Tohle býval "Blog o tom, jak jsem na dva roky odjela někam bez znalosti jazyka itaského či anglického. Tak bych chtěla mít nějakou pomátku, třeba tuhle..." a teď to bude "Blog o tom jak jsem se přes Itálii dostala do Ameriky a dál, bez znalosti neEvropského světa a chtěla bych pokračovat v této památce :)"

pátek 7. června 2013

Ten poslední z Itálie...

Drazí Lidé,
ačkoliv tohle je poslední příspěvek o Itálii, zřejmě (doufám) to nebude poslední příspěvek na tomto blogu. Jak možná víte a nebo nevíte na další čtyři roky jedu do Spojených Států Amerických odkud bych Vám (samozřejmě) též chtěla psát. Ale budoucnost není to na co bych se chtěla dneska soustředit. Dnes bych Vám ráda napsala o mých posledních dnech v Itálii, o tom co mi tyhle dva roky vlastně přinesly.
Dlouho jsem přemýšlela jak tohle všechno vlastně napsat, jak vyjádřit emoce a poznatky slovy. Ano, možná bych Vám mohla psát o Leavers dinner, kdy jsme jedly strašný smažený sýr a snažili se být společenští, ano, mohla bych vám psát o maturitě, o dlouhém temném měsíci plném kafe, knih a nedostatku spánku, ale nechci. Myslím, že nejlepší bude když Vám popíšu těch posledních “oficiálních” 24 hodin na United World College of the Adriatic v Itálii (nebo možná ne uvidím jak se to vyvine).
Paradoxně, mi poprvé došlo že opouštím Itálii nadobro asi měsíc před odjezdem. Jela jsem naposledy za svými bezdomovci, upekla jsem jim koláč a vydala se tam. Z nějakého důvodu žádná jiná osoba nepřišla tak jsem šla sama. Za ty dva roky na stanici jsem si tam našla dobrý pár kamarádů jako Francesco z Florencie, jež neustále chválil moje Italštinu (ačkoliv není zas tak dobrá), Tachir a jeho kamarád z Kosova, kteří se se mnou vždycky bavili, Ivan z Moldavska, který se mi neustále snažil namluvit že se bude ženit (už) příští víkend a mnoho dalších. Jak jsem tam tak stála na té stanici a koukala na všechny ty lidi, kteří nemají ani Internet abych s nimi zůstala v kontaktu tak jsem se rozplakala a oni také. V tu chvíli jsem naprosto chápala, že odjíždím, ale maturita mě pak pohltila natolik že jsem se skoro stala zombií.
Poslední večer před uzavíracím ceremoniálem nám prváci připravili IB show. Upřímně, nebyla zas tak úžasná, ale jelikož to byla poslední show a oni na tom tak moc pracovali, tak jsem se pokusila pozdržet všech kritických poznámek a jenom si užívat to dobré, což se mi docela povedlo. Nakonec nám všech (skoro) 100 prváků zazpívalo Happy ending od Miky (https://www.youtube.com/watch?v=pxA26LGI2Mc). Jsem si vědoma toho, že tato písnička je pravděpodobně o něčem úplně jiném, ale ona seděla úplně přesně do mého pocitu. My jsme prostě dva roky žili na místě a těď odcházíme. Tady není žádný happy ending, a this is the way you (UWCAd) left me a prostě to tak nějak celé sedělo.
A myslím, že tady se dostávám k první z věcí na kterou budu vzpomínat a bude mi chybět. Poslední dva roky byli pořád koncerty, show a divadla a všechny tady ty věci kam jsem mohla jít. A hlavně ten pocit, když se dívám na svoje kamarády jak jim to jde a jak stojí na pódiu, ten pocit když já stojím na pódiu a můžu někoho rozesmát. Taky to že se můžu naučit mnoho o ostatních kulturách, když se dívám na jejich tance atd...Myslím, že je to určitým způsobem vyjádření pospolnosti komunity, která pracuje sama pro sebe. Bude mi chybět ten pocit, že náležím do komunity a pondělní assembly, kde se všichni sejdeme, unavení a znudění, kde lidi poslouchají naše dlouhé announcementy a pak stejně musí dostat email, aby si vůbec vzpomněli, že to mají udělat...
