Tohle býval "Blog o tom, jak jsem na dva roky odjela někam bez znalosti jazyka itaského či anglického. Tak bych chtěla mít nějakou pomátku, třeba tuhle..." a teď to bude "Blog o tom jak jsem se přes Itálii dostala do Ameriky a dál, bez znalosti neEvropského světa a chtěla bych pokračovat v této památce :)"

úterý 2. dubna 2013

už...už budu maturovat

Drazí Lidé,

                                           Západ slunce v Duinu

je to asi tak měsíc od toho co jsem byla v Maďarsku a měsíc do maturity. Mám pocit, že jsem dlouho neviděla slunce, zato jsem potkala všechny možné druhy deště a dokonce i sníh a led. Co jiného by se taky dalo očekávat od Březnu v tak slunné zemi jako je Itálie? Ale což.
                                          Máme sníh...
                                                       ...aji v kompostu
                                                   a led na značkách...
                                                     ...lavičkách...
                                                ...střechách...
                                                    ...i talismanech 
Tedy můj poslední měsíc byl asi poněkud více akademický než bych si přála, ale věřím tomu, že to vedlo a povede k dobré věci, že se mi všechny ty vědomosti jednou budou hodit. bych napsala březen měsíce univerzit, ústních zkoušek, asijského týdne, oslav 30tého výročí naší školy a third year reunion.
Začnu tím třicátým výročím. Jeden pátek se v Terstu v teatro Verdi konala velká oslava 30tého výročí UWCAd a taky úvod knihy Kurt Hahn od David Sutcliffe. Kurt Hahn (1886 - 1974) byl německý učitel, který založil ten UWC movement. Věřil domu, že dospívající lidé byli příliš ovlivněni společností a že správné vzdělávání by to mohlo zastavit, byla li by studentům dána příležitost vést a rozvíjet se. Definoval šest největších problémů společnosti
  1. Decline of Fitness due to modern methods of locomotion [moving about];
  2. Decline of Initiative and Enterprise due to the widespread disease of spectatoritis;
  3. Decline of Memory and Imagination due to the confused restlessness of modern life;
  4. Decline of Skill and Care due to the weakened tradition of craftsmanship;
  5. Decline of Self-discipline due to the ever-present availability of stimulants and tranquilizers;
  6. Decline of Compassion due to the unseemly haste with which modern life is conducted or as William Temple calledspiritual death.
Taky definoval deset principů, které by škola mít, aby mohla poskytovat to správné vzdělání:
1. The primacy of self-discovery
2. The having of wonderful ideas
3. The responsibility for learning
4. Empathy and caring
5. Success and failure
6. Collaboration and competition
7. Diversity and inclusion
8. The natural world
9. Solitude and reflection
10. Service and compassion
(http://en.wikipedia.org/wiki/Kurt_Hahn)

No a tak nějak vzniklo UWC. To první bylo postavené v Anglii.
David Sutcliffe byl jedním z prvních ředitelů UWC nejdříve v Anglii pak v Itálii a nakonec v Mostaru. Byl to přítel Kurt Khah a rozhodl se o něm napsat knihu. Kvůli panu Sutcliffovi jsem se strašně moc těšila, že to bude zajímavé,. Že tam bude konečně nějaký vážně UWC člověk a tak. Byla jsem zklamaná, strašně moc. Celé to byla jedna velká show, abychom jako škola získali více peněz. Všichni řekli jenom to co mělo být řečeno a alespoň polovina z toho nebyla ani pravda, ale škola pravděpodobně získala nějaké peníze. Ale lidi na sebe byli strašně hrdí, že se tam mohli ukázat ve svých nejlepších šatech, popovídat si s významnými lidmi bla bla bla...no takže mě to vůbec nepotěšilo.
Taky bych chtěla mluvit o projektu Mondo 2000, což byl mimoškolní projekt zabývající se imigrací do Itálie a jak to berou Italové. Už od začátku školního roku jsme navštěvovali italské školy a dělali workshopi o tom co a jak no a jeden z těchto víkendů byla taková uzavírací akce, kde přijeli všechny lokální instituce a organizace, které pomáhají s těmito projekty a všechno se tak nějak oslavilo a tak. Já jsem tam šla jako organizátor ale taky jsem se dostala na ty workshopi a bylo to super. Procvičila jsem si Italštinu a taky jsem zjistila, jak je těžké žít tady jako imigrant. Myslím, že to byla jeden z nejlepších kulturních zážitků které se mi tu staly.
Přesně ten stejný víkend sem přijeli někteří naši třeťáci. Víc než cokoliv to bylo zvláštní. Samozřejmě jsem se za ten rok strašlivě moc změnila. Někde jsem našla nějaké to sebevědomí, a trochu více vnitřního klidu a teď najednou přijeli všichni ti lidi, kteří mě znali jako malou ztracenou anglicky-nemluvící Ester, no takže to bylo takové zmatené. Ale jsem moc moc ráda, že jsem s nimi mluvila a všechno, moc mě to potěšilo.
Ten stejný víkend byl taky Asian week. Na ten jsem se těšila úplně nejvíce, protože mě ta kultura tuze zajímá a myslím, že bych se vážně chtěla podívat do Asie. Myslím, že to ta,y byal ten nejlepší cultural week, který jsem za ty dva roky viděla (a taky ten poslední :( :)). Nejdříve jsem šla na prezentaci Emada z Jemenu, který tam zažil revoluci na vlastní oči a povídal nám o tom. Myslím, že si prožil strašně moc a obdivuji ho za to, že pořád dokáže být veselý a všechno, to je skoro neuvěřitelné. V sobotu potom byla show. Měli to nádherně udělané. Téma bylo intercultural marriages, takže jsme se třeba dozvěděli jaký je problém pro Turka vzít si Arménku, nebo pro buddhistickou Kambodžanku, vzít si katolického Indonésana a tak. Mezi tím byly všechny možné skvělé a zajímavé tance. Prostě jsem byla strašně moc okouzlená.

