugoslávii, a co jsem od nich slyšela tak velmi šťastně. Jenže pak se srbská vláda rozhodla, že chtějí aby srbové měli navrch a začala válka, která trvala docela dlouho. Teď je kole mír, ale celé země má tři prezidenty a všude jsou rozstřílené baráky a díry po bombách, všude jsou jména, jména lidí, kteří zemřeli. Byla jsem v galerii fotografií z jedné vesnice, která byla vybita do posledního člověka a bylo to strašlivě smutné, nebo jsme se třeba jeli podívat do tunelu, kudy se utíkalo pryč ze sarajevo, protože to město bylo obklíčené tanky a snipery.

Krom toho jsem si Sarajevo velmi užila. Ačkoliv to nebylo příliš sustainable, tam jsme tam letěli, z mě neznámého důvodu jsme letěli z Terstu do Mnichova a z Mnichova do Sarajeva. Líbí se mi ten pocit, když se letadlo zvedá ze země, jako byste se vznášeli, prostě suprová. A taky vám tam dají jídlo :) Drsný ne? V Sarajevu jsme se pak ubytovali ve 4* hotelu, což bylo pro mě taky nové. Na tom hotelu jsem milovala snídaně. Tady na rezidencím máme jen chleba lupínky a mlíko, tam byli vajíčka, nutela, tři druhy chleba, jogurt, osm druhů lupínků...příjemná změna, alespoň na chvilinku :). sarajevo samo o sobě je docela malé nudlojidní město s nádherným centrem plným kostelů, mešit a synagog. V prostředku je veliké tržiště s věcmi jako chalva a nebo kávovými sety, který vypadají velmi Turecky a všechno je tam levné. Naobědváte se za 1,5 euro a jste plní, pitná voda tam teče s fontán jen tak. Mají tam jinou, ale dobrou zmrzlinu. Někteří moji spolužáci tam utratili víc než 200 euro (5000 Kč - pro představu) jenom za nakupování, protože ty věci tam jsou prostě nádherný, barevný kalhoty a mikiny, který se dají jen těžko sehnat v České republice, v takovém množství a v tolika variancích. Jacob (Malta) si dokonce koupil vodní dýmku a Liuba (moje spolubydla z Kanady) nádherný kávový set. Já jsem strašně dlouho přemýšlela, jestli si mám koupit jedny úžasné červené kalhoty, o kterých jsem snila už dlouho za 12,5 euro a nakonec jsem neodolala a koupila jsem si je. Dostali jsme 45 euro z Menza (protože jsem tam nejedli), takže jsem vlastně neutratila žádný svoje peníze. A taky jsme pili pravou bosenskou kávu s cukrem a dostali jsme k tomu takovou sladkou bosenskou věc a to bylo to nejlepší kafe co jsme kdy pila. Udělané starou paní, která ho evidentně dělala roky. A taky jsem koupila spousty pohlednic a zlatého slona pro maminku), který ovšem nešel poslat, tok přijede na Vánoce :).

Ale k té konferenci. Bylo to takový vážný, na zahajovací ceremonii jsme museli jít slušně oblečení a tam jsme pak dostali sluchátka aby nám to všechno přeložili do angličtiny. Zrovna tam se neříkalo nic zajímavého jen se víc představovali ti lidi a tak obecně o tom všem, potom jsme potkali De Anna, což je hejtman našeho regionu, který dává docela dost peněz škole. Mě osobně nesedl jako osoba, ale nic o něm nevím, takže ho nijak nechci hodnotit. Večer jsme se pak procházeli městem a jedli baklažán - tureckou sladkost z medu a oříšků. Další den pak začali konference sami o sobě, ta první na kterou jsem šla byla o menšinách a globalizaci a mluvit tam Buddhistický mnich, chorvatský žid, Romka z USA, velvyslanec z Francie a paní z Indie. Zrovna tady ta byla docela nezajímavá, protože všichni ve zkratce řekli, že to jediné co se dá dělat je respektovat menšiny, ale nepřehánět to. Jediná zajímavá byla ta paní z Indie, která organizovala ženy, pracující na farmách a tak, tu jsem měla ráda, potom jsem šla na asijské menšiny, z čehož si nic nepamatuji takže to nebylo zajímavé a potom jsem šla na Enviroment a Životní styl. Vlastně jsem tam původně měli jít všichni, ale zbytek se na to vykašlali tak jsem tam šla jenom já a Valentýna (paní co to organizovala) a ta dokonce musela odejít dřív a, protože to de Anna vedla a my jsme (tady vlastně já jsem) potřebovala dokázat, že jsme tam vážně přišly tak mě na konci donutila otázat se otázku.