                                        naše malá Československá komunita ve velké UWC komunitě :) 
Po show jsme všichni šli do porta, kdy jsme si navzájem psali do ročenek vzkazy. Já jsem upřímně vždycky našla toto poněkud pochybným. Pokud pro mě ten člověk něco znamenal tak jsem s ním strávila čas, a řekla co si vážně myslím a taky ne všechny emoce jdou vyjádřit slovy. No ale snažila jsem se tu noc býti nekritická vůči sociálním konvencím a nakonec jsem si to moc užila. Když teďka čtu ty vzkazy od lidí, ty slova mi nic moc neříkají, ale ty vzpomínky ano. A taky jsem si s hodně lidmi nenapsala, protože jsem věděla, že už bych nenapsala nic nového. Byli jsme tam tak do čtyř do rána a psali jsme lidem do ročenek. Byla to taková dobrá sebereflexe a tak. Samozřejmě se spoustu lidí opilo a tak dále, ale já jsem chtěla prostě mít hezkou klidnou noc.
Tak se dostávám k další věci které mi bude chybět, mí přátelé. Samozřejmě je ti nemohu vyjmenovat všechny. Ale když 2 nebo 1 rok žijete intenzivně s některými lidmi, tak se vám těžkou opouštějí, protože tvoří velikánskou část vašeho života a vy se s nimi prostě chcete znovu spojit a ono to není to stejné přes skype. Chtěla bych popsat ten pocit svírání vnitřností, když na ně pomyslím, ale nebylo by to vystiženo přesně. Prostě mi chybí, moc a někteří budou ještě dlouho.
                                           Třeba Ena mi bude chybět...
                                            ...dlouho
Pak jsem šla spát, se smutnou myšlenkou, že musím vstávat v osm a vyřešit ještě pár nedodělaných věcí. Třeba jsem v 8 ráno měla sraz s Daniellem, abych mu dala svoji jedinou přeživší kytku a potom s Demetriem, abych vymyslela kam dát kachličky z keramiky, které jsme vyrobili přes rok. Když se podíváte na ten obrázek, tak já jsem vyrobila tu vpravo uprostřed a když jsem to pak řekla Báře, tak mi oznámila, že si tam bude chodit sahat na můj otisk ruky.
                                           náš keramický projekt :) 
Potom jsme se všichni začali připravovat na closing ceremony to znamená, že jsem si musela obléct poněkud (na můj vkus) úzké šaty a podpatky, učesat se a vyrazit. Po cestě jsem ještě kupovala kytičku mojí tutorce Bridget. Tomuhle samozřejmě předcházelo spoustu mailů mým co.tuttem jestli s tím souhlasí a jakou že ji chtějí a jestli mi taky připlatí. No a pak jsme si tam posedali a spoustu lidí mělo dlouhé proslovy. Myslím že za zmínku stojí proslov nové hejtmanky kraje Friuli Venezia Guilia, která měla velmi pozitivní řeč o spolupráci regionu a naší školy. Potom samozřejmě náš rettore, který měl moc hezkou řeč, ale bohužel (jako obvykle) plnou, podle mě, nemístných a nepatřičných vtipů, ale zřejmě ho to tak baví. Pak se předávali ceny za nejlepšího fotografa, nejlepší nerodilé mluvčí italštiny atd. Musím se pochlubit, taky jsem vyhrála jednu cenu, oficiálně se jmenuje: The President Gianfranco Facco Bonetti Prize for Courage and Determination to succeed with an initiative for the good of others, ale prostě to znamená aktivní student.
                                                    tak jsem dostala to cenu...(pardon za ten egoismus :)) 