                       Kreslení henou na ruce bylo součástí asijského týdne (moje ruka a Liubin obrázek)
V neděli pak byla taster session, kde jsme mohli ochutnat všechna ta jejich skvělá jídla. Pro mě byl ovšem největší Asijský zážitek asi týden později, kdy jsme s Wintou (druhačka z Kambodži) uspořádali Česko-Asijskou večeři (páč já jsem byla ten jediný ne-Asijat, který vařil). Naučila jsem se dělat Kambodžské spring rolls, a Japonské sushi a ochutnala jsem dostatek všech těch úžasných jídle. Od těď chci bydle v Asii jenom kvůli tomu jídlu. No a pak jsme koukali na film a tak obecně jsme měli takový nádherný, přátelský a dlouhý večer.
                                             Kambodžké spring rolls s omáčkou
                                             Indonézské jídlo
                                               Mayu a Lusitania po tom co dodělali sushi
                                        vaření mongolského jídla
                                           a tolik jsme toho nakonec měli
 
my, co jsme tam byli  z leva: Namuun (Mongolsko), Mayu (Japonsko). Eloá (Brazílie), Já, Winta (Kambodžia), Gabal (Západní Sahara)
Tak teď už se musím dostat aji k té škole. Tedy mám za sebou ústní zkoušky z Italštiny a Angličtiny. O Italštině bych raději ani nemluvila, protože jsem samozřejmě mluvila napůl španělsky, ale což. Vždycky to funguje tak že dostaneme obrázek a tam musím popsat a pak mluvit o tématu, který nás napadne při pohledu na obrázek a taky udělat nějakou konekci ne tu část světa, která mluví tímhle jazykem. No, vzhledem k tomu že jsem proslulá svoji láskou k přírodě, dostala jsem v obou fvou případech obrázek přírody, což mě potěšilo, protože jsem věděla o čem mám mluvit. Nejsrandovnější to bylo v angličtině, po tom co jsem začal: “Moje jméno je Ester Topolářová a moje číslo kandidáta je...” Kerstin, mojí paní profesorce, spadly všechny papíry a už se začala strašně moc smát, takže jsme museli začít od začátku :).
                                                            Kačenka se snaží studovat :) ale nejde jí to :)
Jinak mám za měsíc maturity, takže se MUSÍM učit. Tento pátek mám ústní zkoušky z češtiny, kterých se bojím úplně nejvíce. No a taky jsem se dostala na Univerzitu a dostala ale nedostala jsem plné stipendium, ale co ještě se tam zkusím nějak napsat a tak, třeba se to nějak vyřeší, jinam mám jěště pořád další dvě jiné Univerzity v USA jam bych mohla jít.
No a to je tak všechno, napíšu vám příště až po maturitě, páč asi za prvé nebudu mít čas a za druhé se nic, krom hromady učení a i nestane. Mějte se nádherně.
Pac a pusu na čelo
aby Vám to slušelo
Esi
Jo a taky jsem pekla na...
                                                    Liubiny narozeniny
                                                a Eath Hour
 

1 komentář:

  1. všichni čtou, ale nikdo nekomentuje, tak já vážně potvrzuju, že všichni čtou a všichni fandí :)

    OdpovědětVymazat