Bylo to velmi zajímavé, byly tam mniši co mluvili o jejich komunitách a potom taky žid co mluvil o změně systému a tak, ale nikdo nikdy neřekl zdali se to dá vyřešit nebo ne. Taky mě to docela naštvalo protože jsem tak trochu měla pocit, že oni mluví jenom aby mluvili a ne aby něco řekli, tak jsem si stoupla, představila se a zeptala se jestli to je možné, aby se něco změnilo a co si o to myslí. Valentýna mi pak říkala, že za ní chodili její italští kamarádi, kteří mě viděli a říkala jak jsem je donutila říct něco smysluplného. Až na konci jsme pochopila, proč je tahle konference tak důležitá a co je na ní tak důležité. To vůbec nejsou ty přednášky a nebo tak, to je o tom, že se všichni vůdci potkají, seznámí se a navážou kontakty, o tom že ukážou světu, že se muslim, dokáže bavit se židem a tak. Závěrečná ceremonie se mi líbila. Všichni vůdci v jejich hávech tam, byli a každý rozsvítil svíčku a podepsal peace appeal a pak se zpívalo dohromady a nakonec se všichni objali. Nejdřív jsme moc nevěděl co dělat, ale pak mě objal vedlestojící pán tak jsem ho taky objala a všechny možný lidi kole, a cítila jsem to správně. Myslím , že to většina mých spolužáků vzala jenom jako výlet do Sarajeva, ale já jsem ráda, že jsem šla na konferenci slyšela jsem co jsem slyšela a pochopila to o čem si myslím že jsem pochopit měla.

                                 Jedno z tradičních bosenských jídel - uprostřed sýr kajmak

                                                 Liuba - moje spolubydla v Sarajevu

                                                                 Burcu z Turecka

Ena a Jacob na openingu 

Opening

...jména zamřelích..

zbytek po bombě

.... a taky tam bylo sposty holubů a toulavých psů...

podivný most do mešity

Sarajevo art !!!

Bosenské kafe :)

....a my ho pili!

Ta smutná věc na tom všem je že zrovna v tu chvíli, kdy jsem byla v Sarajevo přijeli tři moji druháci na návštěvu, jednímž z nich byl Victor. Těšila jsem se zpátky, ale pak se v Munichu zpozdilo letadlo a pět hodin, takže jsem byla pěkně naštvaná, ale měli tam čaj a horkou čokoládu zdarma a taky nám lufthasa dala 10 euro na večeři, abych neumřeli hlady. A to byli moje první turbulence v životě. Seděla jsem asi s 50ti letou paní, která se strašně bála a taky se smála. Kousek ode mně seděl Jacob a mluvil o tom jak umře, ale pro mě to byl zážitek. Když jsme přijeli lilo jako z konve, takže já jsem prostě přišla do daily roomu, sedla si a mluvila a mluvila a mluvila o Sarajevu protože jsem chtěla se všema kolem a přemýšlela jestli mě Victor přijde navštívit. Přišel...bylo to zvláštní jak míchání dvou podobných, ale ne stejných realit. A taky to bylo úplně normální, jak kdyby se nic nezměnilo. Nakonec se rozhodli tady zůstat o den déle a odjeli až v pátek. V tu chvíli už jsme měla dávno odezněté ono loučení na konci května a byla jsem v pohodě a teď to přišlo znova. Bylo mi zase do pláče, ale překonala jsem se :). Hlavně, jsem si neuvědomovala jaké bylo Duino, když tu bylo, a teď teď jsem to věděla. Když jsem se pak v sobotu ráno probudila, Victor seděl vedle mé postele. Docela dlouho jsem tomu nevěřila, nechápala jsem co se děje a jak se to děje. Celou tu dobu co jsme měli snídani to bylo spíš jako: cože? Jednoduše si tady zapomněl mobil a musel se vrátit. Ale jsem ráda, že jsem je viděla, i když jsem se musela rozloučit dvakrát a tak, stálo to za to.