To je další z věcí, které mi budou chybět jsou všechny ty možnosti aktivit. Bude mi chybět ta možnost jen tak přijít, založit studentskou aktivity a udržet ji a někam ji dovést. Bude mi chybět Environmental Action Group, každý čtvrtek v pokoji číslo 7, moje social services, čištění pláží a účastnění se dalších aktivit. Ale veřím a doufám, že se budu účastnit takových věcí aji na univerzitě.
Pak se každému předalo maturitní vysvědčení a potom druháci připravili pro prváky generation song, což už je taková tradice. Text té písničky je docela o ničem, ale bylo to jak nejlépe jsme dokázali svoje emoce vyjádřit. Tady je odkaz: https://soundcloud.com/generation-song-2013 . No a pak už byl jenom piknik a lidé se začali rozjíždět domů.
Mohla bych Vám teď začít vyjmenovávat všechny ty věci, které mi budou chybět jako snídaně v residenci, mluvení s uklízečkami, třídy s profesory, hovory s náhodnými lidmi, Mensa, Duino, zvuk moře, pohled na slunce z balkonu, čaj, pokoje, lidi a to všechno, ale nemá to cenu, je toho moc...
Přemýšlela jsem co mi tahle škola přinesla. Myslím že hodně. Myslím, že jsem se, krom anglického jazyka, naučila takové dvě hlavní věci. 1. Myslet jinak, snažit se vážit se názoru ostatních, pochválit a pak kritizovat pokusit se nehodnotit tak moc, bez dostatku informací a za 2. být trošičku víc sebejistá a prát se za své názory a pokusit se je přiblížit lidem a taky dotáhnout věci do konce a pracovat na nich. Taky jsem našla to co mě nejvíc zajímá a za co se chci v životě prát. Naučila jsem se zorganizovat si svůj čas a být zodpovědná za svoje činy a taky třeba načasovat vyprání prádla natolik, že jsem měla (skoro) vždycky co na sebe. Naučila jsem se spousty věcí o jiných kulturách a taky to že se nemáme všichni snažit být stejní ale snažit naučit se akceptovat a obdivovat to v čem jsme jiný, protože stejně nikdy stejní nebudeme. Naučila jsem se nevzdat se, ačkoliv bylo mnohokrát mnoho lidí proti mě a ustoupit, když bylo potřeba. Naučila jsem se lépe jednat s lidmi a bát se jich méně. Naučila jsem se pracovat s postiženými lidmi a poznala jsem ten pocit štěstí, když jsem někoho udělala šťastným. Pokusila jsem se věnovat čas všem lidem a věcem co jsem chtěla dělat, takže jsem se naučila vybrat si priority. Naučila jsem se že spoustu věcí jde, když se dostatečně dlouho snažíte a ptáte se. Naučila jsem se jak důležité je komunikovat s lidmi, psát email a chválit je a taky kritizovat, jak důležité je poslouchat a snažit se chápat....no a takhle bych mohla jít do nekonečna.
Samozřejmě, že vlastně nic moc neumím v porovnání s ostatními ale, když se podívám na sebe teď a před dvěma lety, myslím, že jsem se naučila hodně a taky vím, že se mám toho spousty co učit. Teď, když už jsem tu v Republice nějaké ty dva týdny, chápu, že už bylo potřeba odejít, posunout se dát a učit se někde jinde, protože přece jenom, jsem začínala mít pocit, že už se nic moc neučím v Itálii. Když se teď dívám nazpět. Ničeho nelituji, nelituji ničeho co jsem za ty dva roky udělala, stálo to za to. A jasný, že každá část života má tmavý i světlý stránky a že jsem byla čas od času hodně dole a někdy zase nahoře a že na naší škole , stejně tak jako na každé jiné, je co zlepšovat a na co si stěžovat, ale to už tak nějak patří k životu ne? A teď? Teď už je vážně potřeba dívat se do budoucna, vyřešit víza a pokračovat někam dál.
Doufám že Vás tu všechny potkám
Bylo mi potěšením Vám ty dva roky psát (a budu pokračovat!)
Mějte se moc krásně

Vaše Esi

Žádné komentáře:

Okomentovat