V sobotu jsem pak jela na Beach clean up. Začali jsme na Miramare, kde jsme dostali neopreny a šnorchly a dívali se na ryby, medúzy, sasanky, velikánský kraby a tak. Strašně moc se mi to líbilo, i když s jak jsem se moc nehýbala tak mi pak začala být strašlivá zima, ale já z té vody nevylezla a nevylezla, protože nevím kdy budu mít další možnost to takhle udělat :). Mám ráda bytí pod vodou, je to takové mírumilovné, tiché, úžasné místo. Potom jsme se naobědvali a vyrazili na pláž, kde jsme našli velikou mrtvou želvu, asi tři žárovky a tisíce a tisíce odpadků a vysbírali jsme je všechny. Taky jsem našla podivně tvarovanou kost, tak mi leží v pokoji a vezmu ji do biologie, abych zjistila co to vlastně je. Po cestě zpátky jsme se pak stavili do Grada, malé vesničky s velmi starými kostely a pak jsem se unavená vrátila domů.

Jo tak nějak k něčemu normálnímu, můj sport tento rok je joga a jako additional dělám nějaký bojový umění (bohužel ne karate, jelikož se mi nevešlo do schedule), potom dělám keramiku (protože zrušili Sustainability group) a pracuji s Bezdomovci. Keramika mě baví, včera jsem vyrobila velmi japonsky vypadající dózu, kterou pak nakreslím rakú - japonským stylem, takže to pak vypadá jako pokovované a taky jsem ráda, že dělám něco rukama, protože je to relaxační pro mozek. Ale Sustainability group mi chybí, tak jsem se sešla s Ximenou (2, Peru) a Marií F (2, Nikaragua) a založili jsme Envinmental Action Group jako studentskou aktivitu což je prakticky to stejné, ale s jiným názvem a vedeme to na což se těším. Jo a taky už jsem začala novou Sustainability competition a máme novou rezidenci Casa Carsika (bydlí tam jenom 7 druháků). Když jsem otevřela jejich kanál pod kterým se měří voda tak jsem tam z nějakého důvodu našla starý svetr a spacák, což se mi ještě nikdy předtím nestalo, ale jinak v pohodě. Jen nemám nějak čas na zahradu a taky je tam 100% sucho takže bych tam musela chodit tak třikrát denně zalévat na což čas taky nemám. Jo a můj college service je CarbonFottprint, což znamená, že se snažíme vypočítat, kolik vlastně naše škola vyprodukuje CO2 za rok a pak s tím něco dělat, na což se těším.

Jinak bych Vám taky chtěla popsat lidi kole a pokoj a Luchesse samu o sobě. Náš tutor je Julius (matematika) ze Slovenska, takže někdy míváme Československý čaj. Lidi tady jsou super, máme tři spolubydlící prvačky, Valu (Itálie), která se pořád směje, akorát si teď zvrtla kotník tak je v medical centre, Sophii z Německa a Yiulii z Ruska. Večer (když jsme zrovna na Lucchese) se scházíme v day roomu s Xiaem (Čína), Mohamedem něco Mohamedem (Irak), Yiljou (Běloruskoú a spoustou dalších lidí. Bydlím v pokoji s Aisté a Liubou což je úžasné, máme balkon, hromady čaje a věci který chceme sdílet. Někdy...někdy ale potřebuji být někde jinde, takže jsem spala na Fore a na strávila kus nebo na Sholzu. Vlastně jsem to nečekala, ale stýská se mi, stýská se mi po Fore, ale nelituji toho co jsem si vybrala, tady je to vážně jak 23 členná rodina. Jinak jsem si hodně porozuměla s Peťkou ze Slovenska, která mi dokonce upekla Muffiny, když jsem byla pěkně naštvaná na svět a Hester (drsný ne?) z Holandska. A pak je tady spousty dalších a dalších prváků se kterýma se bavím, ale ještě je neznám tak dobře.

Jo a taky jsme měli Peace one day (stejně jako minulý rok), kdy jsme ráno měli Lucchesse breakfast, kterou se mi dokonce na konci podařilo zorganizovat, takže jsme měli spousty buchet a muffinů a pravý kafe a potom workshopi (organizovala jsem s Ximenou Sustainability workshop) a po obědě jsme jeli do Terstu, kde se udělala show (moje druhá poslední), tančila jsem Soranbuši, což je zajímavý japonský tanec (stačí zadat to youtube) a potom Indonesian dance, který jsme úplně ale úplně zblbly. A na konci jsme vytvořili velké lidské kolo ze studentů a náhodných kolemjdoucích. Den předtím byla Openning ceremony. Nejdříve jsme jeli na místo, kde umřelo asi 300000 vojáků. Kde byl kilometr schodů, takže jsme to celé prošly a pak na hřbitov rakouských vojáků a nakonec bylo college officiálně otevřená na památníku míru, což byla podivná betonová spíše strašidelná konstrukce. Ale byli tam zajímaví lidi, mluvící o zajímavých věcech a taky jsme se seznámila z více primami, třeba s Dominiquem (malajsije) a tak. Všichni měli svoje nationální kostými a všichni byli šťastní, nebo tak alespoň vypadali. Taky jsme pak jednou na Fore vytvořili mír z lidí a hrály hry do 4 do rána a potom jsem spala u Diominiqua v pokoji. A Peyman měl narozeniny tak jsem mu napsala velikánský plakát a příjemně jsem to oslavili.

 Aisté na chvilku dostala koníčka na Peace One Day (Dominiquova fotka)

a to jsou ty kalhoty (ten stejný autor - abych neporušila copyright)

No a taky teda máme tu školu tady - tu reálnou školu. Od minulého roku jsem, změnila to že jsem si dala matematiku na standart level a angličtinu na higher level což mi vyhovuje mnohem více. Jinak píšu všechny tokový ty dlouhý esseje a tak teď abych se pak později mohla soustředit na SAT - národní srovnávací zkoušky na Americké univerzity. Vlastně jsem si vybrala univerzity, neudělala jsem průzkum tak jako všichni ostatní, ale prostě jsem šla a povídala si z lidma a zapamatovávávala si jména, který zněli zajímavě, na konci to je asi takto:

USA:

Brown, Middleburry, Ealrham

Canada:

Toronto, UBC, Simon Fraiser

Czech trepublic:

MU

Tak uvidím, ještě na tom budu muset pracovat a budu nad tím přemýšlet, ale tyhle volby mi docela vyhovují. Jinak teď čtu velmi zajímavou knihu a feminismu a taky jsem na to docela změnala názor a tak. Jo a taky jsme dostali EE-friendy, takže mi někdo čas od času pošle sušenky, což je super, alespoň mám co jíst, protože ať chci nebo nechci a ať dokážu či nedokážu zorganizovat svůj čas přece jenom je top tady trochu stresující, takže nějaký ten cukr není k zahození.

K nějakému tomu shrnutí...jsem ráda že tu jsem, ale stejně tak jsem byla ráda, když jsem byla v České republice...těším se až dodělám všechny ty hlavní esseje a budu si moc sednou a říct, jo tys to dokázala, Esi. Těším se až nám bude internet fungovat dostatečně, že se dokážu spojit s rodinou přes Skype. Těším se až, potom co si zdřímnu, vylezu nahoru na kopec (tedy do Menzy) a pokecám s lidma a obejmu Peťku a Hester a potkám Elou a Enu, těším se až vám znova napíšu. Jsem unavená, mám pachuť kávy v puse a spousty práce před sebou, ale jsem šťastná, jo.

Mějte se nádherně,

mám Vás ráda

Esi

Irsko :)))

Ahoj Lidi,

sedím před Luchesse, je krásné slunečné odpoledne a já se právě vrátila z běhu do Villagia del pescatore a zpátky, osprchovala se a dala si kapučíno. Jdou slyšet skřeky ptáků a ve vzduchu je cítit moře. Vedle mě sedí Ljuba, moje spolubyla a dopisuje (spíše začíná) její EE, ale to není o čem Vám chci dneska napsat, dneska budu povídat o Irsku, protože bych měla a taky vám neukážu žádné fotky. Ne že bych nechtěla, jen jsem nechala foťák i s kartou doma a fotky jsou na kartě.

Moje cesta do Irska byla dlouhá, trvala celé tři dny, ale zato jsem viděla Londýn. Strávila jsem tam celých deset hodin, takže jsem našla první možnou úschovnu zavazadel a nosila tam moji velkou krosnu a s malým baťůžek vyrazila kolem. Londýn je velmi...cihlojidní. Je to velký město plný domů a lidí a žádného GPS signálu. Ale na druhou stranu si dokážu představit, že bych v Londýně žila )kdybych na to někdy měla peníze). Jsou tam divadla, kavárny a hospody ale taky parky. Nádherný veliký státní (jestli jsem to dobře pochopila) parky plné stromů a lidí dělajících všechno možný. V jednom bylo uprostřed velikánské jezero ve kterém byli všechny možné druhy ptáků počínaje pelikány končeje normálními kachničkami a nebo lyskami. Taky tam všude měli vrtulníky, především kolem parlamentu. Protože jsem tam byla zrovna v době olympijských her tak jsem viděla spousty a spousty britských vlajek, vlaječek a motivačních soch. Jinak jsem se prošla kolem parlamentu, buckimhamského paláce, toho slavného kostela kde se vdával mladý skoro-královský park atd. Bylo to trochu únavné, ale jinak v pohodě. Potom jsem nastoupila do druhého autobusu směřujícího do Irska. Poprvé jsem jela na trajektu. Vlastně to tam vypadalo jako ve veliké restauraci která se trošičku pohupovala, ale alespoň jsem tam dobře spalo. Irské autobusy jsou velmi podobné těm italským, moc nedodržují časový rytmus, zato jezdí nebezpečně, ale nakonec jsem se úspěšně dostala až na onu Farmu.

Soukromé jméno této farmy bylo Octopuses garden (podle té Beatles písničky). Byla na západním pobřeží Irska, kousek od Gallway, skoro v srdci Národního parku Burren, vyhlášeného především strašně moc druhů kytek které tam rostou. Byla spíše taková farmička s velikánskou zahradou, jedním polytunelem, dvěma psy, jednou kočkou, koťaty a párem. Velmi zvláštním párem, slečna měla 22 a byla z Německa, zatímco pán měl kolem šedesáti a byl Ir, ale evidentně jim to klapalo. Každé ráno jsme vstali, uvařili kaši a dohromady ji snědli se spoustou oříšků a sušeného ovoce. Potom se šlo pracovat, normálně jsem pracovala na zahradě - sázela saláty, okopávala brambory, sbírala hrášek nebo fazole, pracovala v polytunel a pak jsem chvíli malovala okna nažluto a tak....Odpoledne jsem buď byla mrtvá a tak jsem si četla a nebo jsem se chodila procházet po okolí někdy i se psy. Burren je moc krásná oblast plná zelené trávy, malých kopců a kamenných zídek, postavených za hladu . Lidé za ně dostávaly hlávky zelí. Kousek od tam byla Burrenská perumerie s krásnou zahradou plnou nejrůznějších bylinek, kavárnou, kde prodávaly velmi dobrý mrkvový dort a taky s výrobnou parfémů ze zdejších produktů. Taky tam byl kousek malý keltský kostelík z 12 století a ještě starší hrob. Když se v Irsku chodí po značných cestách, je naprosto normální že přelézáte zítky a chodíte výběhy s krávami (ze začátku jsem se jich docela bála, ale ony utíkaly přede mnou). Všude jsou vztyčené menší či větší kameny ještě z dávné doby.

Irové sami o sobě jsou moc hodní lidé, kteří se nebojí přijít na ulici zeptat se jak se daří a začít rozhovor. Stačí aby někdy vypadal jenom trošičku ztraceně a hned se ptají kam že bych to chtěla jít. Nebo když jsem chodila na výlety tak mi skoro každé auto zastavilo jestli náhodou nechci někam svézt. Někdy, někdy to bylo takový strašidelný, když se vám někdo randomě zeptal jak se daří, ale většinou super. Irsko je podle mě země mléčných výrobků. Sýry, mléko a máslo jsou tam levné a velmi dobré. Máslo je jenom slaný, takže když se peče buchta je taková trošičku slaná což je zvláštní. Jak jsem tak přijížděla ze země do země, Irsko bylo něco jako země kamene a Anglie země cihly.

A pak jsem se vrátila domů, potom co jsem přežila bouřku na trajektu a měla mořskou nemoc, neztratila se v Londýně atd...a pořádně si užila poslední týden než jsem znovu vyrazila do Itálie.

Moje poslední věta je: Fotky dodám jakmile se potkám se svým foťákem, což bude pravděpodobně brzo :)

Mám Vás moc ráda lidi

Esi